Pomalu kvačím k Náchodu. Kdybych měl zájem byl bych večer u polských hranic. Ále nemám. Zůstanu před Náchodem, zítra si pokusím koupit brýle na čtení a jiné drobnosti a odpoledne vyrazím na Polsko.
Pomalu kvačím k Náchodu. Kdybych měl zájem byl bych večer u polských hranic. Ále nemám. Zůstanu před Náchodem, zítra si pokusím koupit brýle na čtení a jiné drobnosti a odpoledne vyrazím na Polsko.
Byl jsem tomhle kraji před lety, líbil se mi a dnes se mi libí stejně, možná víc. Jestli Pán Bůh dá zdraví a sílu, příští rok to tu protáhnu víc. Projdu staré československé pevnosti, projdu hřebeny hor.
Zapomněl jsem na veškerou dietu, jím často a hodně, stejně hubnu. Jako každý rok. Na cestě se naprosto neomezuji ze sladkým, hezky maso a dost, knedlíky. Právě jsem snědl něco čemu tu říkají „selská bašta.“ Uzené a pečené maso, bramborové a houskové knedlíky a hromada zeli. To vše za 92 Kč. No abych si to nedal. Přinesla mi to šíleně tlustá servírka, Růžičková proti ní štíhlá baletka. Dělá podniku reklamu. Velký talíř bylo toho dost pro dva, sežral sem to sám.
Jo mít dovolenou a jít pěšky má svoje výhody. Hlady člověk není, hubne a ještě má pocit, že si užívá. Ale co mi dělá radost, tak že se množí objednávky na knížky a budu muset u Závislosti udělat dotisk.
Navíc, jak lidé kupují knížky, tak je vidět že se jim vede lépe. Mají i penize na knížky. Tomáš mě přivedl na nápad spojit „paralelní manželstvi“ s „druhé lásky proud..“ a myslím, že když proberu dalši blogy, tak dám dohromady další knížku na téma, nevěra, žárlivost,rozchody. Do distribuce ji nedám, protože to je čirý prodělek, ale budu ji zase prodávat přes internet. Jo zlatý internet.
Jsem tak přemýšlel kolik je to let, co jsem si takhle cestoval a doma na mě nikdo nečekal. Vlastně naposledy pravě tehdy jak jsem šel v roce 1998 přes severni a východní Čechy, Český ráj pak na Drahanskou vrchovinu k Luterovým a přes Posázaví a kolem Prahy do Děčina.
Dorazil jsem domů, na stole našel vzkaz od Markety, že se definitivně odstěhovala, což mi před dovolenou oznámila. Já to během měsice rozchodil a tim nastal můj postupný odchod z Děčina jako takového. Pronajal jsem byt. Během roku sehnal byt v Praze. Tak mi konec jedné lásky přinesl změnu. Velkou a nutno říci, že pozitivni.
Dostal jsem se do filmu, víc se začal kamarádit s jinymi lidmi v Praze, v televizi Nova jsem čichnul k televizi zevnitř, začal opravdu dělat terapii ve velkém mimo blázinec. A stačílo k tomu všemu jen prosté oznámeni v pátek ve 12:55, před skupinou, „dnes nepřijedu, už mě nečekej, nepřijedu za tebou už nikdy.“ No, přežil jsem to, jako jsem přežil všechny předchozí i pozdější rozchody. Na smutek se neumírá
Bude mi 61 let a budu-li mít štěsti, ještě nějakou voňavou a něžnou krásku potkám. Po dovolené. Napíšu nějakou knížku a uvidím kus světa. Dnes v noci jsem měl sen, že mi řiká chlap u vodní nádrže, že se rozhod, že se utopí. Vylez na střechu, svázal si ruce a skočil do vody. Jenže jsem pro něj vlez, vytáh sem ho, proplesk, dokud měl ty ruce svázaný a řekl mu: „ty vole, vybral sis blbý misto a čas, poslednich dvacet let nedělám nic jinýho, než že tahám lidi z vody, když se topí. Tahám ať chtějí nebo ne.“ mezitím přijela Justýna na Harleyi a zavolala 158 a pak mě odvezla. No to byl konec snu. Jo jo, nedají mi klid ty pacholci ani na dovolený, ale cítil jsem se v tom snu v něm i po probuzení dobře. Přeci jen k něčemu na světě jsem.