Doufám, že zase budou čumět

Dělal jsem v životě ledacos, ale sušit sako fénem, dnes poprvé.

Dělal jsem v životě ledacos, ale sušit sako fénem, dnes poprvé. Vyrazil jsem do televize a jemně krápalo, dorazil jsme na stanici metra Pražského povstání, kde na mě čekal Dalibor Smolík, kterého jsem požádal aby mi dělal hosta v pořadu „Rodina a já„ Dalibor se toho zhostil skvěle, pouze malý zádrhel nastal v tom, že než jsme dorazili do televize, svinsky lilo a měl jsem mokré sako, což by dobře na obrazovce nevypadalo. Produkční opatřila fén a za jeho pomoci jsem sako dal do nositelného stravu. Jinak v pořadu jsem trochu víc než obvykle jiskřil.

Jiskřil naplno, nic mezi tím, jak poznamenala Ivana po natáčení. Protože jsem měl pocit, že mimo Dalibora, který byl přesně ve věci tam kde měl být, dva další učinkující, matka a syn jsou místy dost vedle. Docela chápu, že pokud synáček studuje, a nebydlí doma protože z domova odešel aby si zachoval jistou míru svobody, plus dobré vztahy z matkou, pak má maminka zcela právo tvrdit, že je dobré když se lidé rozejdou pokud možno v klidu. Jo to je to zbožné přání, mnohých lidí. Zbožné, ale málokdy uskutečnitelné. Vyřešit vše v klidu a rozumně. To svedou jen málokteří, skoro nikdo, pokud si tak vzpomínám.

V rodinách emoce planou vždy nejvíc. Vždy se někoho hrubě dotknou požadavky, ať oprávněné, nebo méně oprávněné a vždy někdo ty požadavky neunese a považuje je za útok proti své osobě. Chápu, že mnohé maminky, chtějí dospělého syna, ale zároveň chtějí děťátko, co se jim bude pravidelně hlásit aby maminka neměla starost. Což ne vždy dospělým synům vyhovuje a nebo nejsou ještě dost dospělí, pokud mamince tyhle přání zcela plní. Taková přání se plní jen občas. Dospělí lidé si jednoduše žijí bez neustálého dohledu a kontroly rodičů. Těm to vadí, ale musí si zvyknout.

Učinkující maminka jak v příběhu, tak při kometářích se evidentně s mými názory velmi těžko identifikovala. Tedy ona se s nimi neidentifikovala zcela vůbec. Její syn také jen velmi málo. Stále doporučovala jakýsi vlastní recept, který ovšem v onom komentovaném příběhu uplatnit nešel.

V příběhu ke kterému jsme se vyjadřovali a jehož jsem byl spoluautorem, šlo o to, že synáček, nestudoval, pracoval málo a za málo peněz, dělal dobré skutky na které neměl, protože na dobré skutky jeden musí mít. Nikoliv dělat dobré skutky, které platí někdo jiný, třeba rodiče. Takže v takovém případě, nutně musí nastat konflikt, při kterém rodiče zcela klidně „děťátku” řeknou. „Provoz domácnosti stojí tolik a tolik a od tebe jako od dospělého, chceme tolik a tolik. Jestli nemáš, pak je třeba aby ses staral aby si měl. Nemusí se ti náš požadavek líbit a klidně máš-li z a to, že to svedeš bez nás lépe, nic ti nebrání to prokázat.” Účinkující maminka tuhle moji sentenci nemohla skousnout. Skousnout, že v takovém případě nastane konflikt, při kterém dítě docela klidně a uraženě odejde z domova.

Chápu, že takový odchod je pro mnohou matku velmi těžko přijatelný, dokonce chápu, že se jí i tátovi stýská, ale někdy se prostě ty konflikty musí stát, aby si všichni zúčastnění uvědomili, že život občas bolí a nelze se tomu vyhnout. Nakonec děti ne vždy odcházejí v dobrém a ne vždy se ono rozkmotření protáhne na věky. Strach má někdy velké oči. Ano, je dobré pokud se lidé dokáží domluvit v dobrém, proti tomu zcela nic nenamítám,ale občas to v dobrém nejde. Pamatuji na několik takových případů, kdyby rodiče živili dítě do jeho třiceti a více a vlastně až když vznesli nesmělou žádost aby se dítě také trochu staralo, pak se nestačili divit uraženému postoji rozmazleného fracka. Uražený fracek odešel z domova, osvědčil se, nějaký čas trucoval, ale časem mu došlo, že tátu a mámu má jen jedny. Jiný rodiče nejsou.

Ivana se divila tomu, že jsem se rozpálil, ale nakonec ona sama mě předtím požádala, abych to udělal dramatické, takže jsem ji vyhověl. Být dramatický mi nedá žádnou práci. Jak se konečně v pondělí a úterý přesvědčila jedna stážistka v na pavilonu, kde pracuji a z níž se vyklubala nakonec hlavní psycholožka z Beřkovic. Napřed jsme měli takový menší střet, aby druhý den, když mě shlédla při práci s pacienty poznamenala, že by mě potřebovala.Pochopila, co jsem ji při onom střetu sděloval. Potěšilo mě její uznání. Bylo potřeba abych byl dramatický, protože několik gentlemanů se začalo domnívat, že terapie závislosti na zdejším paviloně se rovná lázně Karlovy Vary. A jsou na lázeňském pobytu první třídy. Nejsou, což jsem neopomněl zdůraznit. Většina z nich si tu skutečnost uvědomila. Paní kolegyně ocenila mou přímočarost a nekomplikovanost při projevu k pacientům na ranní komunitě a dále i vedení jak kursu asertivity, tak terapeutické skupiny.

Jedna z mála stážistek, která docela tušila o co jde. Takže jsme se rozešli v dobrém a vyjasnili jsme si drobné nedorozumění z předchozího dne. Lidé, kteří nejdou do konfliktu by k tomu nikdy nedošli. Prostě by svírali své tváře buď v uraženém úsměvu a nebo ve lhostejné masce. Ani jedno není výhodné. Lepší je prožít pár negativních pocitů, konečně na pocit se neumírá, posléze zapřemýšlet, co kdo chtěl tomu druhému říci a později se domluvit. My se domluvili.

Mám tak trochu víc starostí před dovolenou, než obvykle. Nejen z dotáčením seriálu o závislosti, ale ČT na mě chce abych podstoupil tiskovou konferenci, kterou chce uspořádat s uvedením seriálu na obrazovky. Největší starost je, aby se tam alespoň nějaký novinář dostavil. Možná se dají nachytat na jména některých herců, co v něm hrají. Uvidíme. Když se nedají nachytat na mě. No ale bude po volbách, budou se vytvářet vítězné povolební koalice, a to bude dost zajímavější, než seriál o terapii závislosti a spoluzávislosti.

Koalice, což jak doufám bude pravicová koalice, protože snad některým lidem dojde, co nás jinak čeká. Řecký případ by mohl mnohým otevřít oči, kam vede politika slibů a dluhů. Život na dluh, brrr, hrůza si představit. Už jen když čtu ty zprávy o exekutorských žních. A exekuce na stát, je jaksi trochu jiná káva, než exekuce na majetek jednotlivce. Ovšem jako osobní tragedie to asi nebude nic moc. Jedna z věcí, kterou nemusím zkusit a zažít. Přestože jsou hlasy, že zažít se má všechno. Exekuci zažít nemusím. Fakt ne. Stejně tak nemusím zažít státní bankrot, jen proto aby byli někteří zvoleni.

Volební preference se hýbají, většina předpokládá, že socani jsou jasnými vítězi, ale jak známo medvěd se porcuje až když je uloven. Takže příští týden v sobotu večer budeme vědět, jestli socani mají to po čem touží a nebo jestli jako loni ve volbách do Evropského parlamentu, přes všechny řeči a předvolební prognózy nakonec zjistili, že mají asi o osm procent méně než čekali. Jo moc se mi líbilo, jak v Lidovém domě tehdy čuměli. Doufám, že budou čumět zas.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0