Dnes je čtvrtek, zejtra pátek

V baladě „Vodník,” ve sbírce Kytice, od Karla Jaromíra
Erbena, si jeden z protagonistů balady, zmiňovaný vodník zpívá:

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť,
měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Tato, v mém mládí hojně parafrázovaná balada od klasika, mi dnes ráno
přišla na mysl, když jsem se časně z rána v devět probudil. Do odpoledne nic nemusím, tedy
mohu psát blog, číst, jít se projít, diskutovat na nějaké diskusním fóru o
politice, ženských, nebo se jen tak zbůhdarma flákat. Co je také má
oblíbená činnost.

S tím citovaným klasikem. On byl docela zdařile převeden panem
Suchým, do moderního jazyka, tedy jestli se dnes o jazyku ze sedmdesátých
let minulého století, dá mluvit jako moderním, v divadle Semafor.
Nepochybuji, že většina čtenářů onu semaforskou Kytici zná. Ale stejně
jsem si docela početl v té původní Erbenově. Když jsem si ji na internetu
jen tak z plezíru našel. To je skutečně horor jak se sluší a patří. Inu
naši předkové měli fantazii v těch pohádkách, pověstech a mýtech je
slyšet mnohé, co je trápilo, čeho se báli, jak vlastně žili.

Rád jsem čítal ty staré romány, realistické prózy, popisující
sáhodlouze poměry na vesnicích v devatenáctém a začátkem dvacátého
století. . Slabou ozvěnu jsem potom zachytil ve vyprávění svých
prarodičů, rodičů a jejich sourozenců. Ovlivněn tím jejich vyprávění,
jsem louskal ty romány od Karla Nového, Terezy Novákové, Jana Vrby,
Jindřicha Šimona Baara. Tedy těch, co si jen tak namátkou vzpomínám.
Možná ještě Jakub Arbes, případně dalších realisté a naturalisté.

Četl jsem, divil jsem se, bál jsem se, přemýšlel jsem jak ten život
se vlastně děje. Byl ten život popisovaný realisticky, humoru v tom moc
nebylo, dřina, tragédie, útrapy. Ani v těch šedesátých letech minulého
století to nebylo moc jiné. Díval jsem se kolem sebe a viděl jsem svět,
takový jaký byl. Rozhodně se tehdy nepoužíval ten, dnes profláknutý
pojem: „Pozitivní myšlení.” Lidé si nemalovali vzdušné zámky,
ještě si pamatovali, že nejdůležitější je se najíst a být v teple. Nebyla
to těch dvacet, dvacet pět let po druhé světové válce zas až taková
samozřejmost.

Díky tomu pohledu, střízlivému, realistickému, jsem se kupodivu
naučil snít. Snění za vědomí je odlišná disciplína, než pozitivní
myšlení. Ve svých snech jsem věděl, že cesta je dlouhá, těžká, člověk se
nadře, musí hodně udělat, nic se samo nestane, protože víra hory přenáší,
ale člověk se nestane lepším, že bude jen dobře myslet, on musí dobře i
konat.

Dobře myslet a dobře konat. Pak by mohlo ono pozitivní myšlení
fungovat. Svět a lidé se nemění jen protože se stále usmívají. Jak se nám
snaží namluvit někteří „pozitivně myslící,” že mít stále
úsměv na líci je něco úžasného a prospěšného. Lidé se prý budou víc
milovat. Ať se někdo zkusí usmívat, když vám někdo vypráví nějakou
tragedii. Se zlou se potáže. Nejsem příznivec pozitivního myšlení. Jsem
příznivec realistického pohledu na svět, kde se počítá i s neúspěchem, i
s tím, že ne všechno má člověk ve svých rukách.

Občas potřebuje mít štěstí, které si ani nijak zvlášť víc, než ti
druzí nezasloužil. Něco dobrého se stane i těm, co se nijak nesnažili,
stejně tak něco zlého se přihodí i lidem, co si nic takového
nezasloužili. Jistě, bylo by krásné, kdyby ono pozitivní myšlení
fungovalo, jak se občas píše v těch příručkách, co ten průmysl zaměřený
na pozitiva v lidském životě, produkuje.

Pochopitelně, něco z toho platí. Jsem-li dobře naladěn, pokud je k
tomu důvod, pak asi jsem příznivěji přijímán. Truchlím-li, je-li k tomu
důvod, lidé kolem mne také cítí smutek. Nejsou rádi, že je někdo vedle
nich smutný. jenže, být „veselý,” jen z toho důvodu, aby ti
druzí nebyli smutní, trpět za maskou úsměvu ještě víc, protože druhým
lidem náš smutek překáží, takhle pozitivní být osobně nechci. Navíc,
nejsem nijak odpovědný za pocity druhých lidí.

Tohle všechno je fakt, jenže jak tak sleduji ty apoštoly pozitivního
myšlení a bezproblémového konání, vidím, že i oni za maskou smíchu
prožívají bolest, masku nesundají, jen aby si nemuseli přiznat, že ani
věčný úsměv a optimismus prostě všechno neřeší a plynulý příděl štěstí se
nekoná. Pochopitelně abych byl upřimný. Neustálé nářky některých lidí, nejsou také přesně to, co bych
chtěl mít každý den k snídani.

Rovnováha bude asi tom, že když je důvod k radosti, radovat se, když je
důvod ke smutku, plakat a jinak vědět, že ne pořád je se čemu usmívat a
není důvod nad vší bídou světa plakat. Pak nastává stav, který mám docela
rád, že se nic neděje. Ani extra humorného, ani zvlášť tragického. Pak je
třeba čas na snění. Jen tak si snít, některé své sny uskutečnit. Většinou v
potu tváře. Nijak lehce. Ale uskutečnit. Pak se věci stanou. Stanou se
protože jsem je udělal. Dokonce jsem se při práci nijak neradoval. A při
vzpomínce na některé události mě jen na tváři vytane lehounký úsměv.

Jako mě lehounký úsměv naskočí při té vzpomínce na tu mladou, krásnou zrzku, co se ke mě
v pondělí přidala v Metru, dala se mnou řeč na téma bosých nohou, jela se
mnou dost dlouho, abych si zase trochu poklábosil s mladou dámou, co se
měla chuť bavit se staříkem. Jak si tak vzpomínám, netvářil jsem se nijak
pozitivně, ale asi ani nijak dramaticky. Koukal jsem kolem sebe, sledoval
lidi, všiml jsme si, že si mě ta zrzka všímá.

Nic jsem neudělal pro to abych se k ní přiblížil, ale ona si přiblížení
zařídila. Byla zvědavá, usmívala se, chovala se slušně přiblížila se a
dostala co ji zajímalo. Občas v životě vysvitne slunce, občas je pod
mrakem. Slíbila, že se ozve, neb jsem ji mezi řečí nabídl roli ve své hře.
Zdála se mi vhodná pro tu postavu. Zatím se neozvala. Jo jo