Bylo to hezké setkání, které se včera večer odehrálo. Tiskárna včas stihla vytisknout knihu, Martin jako vždy spolehlivě zařídil vše potřebné. Kamarádi a klienti přišli.
Bylo to hezké setkání, které se včera večer odehrálo. Tiskárna včas stihla vytisknout knihu, Martin jako vždy spolehlivě zařídil vše potřebné. Kamarádi a klienti přišli. Divadelní skupina „Tolik sme zas nechlastali, abysme se z toho nedostali,” se sešla včas, odehráli jsme, co jsme si řekli, lidi se chvíli smáli, někteří i chvíli téměř polykali slzy. Skončili jsme, dalo by se říci, že jsem byl strašlivě unavený, tedy nejen z toho divadla, ale z celého týdne, na druhou stranu jsem byl spokojený. Vyšla nám ta prezentace, podle mého mínění naprosto báječně.
Povinnosti skončily, začala dovolená. Už jsem ji potřeboval. Včera ráno se mi nechtělo spát, nechtělo se i vstávat, nechtělo se mi zhola nic. Takový ten stav, kdy si myslím, že nejlepší je zůstat ležet, nehýbat se a jen sledovat dech, ticho , nějaký tón tvářit se, že svět a potíže vlastně neexistují. Jenže, musel jsem do blázince, vstal jsem udělal všechny ty ranní rituály a hnal jsem na tramvaj.
Cestou do blázince jsem se trochu vzpamatoval, na komunitě se probral zcela, odpoledne udělal skupinu, Zuzka za mě vzala komunitní program a cválal jsem do pasáže Lucerna. Pak už to byla vlastně jen radost. Trošku jsem s Tomášem a Marcelou probrali detaily, nastoupili na plac a byli jsme prý velmi uvěřitelní. Dalibor nechtěl věřit, že to bylo hrané, ptal se jestli se jednalo o skutečnou terapii. Ujistili jsme ho, že opravdu nejednalo.
Hercům tenhle dotaz pochopitelně udělal radost. Navíc, ujistil nás, že pokud s tím vyjdeme na prkna, co znamenají svět, máme šanci být věrohodní, můžeme si s tím pohrát, můžeme ty situace rozvinout. Cestou po Čechách budu mít čas si všechno promyslet, jak seriál, který se zase rýsuje, jako možnost, tak druhý dík Paradoxu abstinence, stejně jako divadla. Opravdu zírám, kam, a jakým směrem jsem se na stará kolena vydal.
Stejně, když tak přemýšlím ještě o včerejšku, tak je radost dělat s profesionály. V jakémkoliv oboru. Včera jsem pracoval s herci, kteří přišli, dohodli jsme body, pak se bavili o zcela jiných záležitostech, abychom nakonec, jakoby jen tak mimochodem vystřihli skoro hodinovou hru.
Měl jsem trochu strach, že to bude pro lidi dlouhé, ale všichni sledovali s napětím, jak vše dopadne. Katka Nováková z karlínského divadla, sledovala výkon kolegů a pak složila kompliment Marcele Holubcové, která se do toho vložila se vší emocionalitou. Tomáš byl bez chyby a já jen sledoval, co s Marcelou říkají a pouze reagoval. Snadná práce pro terapeuta.
Vojtěch, který se na mě s Katkou, tedy mou dcerou na mne s maminkou přišel podívat, ani nezlobil. Dostal ode mne k narozeninám, které má v pondělí, Lego a knížku o lodích. Požádal jsem Radku, která nám dělala kulisu, aby koupila pro něj nějaký dárek, neměl jsem čas a ona mi tím moc a moc pomohla. Dárek koupila pochopitelně za mé peníze. Musím říct, že vybrala skvěle. Dcera měla radost a Vojtěch ještě větší. Zaobíral se obojím a měl na háku všechny kolem sebe.
Dá se říci, že jsem zakončil pracovní rok, který pro sebe počítám vždy od jedné dovolené v červenci do další dovolené v dalším červenci zřejmě důstojně. Vydal jsem knihu, která mě bavila při psaní, udělali jsem zřejmě hezkou prezentaci, zahrál jsem si divadlo se skutečnými profíky. A i večer byl hezký a nebyl jsem sám.
Dnes jsem si ještě vyzkoušel upgrade FreeBSD z 8.3 na 8.4. Ten také dopadl docela dobře. Nakonec, upgrade u FreeBSD je skutečně triviální záležitost. Nafoukl jsem kolečka u cestovního vozíku, shlédl jeden zcela stupidní čínský film o Wu-shu, neboli Kung-fu, snědl pár dobrot. V tuhle chvíli už není dieta nutná a potřebná, jsem tak akorát správně tlustý, abych mohl vyrazit do dáli a až se vrátím, budu štíhlý, bez tuku kolem pasu.
Pořád dumám jakou barvu bude mít obálka na druhý díl Paradox abstinence. Jestli bude tmavě modrá, nebo zlatá. Pro tu Jolanu mám pocit by s ehodila tak trochu zářivá, ale zase na druhou stranu, tmavě modrá barva, dálky, prostor, Uvidím, až dokončím druhý díl, jak vůbec skončí jestli to bude zase „hepáč,” jak říká Adéla Kabelková, nebo víc drama. Zatím prvních devět kapitol Jolany, jak ji tomu druhému dílu důvěrně říkám, se rýsuje jako hepáč. Ale Bůh ví, co mi hlavě rupne a pak to zase jako v případě Týpka půjde nějak jinam, kam nečekám. Že by Jolana skončila jako monacká princezna je ovšem zcela nepravděpodobné.
Myslím svatbou s princem. Tedy, ani svatba není nutně dobrý konec. Jen v pohádkách, když si hloupý Honza, co vůbec není hloupý, nakonec vezme princeznu. Říkám si jestli je to nějaké extra terno vzít si prince, nebo pokud se jedná o dámu, prince. Už jsou tu i výstražné příklady. Jako Princess of Wales, Diana, která ani svatbou s následníkem trůnu štěstí nedošla. Ono bulimičky většinou štěstí v životě moc nedojdou, pokud se to dobře neléčí. Tam se zřejmě nikdo tuhle diagnosu neodvážil vyslovit aby nakonec bylo pozdě. S bulimičkou, anorektičkou a většinou pak i hysterkou, není skutečně snadný život.
Tak, zjišťuji, že se mi chce nějak spát, tedy vypnu telefon, zalezu do pelechu, budu se tvářit asi tři minuty, že čtu a pak usnu. Až se probudím, tak se probudím, do zítra odpoledne, kdy chci jít na trenink, nemusím zhola, ale zhola nic.
Jinak pro ty, co chtějí novou knihu, mohou si ji objednat přes tenhle web, i když ji ještě Martin do nabídky nedal, ale je k dispozici, stačí si o ni napsat a pak si pro ni buď zajít, nebo si ji dát poslat. Má milá, když si ji četla, chvílemi se smála, chvílemi smutnila, ale tvrdila že je zajímavá. Tak uvidíte. Jo jo