Cestou do blázince a jiné

Včera dorazila Ivana a byl jsem nachystaný že budeme psát něco do „Rodina a já.” Což se stalo.

Včera dorazila Ivana a byl jsem nachystaný že budeme psát něco do „Rodina a já.” Což se stalo. Ale z jejího povídání jsem pochopil, že se ode mne očekává, ne jeden další díl závislosti, ani dva, dokonce ne ani tři, ale celých sedm dalších. Takže tak. Musíme prý chvátat. Jo jo. Spustil jsem mozek naplno a během dvou hodin jsem něco mál dal dohromady. Nahrubo jsem vymyslel čtyři další náměty, která v neděli dopracujeme. Ivana tomu zase dá formu já nápad a sem tam dialog.

A pak se budeme věnovat dalšímu, abychom, něco do konce měsíce měli hotovo. Budu teď malinko s blogy asi šetřit. Blogy počkají, televize nepočká. Taky bych nemusel dostat nic. Ani konkurence nepočká. Mám v úmyslu onu závislost zdokumentovat kompletně. Tedy pokud nám těch sedm dílu vezmou. Což je jako vždy ve hvězdách a hodně vzdálených.

Není jednoduché vyhovět televizi a zároveň svým zásadám dělat věci tak jak si myslím, že mají být udělány. Ale zkusím to. Pokusím se opravdu o komplexní pohled včetně toho, jak probíhá ona resocializace abstinujících závislých. Pokusím se ukázat na některé problémy v soužití v rodinách. Třeba jak manželka, která po splnění svého přání aby muž nechlastal najednou vyvádí. Vyvádí jako malá holka, která neví co chce.

Ale když se na ono chování podíváme zblízka, objeví se tam strach, obavy, hněv a další emoce, které onomu člověku zaslepují rozumný pohled na svoje chování, na to že třeba se skutečně hodlá rýpat v nedůležitých detailech, protože je zaměřená na dokonalost a další podobné věci. Nehodlám se tu o všem rozepisovat. Pokud vše dobře dopadne, uvidíte, uslyšíte.

Milada mi píše v komentářích o nějakých výprascích v dětství, které jsem obdržel a jak ono bezpráví bolelo. Milado, já už se dávno svým „bolavým dětstvím nezabývám.” Ani svou minulostí v tom smyslu, že bych si něco potřeboval odžít. Pokud o některých aspektech svého života píši, tak nikoliv proto abych ukázal zda jsem zvládl na jedničku, nebo podle tvého mínění na dvojku, ale abych řekl:

„Cesta existuje, cesta někam vede, dá se po ní jít.” V současnosti se zabývám věcmi, které jsou potíží a zátěží teď, nikoliv minulosti. Terapie je dobrá k tomu aby si člověk v ní mimo jiné dal do pořádku svoje současné bolesti z minulosti, ale tím nic nekončí. Bolesti a potíže přicházejí s přítomností.

V každém případě jsem včera měl radost, že se dostavila taková šance. Šance jaká přichází jednou za život a nikdy se neopakuje. Snad se mi podaří udělat něco, co mě samotného uspokojí. Co se závislosti a pohledu na ni týče, uspokojí mne máloco. Ono je to skutečně víc o celém životě, než jen o tom jestli se chlastá, fetuje a hraje. Nemám na mysli ty exotické závislosti, které se jako další nové choroby vynořují. Ale skutečně je-li to vůbec možné onen komplexní pohled na život závislých i spoluzávislých.

V mínění na exotické choroby se mi líbí dr. Hnízdil, který má na spoustu těch nových chorob, docela zdravý názor. Jsou vymyšleny farmaceutickými firmami a terapeuty, kteří potřebují stálý a pořád vzrůstající příjem. Ale on téhle civilizaci čas ukáže. Dopadne jako všechny předchozí. Pohltí sebe samu. Všechny ty genderistické výmysly, všechny ty nemoce z nakupování, závislosti na sexu, sexuální harašení, politické korektnosti, klimatologické náboženství, ekologické sektářství, tovše se ukáže nedůležitým faktorem tváří tvář realitě a skutečným hrozbám, jako je hlad, zima a válka s barbary přicházející s plamenným mečem islámu.

Civilizace, kde je hlavním znakem dokonalosti „tolerance, vyváženost, korektnost,” nemůže uspět proti odhodlaným nájezdníkům zničit cizí kulturu, nebrat v úvahu rozdílnost a jiný náboženský a politický názor.

Civilizace, která dosáhne svého vrcholu se nikdy neuměla bránit. Přesto, že je co bránit. Lidé mající málo, jsou ochotni bránit to málo co mají, protože pokud jim vezmou ono málo, zemřou. Bohaté civilizace si chtějí barbary kupovat a nakonec zjistí, že barbaři nechtějí kupovat, protože nechtějí platit. Mají z a to, že ti co prodávají, prodávají ze slabosti. Nikoliv ze síly. Přijdou, otestují a vezmou. Vezmou, protože ti „tolerantní a korektní” si vzít nechají, jen proto aby o nich nikdo nemohl říci, že jsou neslušní, netolerantní a násilničtí.

Mě tenhle způsob uvažování jednoduše nebaví, je mi cizí. Nemám vůbec například úmyslu v čekárně poslouchat nepřetržitý proud hlasitého telefonování dámy, která se velmi nahlas vybavuje s kamarádkou o svých všech možných i nemožných záležitostech. Poslouchat a být tolik tolerantní, že se budu tvářit, že mě její hlasitá mluva nevadí. Takže jsem minulý pátek zcela klidně, jedné takové dámě řekl, že mi vadí její hlasitý projev, aby ztišila, že se nemusím skutečně s ní dělit o její prožitky. Fakt je, že skončila a začala mi vysvětlovat, že je zvyklá mluvit nahlas. Naprosto „nevychovaně” jsem ji přerušil, řekl jí, že mi stačí aby ztišila a její důvody mě nezajímají.

Tak poté chtěla abych byl tolerantní a nechoval se jako hulvát. Dal jsem najevo, že jestli si mám vybrat mezi tichem a jejím hlasem abych nebyl považován za hulváta, vyberu si její ticho a její naprosto tiché mínění, že jsem hulvát. V tu chvíli bylo po debatě. Sebrala telefon, tašku a kabát a šla telefonovat na chodbu. Daleko od čekárny. Zřejmě si s kámoškou všechno neřekly. Kupodivu veřejné mínění se ke mě v čekárně přidalo. Ono někdy v takovém případě stačí úplně malá nepatrná poznámka aby mnozí pochopili, že mobilní telefon je bezva, ale nemusí celá čekárna, nebo tramvaj vědět všechno, co koho trápí. Hlavně po ránu. Po ránu jedinci používající mobil v tramvaji, jsou obzvlášť oblíbení spolucestujícími.

Občas propukne jako onehdy, myslím v úterý lehká potyčka i třeba mezi dámami. V úterý ráno, když jsem cestoval do blázince, jedna hlasitě telefonovala, druhé se její telefonování nelíbilo, ozvala se. Následovala docela decentní výměna názorů, která skončila při vystupování nedecentním strčením oné telefonující do té protestující, která odpověděla silnějším strčení a otázkou „chceš přes držku krávo stará?”

Ona „kráva stará vystupovala, tak se tvářila, jako že chce, ale nemá čas protože musí do práce. Obě dvě dámy byly už za laktačním obdobím, jak tomu říkala má známá veterinářka Jelena Horáčková. To jest, že už byly ve věku, že do jináče nepřijdou, jedině tehdy, když Pán Bůh dopustí. Jasně, když Pán Bůh dopustí i motyka spustí. Tady by musel dopustit hodně. Jinak s emi ona protestující líbila až na ty nadávky. Po ránu zřejmě nemá emoční stabilitu. Ale fakt je jeden. Také nemám rád, když mi za zády někdo řve do ucha pod záminkou telefonování.

Poskytly zábavu spolucestujícím. Také jsem vystupoval a jen sem litoval, že toho nepředvedly obě víc. Na peroucí se ženy je někdy zábavný pohled. Tedy jen chvíli. Cesta do blázince poté probíhala bez mimořádných událostí.