England waits

Po více jak dvou letech jsem ukončil provoz chatové místnosti „U Magora.” Byla to dobrá místnost, setkal jsem se v ní z dost zajímavými lidmi, ale v posledních měsící jednoduše neprosperovala.

Po více jak dvou letech jsem ukončil provoz chatové místnosti „U Magora.” Byla to dobrá místnost, setkal jsem se v ní z dost zajímavými lidmi, ale v posledních měsící jednoduše neprosperovala. Obdobný efekt jako v ostatních chatových místnostech na seznamu. Úbytek uživatelů, navíc většinou těch zajímavějších a zbylí jen málokdy byli nějak k řeči. Takže konec. Rita napřed litovala, nedivím se ji, věnovala také jako ostatní, hlavně Markéta námahu k jejímu udržení, ale mě opravdu už nebavilo držet něco, o co ti druzí nestojí a pro mne to má jen ten efekt, že mi zabírá spoustu času, který mohu využít jinak.

Chatování jsem se věnoval dost dlouho, napsal jsem k tomu několik blogů, jak už jsem řekl, seznámil jsem se z několika zajímavými lidmi. Osobně, poznal jsem své dvě zajímavé ženy, které v posledních letech hrály dost důležitou úlohu v mém životě, díky chatu jsem se asi dostal do televize, protože Ivana tvrdí, že ji zaujmul můj nick „chodec.”

Byl prý tak obyčejný, až svou obyčejností byl nápadný. Rozhodně jsem neměl v úmyslu jím takhle zaujímat. Ale ji zaujmul, zjistila si o mě víc, četla a čte mé blogy a hotovo. Pouze se mi onen nick líbil, měl jsem a mám pocit, že ke mě patří, dokonce jsem na každou otázku „co jsi zač?” odpovídal, „jsem chodec, to mi stačí.” Nakonec říkal jsem pravdu. Chodec jsem. Pořád ještě. I když stárnu.

Psal mi Martin ze Španělska, zatím mu to vykračuje, i když jsem si z ně dělal legraci, že pokud nepřidá, nevezmu ho do klubu chodců. Ale vím sám jak je těžké se někdy přinutit a jít. Ráno vstát, ne každý den je nálada a počasí, ne každý den svítí slunce akorát, někdy je prostě svinský počasí a člověk ví, že musí něco ujít, nesmí zůstat na místě, které je ve všech směrech málo výhodné. Celý den nemá náladu a najednou se něco stane, co mu náladu zlepší. Takhle jsme to zažil mnohokrát. Na cestě i jindy v životě. Prostě z ničeho nic mraky odplynou, pršet přestane, vítr nefouká a podobně jako kdysi ve Francii, někdo přijde, pozdraví a z ničeho nic jsem spal pod střechou, dostal jsem večeři a vše bylo jinak. Život i cesta bylo oboje opět krásné.

Tohle je asi na cestě to nejdůležitější. Nejen na cestě. Trable skončily, teď neprší, vítr nefouká, není zima. Jsem najedený a jsem si vědom toho, že všechny trable jsou na nějaký čas za mnou. Uklidním se a začnu spřádat mazané plány. Což mi připomíná, že musím koupit impregnaci, naimpregnovat stan, abych měl v Anglii klid a nemusel ho impregnovat někde pod mostem.

Najít mapu plavebních kanálů, co mi koupila Petra a znovu pročíst toho průvodce historií anglických plavebních kanálů. Kouknout se kam se vydat. Prošel jsem s e v roce 1997 kolem Oxfordského kanálu, Grand kanálu, pak po dvou letech kanálu Keneth Avone od Bristolu do Londýna. Takže bych měl zkusit zase jiné směry. Poznat i jiná místa v Anglii a ve Skotsku. Doufám, že bude britské léto.

Nakonec mi nedalo, přerušil jsem psaní a jal se studovat mapy na Google. Musím říci, že si mi moc a moc líbí. Zřejmě si nějaké vytisknu, hlavně ty satelitní. Jsou na nich zajímavé detaily, nebo bud spoléhat na iPhone a jeho mapy, ty mi hodně pomohly loni, když jsem šel do Itálie. Většinou mi přesně ukázaly místo, kde jsem, jak kam mám daleko. Inu pokrok jeden nezastaví.

Rozhodl jsem se, že nejspíš den strávím v Londýně, trochu se kouknu po Londýně, to bude ve čtvrtek, středu 30.6 předtím bych měl do Londýna dorazit, a v pátek vyrazím směrem na Oxford, znovu si ho prohlídnu a podle nejkrásnějšího, to jest Oxfordského kanálu vyrazím na sever. Dorazím do Banbury a tam se rozhodnu jestli se vydám do Manchestru a nebo udělám zatáčku doleva a půjdu oklikou kolem Bristolu. Tam jsou malé kanály směrem na Londýn, podle kterých by mohla být moc pěkná cesta.

Jo jo, možností je několik a teď tady vymýšlím, ale jak se znám, nakonec vše bude jinak a půjdu úplně někam jinam. Hlavně se pokud to bude možné budu vyhýbat silnicím. Po anglických silnicích se špatně chodí. Jsou úzké, většinou ohraničené živými ploty a dost často bez možnosti někam uhnout. Řidiči jsou v Anglii stejní jako všude jinde. Věří si, že se vyhnou a většinou nemají představu jak je obtížné právě ono vyhnutí do živého plotu. V tomhle je Anglie jaksi za námi.

Chápu je, že jen málokteří chápou ono kouzlo cestování pěšky. Všechny pozemky oplocené, ploty jsou důkladné a ne každý majitel je nadšený, když najde tábořícího Čecha na svém pozemku. V tomhle jsou právě kanály úžasné, že je tam klid, nikdo nenamítá nic proti táboření na veřejném pozemku. Občas se dá tábořit někde na hřišti. Také nikdy nikdo nic nenamítal. Anglický venkov je relativně bezpečný a lidé bývají slušní a přátelští. Hlavně v severní Anglii a ve Skotsku.

Je docela možné, že mě nakonec chytí rapl a pojedu do Skotska jak jsem plánoval, nebo pojedu vlakem na sever Anglie a odtamtud se oklikou vydám k Londýnu. Zatím teď nejzábavnější je si prohlížet ty satelitní mapy a doufat, že vyjde trochu počasí. Ale, loni jsem přežil bouřkové období, kdy bouřka byla minimálně do Rosenhaimu aspoň jednou denně. Když nebyla jednou, byla dvakrát. Jeden den byla šestkrát. Naštěstí mě vždy zasáhl jen její okraj a vždy jsem se stačil ukrýt. Není nad cestování v bouřce. Také proto rád cestuji v oblastech kde prší minimálně. jako v Izraeli. Tam od června do září neprší a pokud se zamračí, tak to nic neznamená. Platí že z těhle mraků pršet nebude.

To samé ve středním a severním Chile od prosince do března. Zas to má tu nevýhodu, že v těch vedrech člověk vypije za den 10-12 litrů vody a musí si ji opatřit. Na noc aspon tři. V noci mě budila vždy žízeň a musel jsem doplňovat tekutiny. Takže jsem klidně do rána ty dva litry vypil. Ráno bylo potřeba mít vodu na kafe a na cestu k nejbližšímu zdroji. Což ne vždy bylo jednoduché. Ale nakonec vždy se nějaká voda našla.

Na cesty trochu více opuštěnými kraji mě vždy napadala otázka, jak vlastně v dávných dobách bylo skutečně nebezpečné cestovat sám, bez doprovodu, spoléhat se na přírodu, na štěstí, na soucitné lidi a vůbec se nedivím, že ti, kteří si troufli takhle procestovat celé kontinenty byli považováni za dobrodruhy až blázny.

Doufat, že se nezraní, nedostanou infekci, neztratí zbraně, sekeru, nůž, protože to všechno byly životně důležité potřeby. Ono sice někdy vypadá jako pohádka, v holywoodských filmech, ale mnozí ti jedinci skutečně zvláli nevídané věci, jen za pomoci nože, oštěpu, který si vyrobili atd. Takže vyloučení z například z rodu, byla skutečně existenční záležitost. Jo cestovat dnes pěšky po Anglii, podle kanálu je skutečně sranda, stejně jako cestovat do Itálie po turistických a cyklistických stezkách, kdy je na každém kilometru hospoda, nebo krám. Jsou-li peníze, pak s e nic neděje. když je nejhůř, jde člověk do hostelu jako já loni v Kufstainu.

Usušil jsem věci po celonočním lijáku, kdy jsem zjistil, že stan je sice drahý ale promokavý, protože nebyl naimpregnovaný. Přespal, najedl a suchý ráno vyrazil. Tady jsem to popsal Nevypadalo to tehdy nijak hezky a nakonec následující den byl docela príma. Tak uvidíme. Jo a ty blogy z loňskýho července jsme všechny napsal na iPhone. Zlatý iPhone.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0