Dá se říci, že nová terapeutická sezona začala. Celý den v blázinci, večer skupina, prostě běžný pracovní den. Ze skupiny jsem jel s jedním klientem. Měl cestu do centra, tak jsem se svezl.
Dá se říci, že nová terapeutická sezona začala. Celý den v blázinci, večer skupina, prostě běžný pracovní den. Ze skupiny jsem jel s jedním klientem. Měl cestu do centra, tak jsem se svezl. Cestou jsme povídali o životě. Vlastně i o diskusi, co probíhá pod posledním blogem. O tom, co budu dělat, co mohu ještě dělat, co už asi nemohu? Známe se nejdéle z té skupiny, protože, když jsem před devatenácti lety nastoupil do blázince, byl jedním z prvních pacientů. „Úspěšných” pacientů.
Dlouho abstinoval, oženil a postupem času přestal se nějak hlídat, a dopadlo to jak to dopadlo. Před nějakým časem se mnou spojila jeho žena, nějaký čas docházela, hledali jsme strategii zatím, co byl v léčebně. Nebyl jsem jeho oblíbenec v té době, přistoupil na spolupráci pod silným tlakem své ženy Pak abstinoval, měl krátkou recidivu, a zase abstinuje.
Dost prožívá často těžká období, ale má zájem si ponechat všechno, co získal, takže dře. Chytrý chlap a kdo ho nezná, nikdy by u něj nepředpokládal potíže s alkoholem. Jako ostatně u většiny klientů, kteří abstinují, a rozhodně to většinou nebyli alkoholici, feťáci, nebo hráči, nějak ušlechtilého charakteru a původu. Debakl, kterým prošli, je poznamenal řádně. Ti zvenčí, co je sledují, vidí ty úspěchy, tu lesklou stranu mince, já vidím i ten rub a bývá ten rub, někdy dost matný, zastřený.
Tenhle klient vůbec není člověk, který by neměl své zájmy, své koníčky, nebo trpěl samotou. Na něm a podobných je vidět jak je závislost je v tomhle velmi záludná a mluvit o vyléčení je velmi zrádné. Už slyším, některé příbuzné, nebo klienty: „A to nebude nikdy konec?” Tak jim říkám nejen tady, ale i jinde. „Ne, v některých záležitostech, co se života v abstinenci týče, není nikdy konec.” Tohle mohou vyslechnout, nebo přečíst u kohokoliv, kdo má s život v abstinenci nějakou dlouhodobější zkušenost a je pravdivý vůči sobě samému.
Takže problém není v to, co budu dělat až půjdu z blázince. Nijak nepředpokládám, že budu mít méně práce, spíše více, nebo, že budu mít méně peněz. Pravděpodobně více. V tom to vůbec není. Budu užitečný stejnému druhu lidí. Jen prostě odejdu z místa, kde jsem strávil velkou část svého života. Ani v nejmenším jsem netušil, že tolik a tak dlouho. Přišel jsem jako muž na začátku středního věku a budu odcházet jako muž na začátku stáří.
Tedy neřeším, co budu dělat, zda budu nebo nebudu sám, ale spíše, jak a co nejdéle se udržet v kondici, neztratit nejen fyzické síly, ale ani duševní. Také jsme se bavili právě třeba o mém pěším cestování, kdy už dělám, co jsem ještě před několika málo lety nedělal, nebo ne v takové míře, že zvažuji, na co mám a na co nemám. Stejně tak ve vztahové oblasti, abych se nestal komickým staříkem, co si dokazuje, že má na něco, a všichni kolem ze soucitu mi nechtěli říct. „Neblázni, už jsi komický.”
Myslím si, že má-li soudnost a přiměřenost terapeut mají ji i jeho klienti. Jistě, jsou pořád ”výstřelky” jako je ono pěší cestování, nebo zálibné dívání se za mladými kráskami. Konečně dokud tohle chlapa drží, je v pořádku. O tom jsem se s klientem moc nebavil, ale někdy je dobré kousek ze životního příběhu pustit, protože pak vidí, že se dají zvládnout i těžké životní události, jako je třeba rozchod. Což mě čeká, tedy ne můj rozchod, ale možný rozchod jednoho klienta, kterého jsem varoval, před vztahem dvou závislých, kde navíc ještě partnerka postupně začala popíjet a skončilo to jak jinak než debaklem. On má starosti, ona má starosti, láska je mocná, strach ze samoty také.
Jak tak píši a čtu ten text, vidím jak se můj život proplétá se životy mých klientů. V mnohém musím dělat, co oni, pokorně hlídat jisté věci, dodržovat stejné meze a pravidla a zároveň ještě udržet odstup od nich, abych se nedal pohltit jejich problémy. Abych si udržel svoji integritu, svůj život, měl čas na sebe. Byla to hezká debata tou cestou na Florenc, a když jsem vystoupil, uvědomil jsem si, jak hodně ten člověk vůči mě změnil svůj postoj. A také kolik to bylo z obou stran práce, než jsme došli do stavu vztahu v současné době.
Dorazil jsem domů, pustil si PC a v rámci udržení duševních sil, jsem začal zkoumat, co pěkného bych si mohl najít na internetu ke sledování. Na olympiádu se mi nějak dívat nechce. Mám sport rád, ale zjišťuji, že moc mě nebaví ty pořád stejné úvahy na téma, co by se stalo kdyby a nebo jak je někdo úžasný/á, když… Možná až začnou v nějakém dostupném čase atletické závody, tedy krátké tratě a nebo fotbal. Místo sledování olympiády jsem začal pátrat, jaké možnosti mimo všech ostatních médií skýtá třeba YouTube.
Zjistil jsem, že možností je mnoho, tedy zřejmě všechno zajímavé nestihnu uvidět, ať v oblasti dokumentu, tak v oblasti zábavy. Že by nebylo dobré se zase dát zahltit.Což dost často mnohým lidem, včetně mě hrozí. Ale. ; Vybudoval jsem si v sobě během let, takový vypínač, který vypne na čas zájem o kulturní zážitky.Nebo sportovní.Tedy ty pasivně přijímané. Myslím tohle vážně. Prostě mě vypne a místo toho se jdu jen tak bezcílně potloukat po venku. Píši blog. Nebo se zajímám o věci, které jsou technického rázu. Třeba jakými aplikacemi a jak stahovat ty videa z YouTube. V tu chvíli je tohle pro mne důležitější, než samotný obsah stahovaného. Zkoumám, jestli to stažené, bude možné sledovat v lepší kvalitě Jako bych měl v sobě zařízení, které udržuje jistou rovnováhu.
Myslím si, že tohle nastalo díky právě tomu postupnému sebepoznávání, kdy jsem začal sledovat, napřed při terapii, potom při jógových a zenových technikách, co se vlastně se mnou děje. Po určitých letech práce, začne fungovat sebekontrola. Nikoliv v to hypochondrickém stylu, ale sebezáchovném. Takže střídám zájmy. Abych se nepřesytil. Sice nejsem asi v ničem špičkový, zřejmě už ani nebudu. Jenže to mě netrápí. Důležité je, že funguji podle svých představ. Zatím.
No mohlo by to být lepší, to jo, v chůzi bych mohl být rychlejší, dojít dál, ale smířil jsem se s tím, že už to nikdy nebude lepší, že už větší rychlost nenatrénuji. A že už mě mladé holky budou čím dál méně okukovat a plížit se ke mě potajmu, abych na to nepřišel, aby mě utrhly pro sebe. Pokud to ještě vůbec dělají? Jsem ve věku, kdy vím jak to je, ale… 🙂