Bolavá slova i skutky

Vím a znám, že některé děje mají svojí zákonitost, jednoduše a prostě platí a stejně mě vždy jejich platnost překvapuje.

Vím a znám, že některé děje mají svojí zákonitost, jednoduše a prostě platí a stejně mě vždy jejich platnost překvapuje. Ukáži na několika příkladech ze svého pohnutého a na události pozitivních i negativních, jinak bohatého života.

Před deseti lety, když bylo mé dceři Babetě deset let jsem se pokoušel domluvit s její matkou Petrou o tom zda by bylo možné se nějak setkávat s mojí dcerou. Napsal jsem ji slušný dopis, po několika letech a odeslal. Jen tak jsem vypustil pokusný balónek, jak se někdy v literatuře říká. Dopis jsem odeslal a po odeslání na něj zapomněl. Asi za měsíc mi přišla odpověď. Na pavilon v léčebně kde pracuji. V Bohnicích jsem tehdy ještě bydlel, takže Petra adresovala dopis tam. Staniční mi podávala obálku se známým písmem, byl jsem překvapený. otevřel jsem dopis a byl jsem překvapený ještě více. Dopis začínal velmi vstřícně. Vlastně byl celý vstřícný. Nestačil jsem se divit. Petra popisovala Babetiny úspěchy, nadání i neúspěchy. Dokonce dala najevo, že při nějaké dobré konstelaci hvězd by mohlo dojít k setkání. Měla ovšem na mysli nás dvou.

Petra stále se domnívala, že jsem do ní zamilovaný, což sice dlouho po rozvodu platilo, ale už ta skutečnost nebyla platná v té době. Tohle netušila. Měla za to, že se pokouším dosáhnout kontaktu s ní abych s ním mohl setkat a mluvit, případně se domluvit o pokračování manželství. Zřejmě z toho důvodu mi Oznámila v dopise, na jeho konci dvě skutečnosti. Jedna byla ta, že je rozvedená se svým druhým mužem, tím mužem, o kterém mi kdysi v jednom telefonickém rozhovoru prohlásila a později i napsala: „Po několikáté ti opakuji. Zvykni si si, že Babeta bude tatínku říkat někomu jinému, protože jsem ji pečlivě vybrala partnera, se kterým už dost dlouho žiji aby věděla, že bude lepším otcem i manželem než by si mohl být kdy ty.”

S tím „lepším otcem a partnerem” jsem se později setkal, když mě přišel žádat abych dal souhlas k adopci Babety. Choval se slušně, naprosto nebyl agresivní a strávili jsme spolu hodinu, kdy jsem mu zcela jasně dal najevo svůj nesouhlas. Přesvědčoval mě o své výhodné nabídce, argumentoval tím, že vlastně jako otec funguje, vše financuje, Babeta je opravdu přesvědčená, že je její tatínek, že by bylo dobré jak pro ni tak pro celou rodinu, kdyby ji ono přesvědčení zůstalo. Nepřesvědčil mě. Jak se za pět let ukázalo, po dvou letech manželství bylo po mínění ze strany Petry o skvělém manželství, spolehlivém partnerovi a dobrém tátovi pro Babetu. Bylo mi toho člověka líto, protože zcela nepochybuji o tom, že uděla co bylo v jeho silách. Snad se jeho dobrý skutek a pokus o dobrý skutek k němu nějak vrátil. Já osobně jsem jemu za zlé nic neměl. Uměl jsem si představit s jakým míněním za mnou šel, přesto se se mnou setkal a možná zjistil, že se se mnou jednat dá. Nakonec to i řekl. „Jsem překvapený, že se přes všechno ujištování Petry o opaku jednat s vámi dá.”

Takže se vrátím k onomu dopisu. Předchozí odstavec měl jen ukázat o co vlastně se jednalo. Petra mi tedy oznámila, že Babeta žádného tátu nemá, a pokud o nějakém tátovi mluví, tak o člověku, kterému asi šest nebo sedm let táto říkala. Pak pokračovala že bych měl vědět, že je jakýsi mladý člověk v jejím životě, který naplňuje její představy o perfektním partnerovi. Takže vlastně se můžeme setkat a zkusit se domluvit, ale nic si nemám slibovat. To měly být dvě pro mne zásadní informace. Nějak jsem nechápal, z jakého důvodu mám vědět, že s někým nežije, s někým žije, když přeci chci jen a jen být otcem své dcery. Chci aby měla možnost říkat táto svému skutečnému tátovi. Nic víc a nic méně. A pak jsem udělal chybu. Poznamenal jsem, že je divné, že když tak pečlivé vybírá partnery, mají její snahy takový výsledek. A doplnil o poznámku, že se chci setkat s dcerou, nikoliv s ní. Ona pokud u toho setkání bude, pak jen jako matka, která mi umožní ono setkání a nic víc.

Dovolil jsem si chtít vidět vlastně jen dceru. Nikoliv manželku. Ta se stala nedůležitou. A to jsem neměl dělat. Následovala bleskurychlá odpověď, že tedy nic, v žádném případě. Smířil jsem se s tou situací a nebylo nic. Jen mě přes všechnu tu tragédii pobavila ješitnost mé ženy, která o mě naprosto nestála, jak deklarovala a přesto nemohla unést nezájem o svou osobu. A nerozdýchala poznámku o opakujícím se výsledku ve výběru partnerů. Ona si vůbec neuvědomila, komu si stěžuje. Jak se k ní vrátily slova i její skutky.

Minulý týden jsem se s Ivanou dohadoval, co mám přidat do připravované knížky. jestli pár kapitol seriálu Paralelní manželství Nebo vybrat něco z Konec řeči. Pročetl jsem si oboje a byl jsem na vážkách. Nakonec jsem se rozhodl pro pár kapitol z „Konec řeči” Ale četba „Paralelní manželství„ byla díky tomu, co bude následovat také zajímavá. Pročetl jsem si ji včera znovu. A byl jsem překvapený jak hodně jsem se trefil.

Zajímavá z toho důvodu, že jsem se dozvěděl, že jedna z mých bývalých lásek, je na tom velmi psychicky špatně, protože se s ní rozešel její milenec, který si našel mladou. Vždy se najdou dobráci, co mě informují aniž bych se nějak zajímal. Vzpomínal jsem na některé její výroky, které jsem popsal jak v konci řeči, tak v paralelním manželství. Vzpomínal jsem na její posměšné poznámky na chatu směrem k mé osobě. A najednou s e dozvídám, že je na tom tak, že hledá odborníka, který by ji pomohl unést její situaci, nebo dokonce k nějakému chodí.

Vzpomínám na její výrok o sebelítosti v níž se utápím, po definitivním rozchodu. Další a další podobné shazovací výroky. Mluvili jsme o tom dnes s Ritou ráno. Říkal jsem ji, že jsem nikdy nehledal ani pomstu, ani zadostučinění. Vždy, pokud mi někdo tímhle způsobem dává sníst kyselá jablíčka, nakonec ty samá kyselá a někdy možná kyselejší jablíčka jí sám. Stačí počkat. Nemusí se nic dělat. Každá žena, která se se mnou rozešla z rozmaru, z neuváženosti, ze spěchu mít už všechno za sebou, co vím musela projít ještě těžší zkouškou.

Je několik lidí v mém životě, kteří tak nějak svým způsobem representují lidi, kteří bezostyšně hazardují s city toho druhého. Ponižují a zraňují. Zraňují, protože mají za to, že druzí jsou viníky jejich nespokojenosti, jejich trápení. Vůbec si neuvědomují, že jsou sami sobě soudci. Svým rozhodnutím se odsoudili k samotě a snášení trápení mnohem většího než bylo ono původní. Několikrát jsem v životě říkal klientovi. „Pokud tohle uděláte, spadně to na vás a z mnohem větší vahou. ”

Mnohokrát jsem varoval některé ženy aby vážily slova o rozchodu, než je vypustí. Protože potom už většinou není cesty zpět. U jedné po pěti u druhé po čtyřech letech jsem se dočkal zadostiučinění, které jsem nepotřeboval. I když u obou jsem předpokládal, že k něčemu takovému dojde. Prostě a jednoduše. Není dobré při odchodu práskat příliš dveřmi a potom ještě nějaký čas házet kamení po tom, co jsme ho opustili. Vrací se takové jednání. Vrací. A bolí onen návrat skutků i slov.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0