Tak, počasíse zlepšilo, rozlomily se mi brýle na čtení, dívám se jedním skličkem, druhé oko mám přimhouřené. Ale jinak to jde. Jak skončí svátky a dorazím do civilizace, koupim si někde
Tak, počasíse zlepšilo, rozlomily se mi brýle na čtení, dívám se jedním skličkem, druhé oko mám přimhouřené. Ale jinak to jde. Jak skončí svátky a dorazím do civilizace, koupim si někde
v drogerii jiné. Teď vypadám při čtení jak pruský šlechtic s monoklem.
Myslim, že zitra dorazim do Dvora Králové, vyhnu se Hradci Králové a budu mít ty české panovnice z krku. Ve Dvoře Králové jsem byl naposled v roce 1998 a zanechal jsem tam na náměsti úchvatný dojem, když jsem si vybalil ruksak, usušil stan a nějaké mokré pradlo, neb jsem předtim asi tři dny putoval v dešti. No a zrovna, když jsem byl na náměsti, jedl jsem šunku a rohlíky, začalo slunce svítit. Slunce svítit a já sušit. Jo, dějou se někdy věci.
Útlocitnější občané sice opovržlivě se divali na tu parádu, ale zákon nezakazuje sušení prádla a stanu na náměstí, takže jsem nedbal opovržlivých pohledů. Navic, hlad jsem měl, chutnalo mi a zabýval jsem žrádlem a sušenim. To je má veškerá vzpomínka na Dvůr Králové.
Jo, stále držim průměr lehce nad třicet km, což mi zatím poskytuje naději, že do Čenstochové bych mohl dorazit tak za deset dní. Když Pán Bůh dá. Uvidime. Budu se za to modlit, klidně se k té modlitbě může někdo přidat. Jo jo.