Říká se: „Co není v hlavě, musí být v nohách.” Trochu bych to pořekadlo poopravil.
Říká se: „Co není v hlavě, musí být v nohách.” Trochu bych to pořekadlo poopravil. „Co je v hlavě, to je taky v nohách.” Tohle tvrdím na základě svých víc jak čtyřicetiletých zkušeností s chozením pěšky. Vždy pokud někam jdu, nezabývám se tím jak dlouho půjdu a jak daleko. Přesněji řečeno, nezabývám se představami jaká to bude dřina a jak z toho budu unavený, kolik toho musím ujít a jaké, že to cestování bude dálka ale zabývám se tím jak to zařídit aby se mi co nejlépe šlo. V tu chvíli kdy jdu.
Co a jak si sebou beru, jak plánuji denní dávky jsem popsal jinde. Manuál. Jak stárnu, zjišuji, že nejen chůze, ale i pracovní výkonnost se dá udržet když má člověk jednoduše v hlavě klid. Žít v přítomnosti. Zajímat se o to být v rovnováze ze sebou samým aby tělo nebylo unaveno předčasně a hlavně aby mysl nebyla unavena předčasně. Mozek spotřebuje asi třicet procent kyslíku, z celkové spotřeby lidského organismu. Z toho jasně plyne důležitost právě schopnosti relaxace mozkové činnosti. To že se efektivita tělesné výkonosti odvíjí od kvality psychické není žádným tajemstvím. To že emoční naladění rozhoduje o výkonu je také známá věc.
Udržet emoční stabilitu znamená tedy udržet optimální výkonnost i ve vyšším věku. Tělesnou i duševní. Udržet duševní výkonnost znamená udržet fyzickou výkonnost. Z toho důvodu každý den cvičím, každý den se projdu, každý den minimálně vyjdu do pátého patra bez výtahu. Většina lidí má představu jakéhosi kultu mládí, který se marně snaží dodržet. Mladě vypadat, mladě se cítit. Nějak se toho kultu nedržím. Snažím se jen cítit dobře, být pohyblivý, nebrat si do hlavy zbytečné starosti, co bude zítra a nenechat se deptat minulými chybami. Protože jestli je něco pro mnohé lidi depresivní a snižuje paradoxně jejich „mládí” je právě ono psychické napětí, které vyplývá z objevu, že stárnou, mají tuky na břiše, už nejsou, jak říkal a jedna má bývalá láska, „tak zvířecky hubení.” jednoduš ve svých očích nejsou tak dokonalí, jak od sebe očekávájí a jak mají pocit, že musí být, aby je ostatní přijali jako sobě rovné.
Použil jsem slovní spojení „optimální výkonnost.” Našel jsem si v životě svůj rytmus a našel jsem výhodnost jistého druhu stereotypu, který mi umožňuje kreativitu. Pracuji na několika místech Prahy, kam se přesunuji většinou MHD. Cestovat každý den MHD není jednoduché, ale lze si najít cestu jak ono cestování využít ve svůj prospěch. Nejen četba, ale i jiné aktivity. Třeba praktikování relaxace. Musím-li jet z Bohnic do Řeporyjí, což je cesta MHD doslova přes celou Prahu, vždy alespoň několik minut sedím. Tedy dá se v sedě řízeně relaxovat. Například.
Konečně denně cvičím hodinu a více jógové techniky. Jógové techniky jsou velmi účinný způsob tělesné a duševní relaxace. Nejsem jogín, ale používám ty techniky právě k dosažení očisty těla i duše. Těla třeba od kyseliny mléčné, která je původcem únavy. Pomocí některého druhu řízené relaxace. Zjednodušeně řečeno, relaxace slouží k regeneraci duše, slouží k zastavení nebo omezení nežádoucí produktivity mozku. Přerušení nebo omezení mozkové činnosti, přináší pocit klidu a uvolnění.
Takže v MHD se dá číst, relaxovat, případně sledovat lidi kolem sebe, učit se, poslouchat muziku, psát blogy, pokud má někdo sebou notebook, nebo notes. Ten čas který musím trávit v MHD se dá efektivně využít k přeladění se. Což činím. Naučil jsem se jedno. Jakmile skončí skupina, okamžitě opustím terapeutickou místnost a věnuji se sobě samému. Relaxuji. Skončím individuál, relaxuji. Bud přímo řízenou relaxací, nebo si píši blog, poslouchám muziku, protáhnu se, případně dechová cvičení. Odpoutám se od předchozího děje a čistím hlavu a připravuji tělo k dalšímu náporu. Být terapeutem je mnohem náročnější a mnohem víc vyčerpávající činnost, než skládat uhlí, nebo vykonávat jinou tělesnou činnost.
Z toho důvodu věnuji takovou péči hlavě. V hlavě se rozhoduje o našem uvolnění, napětí, o naší schopnosti ujít denně čtyřicet kilometrů, nebo mít tři psychoterapeutické skupiny, dva tři individuály plus k tomu komunitu a ještě asertivitu. Tohle vše v jednom dni. Tak obrovský energetický výdej, jakým je třeba pěší putování a nebo terapeutická činnost se dá nahrazovat a doplňovat právě tím, že dělám v daný okamžik co mám, věnuji se jen tomu a v daný okamžik se věnuji něčemu zcela odlišnému. Nelze většinou přestat myslet, ale lze myslet jinak, což je právě rozhodující.
Lidé, stále přemýšlející o katastrofách co mohou nastat, se permanentně udržují ve strachu a napětí. Lidé, štourající se v minulosti, totéž. Lidé věnující s e tomu co dělají právě ted v tuhle chvíli většinou pocity strachu a napětí neprožívají. oni s e věnují své činnosti tak aby jim šla co nejlépe. tedy pokud programují, programují, pokud odpočívají odpočívají. Střídají činnosti, nevyvolávají negativní emoce, pokud některá činnost v nich ty negativní emoce vyvolá, a tím tedy nastane nadměrný energetický výdej, pak ho nahradí právě tou odlišnou činnosti.
Pokud bych se dal zlákat k přemýšlení, jak je práce, kterou zrovna dělám těžká a nevěnoval bych ji jak mám, pak se právě dostávám do nežádoucího zvýšení energie. Nasranost, že dělám něco co mě nebaví, otravuje, zvyšuje obtížnost samotné práce takovým způsobem, že mnohdy znemožní samotné vykonání práce. Stejně tak úsilí o co nejrychlejší vykonání práce abych už to měl za sebou. Soustředit se na dosažení co nejrychleji cíle přináší právě v tomhle zvýšený výdej energie. Oba dva stavy jsou nevýhodné právě tím emočním stavem. Zvýšený výdej energie podnícený zvýšenou mozkovou činností. Jakákoliv negativní představa, případně nemístná pozitivní představa založena na nemístném očekávání je vyčerpávající.
Jdu abych šel, šel v tu chvíli, a šel tak abych vydával, co nejméně energie. Pracuji abych byl při práci přítomen tělem i duší a nevydávám zbytečně energii přemýšlení o tom, zda to dobře dopadne. Výsledek není v tu chvíli důležitý. Důležitá je správně vykonávaná pozornost na samotnou činnost. Pokud někdo umí pracovat, chodit, bavit se tímto způsobem, zjistí, že jeho výkonnost nijak zvlášť neklesá. Nelepší se postupujícím věkem, to je proti fyzikálním zákonům, ale pokles je minimální, nebo velmi pozvolný.
Každý rok, než vyrazím na cestu si říkám že jsem zvědavý jak mi to půjde. Zvědavý v tom smyslu, že mám zkušenost z předchozí cesty a přání tu minulou výkonnost zachovat. Nevytvářím, žádné negativní představy jak má výkonnost se zhorší. Jse jen zvědavý jestli zůstane stejná. Letos jsem měl tři týdny pocit, že vše jde jak má jít, ale opotřebovanost mých kolen se ukázala větší, než jsem si přál. Jsou věci a události, které člověk zjistí až pokusem. Jinak ne.