Spát jsem šel pozdě. Věděl jsem, že vstávat nemusím, do Krče za účetní se mám dostavit v poledne. Takže jsem instaloval, konfiguroval Solaris 11, dlouho do noci.
Spát jsem šel pozdě. Věděl jsem, že vstávat nemusím, do Krče za účetní se mám dostavit v poledne. Takže jsem instaloval, konfiguroval Solaris 11, dlouho do noci. Náročný emoční týden v němž se hodně odehrálo a taková instalace prokládaná muzikou a občasnou četbou názorů různých lidí na život na internetu, mi dělá dobře.
Zprávy sleduji, sice jen v omezené míře, nechci se dát zahltit negativismem medií. Většinou ve zprávách nejsou moc povzbudivé věci, ale život je o tom, že nehezké události jsou hojněji rozebírány, než pozitivní.
Ale moji klienti mě většinou zásobují dost nepříjemnými událostmi, takže pak už toho nekalého, co se ve světě děje jen po troškách a už dlouho nekomentuji ani ISIS, ani události na Ukrajině, protože pravdy se člověk nedobere a zůstává jen nejistota, které je už tak v životě dost.
Stačí, když sleduji třeba rozvody mých klientů. Ti, pokud se rozvádějí, nebo rozcházejí, tak většinou po několika letech abstinence. Kdy třeba jejich partnerky, partneři nejsou už schopni čekat na tu „zásadní změnu,” která by podle jejich mínění měla nastat, či vzrůstajícím nároků. Nároky prostě rostou tempem, které neodpovídá osobnímu růstu, tedy spíše možnostem.
Bývá to podobné tomu, jako když zasadíme stromy a očekáváme příští rok, nejlépe už letos, hojnou úrodu ovoce. Ta se pochopitelně nedostaví. Stromy musí dorůst, být schopny nést ovoce. Pokud někdo má takové nároky na lidi, podobně jako na stromy, pak je netrpělivý, nechá sad sadem, člověka člověkem a většinou ovoce sklidí někdo jiný.
Sklidí a ten, co se rozhodl, že nechce čekat, nechce prostříhávat sad, v případě lidí se učit komunikovat, rozumět sobě i partnerovi, hledá rychlé odpovědi, rychlé výsledky zjistí ke svému údivu, že se dost nadřel, ale v určitém čase před koncem přestal, opustil investici, kterou rozvinul, zdála se mu málo návratná, ze které někdo jiný nakonec bohatě těží. V takovém případě zažívá hluboké zklamání, hněv a cítí se podveden.
Pamatuji případy, kdy ke mě chodil muž do skupiny, žena na občasnou konzultaci, ženě se zdál postup pomalý, neslyšela, co chtěla slyšet, ale přicházela na věci, které se ji na sobě sice nelíbily, ale nic s tím nehodlala dělat, takže odešla časem, pokoušela se „vychovávat” svého muže, (spíše bych řekl trestat,) ten si nic takového pochopitelně nenechal líbit, protože díky terapii se stával odpovědnějším, dospělejším.
Tak dlouho se spoléhaly ty dámy na lásku svých mužů, na svou moc nad nimi, až najednou zjistily, že jejich muže objímá jiná. A on je s jinou šťastný, protože mu nevyčítá neustále minulost, nemá na něj přehnané nároky, vybrala si ho takový jaký momentálně byl a vyhovoval ji. Pak z její strany nastal pokus udělat jim peklo. Což se mnohým docela podařilo, dokonce se jim i zdařilo podřezat větev na které seděly, neboť při pokusu o odvetu, zničily ty dámy i jeho výdělkové možnosti a dožadovaly se aby je financoval v plné výši jako předtím.
Zničit někomu život je celkem snadné. Nebo aspoň otrávit. Ale není nutné si dát zničit zklamaným partnerem život, protože lidé nám mohou sice zařídit zklamání, ale jsem přesvědčený, že pokud s námi má někdo problém, je to jeho problém. Stejně tak opačně. Mám-li s někým problém, je to můj problém a já se mohu rozhodnout, jestli je natolik velký, že ho chci řešit, či zůstat, či odejít. Rozhodně ale nikoho nehodlám měnit.!!!
Navíc, myslím si, že když si člověk nedá podříznout větev, na niž sedí on, jeho partnerka, jeho děti, pak když nic jiného, nepoškodí ekonomicky své děti. Mnohé ženy zcela klidně nechají za sebou spáleniště, jen aby se pomstili. Z toho důvodu vždy varuji ty muže, aby se nedali ničit, aby si zajistili, co mohou, protože předpokládám, že mají rádi své děti, chtějí jim být prospěšní a není nutné se dát zničit tak, že se pak nemohou obrazně řečeno, ani hnout.
Tak, dopsal jsem tuhle část až sem, než jsem se vydal na cestu ke své účetní. Nikdy jsem u ní nebyl, takže dobrodružství u stanice metra Budějovická mohlo začít. Ulici kterou jsem hledal jsem najít nemohl, nechal jsem si doma navigaci. Pak mne zachránilo jedno krásné děvče, které v té ulici kdysi bydlelo. Paní účetní jsem viděl po několika letech, komunikujeme spolu přes mail. Ale kafe vaří dobrý, vypadá pořád hezky, takže jsem chvíli poseděl, probrali jsem mírně život a daně. Bez daní by byl život krásný, „ale všechno má své mouchy, jak pravil onen dobrý muž, když mu přišla faktura za pohřeb tchýně.”
Pak jsem vyrazil směrem k Metru. Cestou u Metra mě dohnala mladá dáma a anglicky se ptala, jestli jsem našel, co jsem hledal. Já snad napíši román na téma: „Můj život ve velkoměstě s bosými nohami.”Lehce jsem byl vyjevený, neb jsem nechápal, z jakého důvodu vyzvídá, co hledám. Nic jsem nehledal.Ale.
Pak nás dohonil její český přítel, takto starší muž, který mi česky vysvětlil, že mě viděli z ona jak něco hledám, s údivem zjistili, že jsem bos, a když se potom vydali také na Metro, měli to štěstí, že mě zahlédli, ona dívka mne dohonila, neb on už v padesáti tak rychle nechodí a zdržela mne. No popovídali jsme. Děvče bylo z Irska, trochu mluvilo česky, asi jako já anglicky, on uměl česky docela dobře, na to, že je ze Šumavy. 🙂
Vyprávěl mi, že také loni chodil do prosince bos, ale pak to vzdal. Připadal jako jediný magor v Praze, takže ho potěšilo, že není sám. Jo jo, i v neštěstí, když nejsou lidé sami, potěší je ta informace. Ale prý na jaře začne. Pravil ten člověk. Cesta do centra hezky ubíhala, druhá zrzka tento týden byla milá. Konečně jsem viděl pravou irskou zrzku. Zatím jsem o takových četl jen v gangsterkách. Dvě zrzky se zájmem v jednom týdnu, každá hezká, to staříka potěší. Tahle se i za mnou rozběhla.
Na Muzeu jsme se rozloučili, oni jeli dál a dál, prý na tu Šumavu, já pokračoval do městské knihovny. Pak jsem nakoupil lněné semínko, co stále jím s tučným tvarohem. Neboť se mne lidé ptají, jestli je to dobrá kombinace a jak se vlastně ta dobrota připravuje, tak dám návod:
Semínko, dvě polévkové lžíce, umelu v kafemlejnku. Mám tříštivý. Melu na jemno. Tvaroh buď vybalím z alobalu, nebo vyklepnu z vaničky, přidám klidně trochu lněného oleje. Kombinuji oboje, ale stačí jedno nebo druhé, vezmu šlehač, rozšlehám tvaroh se semínkem a olejem na jemno, pak jen nerezová lžička a už se jí. Nikomu to nevnucují, mě celá ta kombinace chutná, Dr Johanna Budwig tuhle směs doporučuje jako prevenci proti rakovině. Jo, co bych pro své zdraví neudělal.