Úplně vymyšlený příběh,
který se možná, někde, někdy stal.
Jakákoliv podobnost je čistě náhodná
Seděla u řeky a mlčela. Mlčela sama a dlouho. Mlčela tak jak uměla snad jen
Úplně vymyšlený příběh,
který se možná, někde, někdy stal.
Jakákoliv podobnost je čistě náhodná
Seděla u řeky a mlčela. Mlčela sama a dlouho. Mlčela tak jak uměla snad jen
ona. Řeka si tiše plynula, mohutná a kalná. A klidná. Dívala se na řeku a
snila. Snila o muži, který vystoupí z řeky něco jako říční bůh a bude ji
oporou. Od dětství měla obrovskou potřebu opory. Především ji hledala u
mužů. A zároveň vždy udělala vše, aby tu oporu ztratila. Touha po
nezávislosti. Tedy tomu tak říkala ona sama. Ale ve skrytu duše věděla, že
je to strach z poddanství mužům. Bála se zavázanosti. Bála se ztráty
samostatnosti. Měla potřebu lásky a zároveň strach z lásky. Těžký život.
Muži ji odedávna přitahovali. Jejich vůně, jejich síla.
Čas od času překonala plachost a na nějaký čas se některému vydala.
Zaplavila jej prudký citem, že to nemohl skoro ani unést. Naléhavost a
majetnické nároky na muže byly většinou příčinou konce jejich vztahů. Ale
dokud je měla, užívala si je. Užívala si jejich těla, jejich řeči, vůně a
pozornosti. A ve skutečnosti si nejvíc užívala, když je mohla pozorovat
spící. Tehdy se cítila svobodná, v tu chvíli ji patřili naprosto cele. A v
tu chvíli si nejvíc užívala ten majetnický pocit, a pocit obdivu, který
některé ženy mají pro muže a děti . Trochu se za to styděla. A nikdy by to
nepřiznala. Slunce svítilo, řeka plynula a zdálo se že svět se zastavil. Po
své pravé ruce, zaslechla šramot. Otočila pudově hlavu a uviděla muže.
Prohlédla si ho, tak jak to ženy umějí.Nenápadně, zdánlivě bez zájmu aniž by
si uvědomil že je vůbec vnímán. Dva zdánlivě letmé pohledy ji poskytly
spoustu podrobností, které se ji automaticky složily v celek.
Viděla
staršího muže, muže mnohem staršího než byla ona sama. Možná byl starší než
její otec. Zaujalo jí jeho ledabylé držení těla, které ve své ledabylosti
mělo v sobě něco uvolňujícího, a zároveň ji dráždícího. Dalším pohledem si
všimla mužových očí. Velké zasněné oči. Šedé vlasy, ve tváři napsaný celý
život. Rysy tváře nesvědčily o lehkém životě, ale zároveň výraz té tváře nic
nenapovídal o tom, že by z té tíže života klesal na duchu. Byla to tvář, co
by se dala nazvat velká výzva.Tak ho vnímala. Překvapilo ji to. O to víc, že
se nikdy se o starší muže nezajímala. Eroticky ji nechávali chladnou,
mentálně se k nim neměla potřebu vztahovat. Tenhle byl nějak jiný.
Nerozuměla té jinakosti, ale byla tady. Muž na pohlédl na ni pohledem
hlubokého nezájmu. V očích nic nezajiskřilo, jediný rys ve tváři se
nepohnul.
Nadzvedlo ji to. Nezájem byla novinka. Zájem starších mužů ke své osobě,
který do té doby byl značný, odmítala bryskně a bez váhání. Zde nebylo co
odmítnout. Pohled modrých očí byl chladný, ve výrazu tváře nehybnost, jeho
postoj nesvědčil o vstřícnosti. Jakási ozvěna v hloubi duše, volání něčeho
neznámého, ale nijak děsivého, spíše naopak ji dovedlo k rozhodnutí. Vstala,
usmála se na neznámého a řekla: „Krásný den, že?” Muž se pobaveně usmál a
odpověděl: „Samozřejmě, je jaro.” Pokračoval. „Mám rád jaro.” A mlčel.
Čekala pokračování. Nepřicházelo. Rozpalovala se čím dál víc. „Dám ti lekci
chlapečku,” jí běželo hlavou. Šíleně ji vyprovokovalo, že ten muž ji
nenadbíhal, neurážel, ale také ji z jejího hlediska nebral, nevnímal, tím
pádem nebral vážně.
To neodpouštěla. Ironicky řekla. „Jste skutečně vnímavý a hovorný.” Muž se
znovu pobaveně usmál a z ničeho nic ji vyrazil dech prohlášením. „Poslyšte,
jestli mě chcete sbalit, tak tohle není nejlepší způsob.” Vykulila na něj
oči v nevěřícném výrazu. Nikdy, nikdo ji neřekl takovou věc. Nikoho by to
ani nenapadlo. Vždy chovala jako ledová královna a chlapečci, jak mužům bez
ohledu na věk v duchu říkala, se snažili. Pak, když si jednoho na nějaký čas
vybrala, milovala ho láskou nezměrnou a v momentě kdy ji přestal bavit, v
klidu a decentně jej odložila. A zase takovým způsobem, že většinu z nich
ani nenapadlo protestovat. Odplížili se s pocitem naprostých blbců.
A tenhle strejda, těsně před hrobem, si dovolil takovou drzost. S mrazivým
úsměvem, který by spálil kytky v červnu, jen poznamenala: „Sebevědomí vám
skutečně nechybí.” Muž přikývl a řekl. „Není důvod k tomu aby chybělo, když
mě v mém věku oslovují krásné dámy, vašeho typu.” Stála a lapala po dechu.
Čekala cokoliv, ale ne tohle. Litovala že vůbec promluvila. Muž pokračoval.
„Ale jsem na to zvyklý od svých sedmnácti let. Dlouho jsem tomu nerozuměl,
až mi to jednou došlo, že ironické poznámky od dámy jsou projevem přízně, a
vaše přízeň mě těší a dělá mi dobře.” Ten chlap byl snad z jiného světa.Ví
vůbec, kdo je ona? Zřejmě si vůbec není vědom toho co říká. Ale něco ji
varovalo. Ví co říká, a říká to tak že ji to vytáčí. A uvědomila si jedno.
Nijak se nesnaží ji přesvědčit jak je skvělý. To se ji zároveň líbilo. A to
že řekl, že ho to potěšilo, ji odzbrojilo a udělalo radost. Vědomí, že i on
se jí svou poznámkou vydal a jeho vstřícnost ji zklidnilo. Navíc měl pravdu
v tom že seznámit se chtěla ona. Oslovila ho a chtěla ho zesměšnit. A
neskočil ji na to. Zjistila, že ji to imponuje. Nebyl hloupý a nebyl naivní.
To vše ji běželo hlavou. Bylo na ní aby pokračovala a odpověděla. Najednou
věděla, že nemůže pokračovat v ironickém tónu. Najednou věděla, že
pokračování ve stejném duchu ji zesměšní. Nikdo není rád směšný a ona nebyla
výjimkou. A hlavně před tímhle mužem nechtěla být směšná. Muž se nezdál, že
by měl chuť ji zesměšnit a ponížit.Podíval se na ni a a ona v jeho očích
uviděla mírný zájem. S úsměvem se jeho tvář proměnila. Cítila, že ji rozumí.
Z ničeho nic napřáhl ruku k představení. Jan. Podala mu ruku a odpověděla
Saša. Jen poznamenal. „ Krásné jméno.” A v hlase mu znělo něco co ji
přinutilo se zeptat. „Připomíná vám to někoho?” Přikývl. „Už je to víc než
třicet let.”
Nepokračoval a ona se dál neptala. To bylo víc let, než kolik bylo jí. A
dokonce ji to ani nevadilo. Muž se jménem Jan a s jeho tváří a pohledem,
musel nutně kdysi nějakou Sašu potkat. To jí bylo jasné. A jasné ji bylo, že
to bylo asi pro něho důležité setkání. Jenže jak to ženy někdy umí, byla si
vědoma toho, že je teď tady s ní. Vůbec ji nepřišlo nijak divné, že před
málo minutami to byl člověk o jehož existenci neměla ani tušení. A věděla to
co on asi zřejmě tušil ještě dřív než ona. Že ho chce, že ho takového jak
je, s těmi vráskami, vzpomínkami, vzhledem vůbec nepřipomínající mladého
říčního boha, ale zdálo se ji,že to je ten říční bůh o němž snila.
Stála proti němu a s údivem si teprve teď všimla, že je větší než on. A
nijak ji to nevadilo. Cítila takovou touho po jeho doteku a cítila takovou
něhu jak nikdy v životě. Stalo se jí to čemu Angličané říkají: „fall in
love.” Což je překládáno jako „zamilovat se.” Ale ona to vnímala v tom
doslovném překladu. Upadnout do lásky. Stála zmatená záplavou nečekaného
citu. Co se stalo bylo neuvěřitelné. Potká chlapa, promluví na něj a z
ničeho nic se zamiluje. A on si jen tak stojí a nic nedělá. Proč nic nedělá?
Jako by ji četl myšlenky,řekl. Je tu hezky, ale možná by neškodilo si dát
někde kafe. Přikývla a ulevilo se jí. Nemusela nic vymýšlet a mohla se
věnovat sama sobě. Šli podél řeky a za chvíli narazili na malou kavárničku,
jež byla relativně prázdná. Posadili se dovnitř i když mohli sedět venku.
Bylo jí to příjemné. V přítmí kavárny na ni, jak doufala nebyl vidět zmatek
do něhož upadla.
Jan seděl díval se na ni a mlčel. To mlčení ji tak trochu vyvádělo z míry.
Najednou si uvědomila, že nikdy předtím nebyla v takové situaci, kdy se
cítila zamilovaná a nejistá. A zase, jako by jí četl ve tváří ji z ničeho
nic, řekl. Velmi mě vzrušuješ. Přijala jeho jeho nenadálé tykání a ze sobě
nezvyklou plachostí odpověděla. Budeš si muset počkat. Odpověděl. V mém věku
muži už mají čas. Najednou si uvědomila, že o něm nic neví, ani kolik je mu
let, jestli není ženatý. I když jak z hrůzou zjistila to pro ni není nijak
důležité. Pokračoval, ale mám-li být upřimný v tvém případě jsem lehce
netrpělivý. Zaplavilo ji teplo. Už věděla. Uvolnila se bez ostychu se ptala
na věci, na které se lidé při seznamování ptají. Co dělá, jestli žije sám
nebo s někým. Tahle otázka byla pro ni obtížná. Sdělil ji, že je
programátor, rozvedený a je mu padesát jedna. Na to reagovala jen poznámkou,
že je starší než její otec. Jen pokrčil rameny. Pak začali mluvit o věcech
co je zajímají a ona mu navrhla, že by mohli jít do kina na nějaký hezký
film. Souhlasil. Kino nebylo daleko.
Šli opět pěšky. Zavěsila se do něj a lidé , kteří je potkávali si všimli té
nesourodé dvojice. Ona mladá, krásná a zářící. On muž, který evidentně své
mládí měl dávno za sebou. A přesto nějak všem kolemjdoucím bylo jasné, že ti
dva nejsou otec a dcera, ale partneři. Cestou do sálu si koupila oplatky.
Zhaslo a běžely reklamy. Rozbalila oplatky, vzala jednu do úst, a otočila se
k němu a nabídla mu. V podstatě si přála aby ji políbil. Bylo vidět jeho
překvapení z tohoto gesta. Něžně ukousl oplatku a zároveň se svými rty
dotknul jejích rtů. A bylo jasné, že jsou ztraceni. Ztraceni jeden v druhém.
V kině vydrželi do poloviny filmu. Nebyli ani jeden schopni sledovat co se
děje. Jeden druhého se dotýkali, ne nijak nápadně, ale a každým dotekem jim
probleskoval tělem náboj touhy.
V polovině filmu udělal to na co čekala. Zašeptal ji. „Pojď odtud.” Bez
řečí se zvedla a vyšli z kina. Vůbec se neptala kam jdou. Bylo ji jasné, že
k němu. Jen doufala, že to není daleko, a že to bude alespoň trochu slušný
byt. Daleko to nebylo a slušný byt to byl. Formálně se jí zeptal, dáš si
něco k pití. Chtěla čaj. Šel vařit čaj a ona se rozhlížela. Viděla obrovskou
spoustu knih, nejrůznějšího žánru. Na stěnách žánrové obrázky, počítač a
kolem něj naskládaná hromada dalších knih, které se týkaly programování a
věcí, jimž nijak nerozuměla. Ale z toho bytu dýchlo na ni teplo. I když to
byl dost mužský byt. Přišel, přinesl čaj a díval se na ni jak pije. Vstal
jakoby chtěl ještě něco donést a jen tak mimochodem se ji dotknul. Zlehka si
ho přidržela a pak už jen cítila, jak ji jeho zkušené ruce svlékají. Aby
nedošlo ke zdržení, začala ho svlékat také. Do postele se nezatěžovali.
Milovali se na koberci. Zaklesnuti do sebe, ztraceni v bezčasovosti. Cítila
jak vrcholí do ni. Věděla že bere antikoncepci a proto se nijak neobávala
následků. Jen se k němu víc přitiskla a pak i ona propadla do temnoty. Svoje
ruce v jeho vlasech, přitisknutá a šťastná. Mlčeli. Povolil sevření, zvedl
ji a odnesl do postele. Přikryl ji i sebe. Mlčel a její ruce a její ústa
bloudily po jeho těle. Po chvíli s údivem zjistila, že je opět vzrušený. Ji
to vzrušilo neméně. Byla nad ním a dívala se mu do tváře. Měl zavřené oči.
Oběma rukama ji držel za prsa, čelisti sevřené. Cítila, jak přichází její
vrchol. A chvíli ještě jeden. Pak i jeho. Sesunula se mu na hruď prudce
oddechujíc. Po chvíli se zvedla a šla do koupelny.
Vrátila a světlo svítilo, a on spal. Ležel na zádech, z tváře mu zmizel ten
drsný výraz. Vypadal jako mladý muž. Dívala se na něj a začala tiše, aby
neprobudila, plakat. V tom pláči bylo štěstí, uspokojení a zároveň obava.
Obava, že tento muž ji nikdy nebude patřit.Věděla, že bude patřit k ni ale
ne ji.Věděla, že ona sama od této chvíle už nikdy nemá na výběr.Bála se
pomyslet, že bude patřit jemu. Jen jemu. Lehla si vedle něj, položila hlavu
na jeho rameno a věděla, že našla osud.