Koupil jsem si botičky, tím jsem vyčerpal inspiraci a pokračování „Lidé a manipulace nechám zatím až na zítra. To přijde i Ivana a budeme psát scénáře. Pro Závislost.
Koupil jsem si botičky, tím jsem vyčerpal inspiraci a pokračování „Lidé a manipulace nechám zatím až na zítra. To přijde i Ivana a budeme psát scénáře. Pro Závislost. Zatím jsou jisté pro mne čtyři, jak jsem se dozvěděl. I kdyby zůstalo u nich je to krásné. Začal jsem s pěti a jsem na jedenácti. Oslovila mě redaktorka Cosmopolitanu. Prý když jsem ten odborník na ty vztahy, že by se mnou ráda pro tento časopis udělala rozhovor a zeptala se mě na mínění kolem lidí, co mají pořád pravdu. Jak se s nimi dá žít, nebo nedá?
Tak s lidmi co mají pořád pravdu se dá žít lehce. Stačí je jejich pravdám nechat, nevyvracet jim je a počkat jak to dopadne. Vzpomínám na několik svých lásek a klientek, co měly pořád pravdu. Každou diskusi končily větou: Ale vždyť je to pravda. No a tak dlouho tu větu říkaly, až s tou pravdou zůstaly sami.
Vrátím s k botičkám. Vypravil jsem se na Václavák k Baťovi. Změnil jsem stereotyp nákupu a šel jinam, ne jen do Teska na Smíchově. Václavák byl poměrně pustý. Já, pak pouze pochybné existence a pár cizinců. Čeština jen občas. Ani u Baťi nebylo plno. Sledoval jsem jeden manželský pár. Kupovali boty. Tedy manželka jak jsem vyrozuměl vláčela manžela od jedněch bot k druhým a on jen zvedal oči k nebi a stále nic. Byla vytrvalá. Nakonec si jedny zkusil. Koupili. Sedli si vedle německého páru, který seděl na jednom místě a prodavačka nosila jedny boty za druhým.
Zde nakupoval gentleman a ona jen přihlížela až mu nakonec řekla něco ve smyslu. „Půjdem jinam.” Pak se zvedli a šli. Nekoupili. Inu ani Baťa nevyhověl. Já zakoupil okamžitě, pouze mě trochu mátlo, že číslo 42 mi bylo malé, když už asi čtyřicet pět let mám tohle číslo. Koupil jsem kotníčkové, kožené, jednoduché a z toho důvodu krásné. V barvě světlounce hnědé.
Povídala pokladní, že mám na ně dva roky záruku. Optimistka. Mimo trekových bot, neznám boty, co by mi vydržely víc jak rok a půl a byly schopný reklamace. A že mám párů bot několik. Jenže jak hodně chodím, boty se ochodí a rozchodí, jsou pohodlné, ale už ten reprezentační vzhled není. Jsem si včera po dlouhé době koupil Lidovky s přílohou a tam byl vyfocený Václav Klaus v roce 1989 v létě, když byl v Chicagu. Parádní proužkovaný oblek a k tomu mokasíny. No typický Čech na Západě. Tohle bych si k obleku nenazul ani jako mladý hoch. Tolik vkusu jsem měl. Dobrá fotka. Zřejmě to s vkusem Vašíka nebude tak horký, jak se občas tvářil. Později měl coby ministr a předseda strany a premiér, dobré vizážisty, co mu řekli, co a jak.
Byla občas zábava sledovat socialistický funkcionáře s tím jejich vkusem. Ona je to zábava i dnes, co někteří lidé dokáží na sebe navléct. Parádní kabát, klobouk a kecky k tomu. Tuhle jsem jednoho takového sledoval v metru. Klobouk měl tedy švihácky, ale ty boty. Kde koupil ten skvělý klobouk jsem s e nestihl zeptat. Boty co mě nazuté byly něco extra. Byly tak extra, že bych musel být hodně chudý, nebo hodně sťatý abych je obul.
Takové jsem nosil na bortu bez tkaniček. Tkaničky se nenosily a nebo se nezavazovaly z toho důvodu, kdyby plavec spadl do vody.Platila zásada. „Lepší utopit boty, než utopit chlapa.” Stejná zábava jako sledovat socialistický funkcionáře, bylo sledovat některé ty západumilovné jedince, co dokázali na sebe navléknout za šmuky. Hlavně když byly ze Západu. Ach jo, potom to dováželi Vietnamci a kolotočáři. Jednou jedinkrát jsem si koupil boty a džíny u Vietnamců. Boty se mi rozpadly během třech měsíců, džíny vydržely o měsíc déle. Až tehdy jsem pochopil ono pravdivé přísloví, že chudý lidi si nekupují laciné věci.
No jo, fakt je, že se mi to dnes mluví. Vozil jsem si pěkný kvalitní věci, které nebyly zas až tak drahé. Tedy tam. Kupoval po troškách a dlouho používal. Byla to paráda, kvalitní obleč, doutníček v ústech, v dobách kdy jsem kouřil, kouřil jsem převážně doutníčky, občas jsem si v Hamburku koupil kubánská cigárka, nebyly zas tak drahé, docela voněly. S těmi jsem byl všude přijímaný.
Slečny po mě házely očkem. Leckterá se i osmělila a oslovila. Jo pokud jsem měl v ústech domácí výrobu „Tabák Kutná hora” Krátké, to už bylo jiná. Byly laciné a příšerně všem smrděly. Mě voněly. Ale asi jen mě. Slečnám rozhodně ne a kouřit jsem je směl v jejich blízkosti, jen když hrozily hejna komárů.
Dnes už dvacátým čtvrtým rokem nekouřím, taky je mi o těch dvacet čtyři let víc, slečny už očkama zas až tolik neházejí, ale nestěžuji si. Pokud vůbec házejí. Je na co vzpomínat. Byl jsem mladý a užil jsem života i za socialismu. Mohl jsem sice užít i víc, ale i tak toho myslím bylo akorát.
Neměl jsem auto, počítač, telefon, ani pevnou linku, natož mobil. Šatník ani z poloviny ta plný jako dnes, ale měl jsem pocit, že patří celý svět. Z toho přesvědčení jsem vyrostl, ale domnívám se že ke zdravému sebevědomí a zdravé sebeúctě, prostě patří projít touhle fází života, protože v ten okamžik si jeden osahá co skutečně může, co ne a postupně se směruje.
Mluvil jsem ve svém mládí dvěma jazyky, což bylo asi dva více, než uměla průměrná populace v zemi. Na běžné knížky, kterých je dnes tolik, že je člověk ani nestačí prolistovat se stály fronty. Běžné z dnešního hlediska, tehdy to byly skvosty. Stál jsem je také občas. Byly to knihy z dnešního hlediska celkem nic moc. Některé, byly a zůstaly i po letech velmi kvalitní, ale těch je vážně málo. Ty v knihovně nemám, protože jsem je ve své naivitě rozpůjčoval a ti co si je nechaly jsou už někde v nedohlednu. beztak si nepamatuji komu jsem co půjčil.
Některé o které jsem přišel, sice vyšly později, ale při pokusu o návrat jsem zjistil, že se není k čemu vracet. Ale ta bezstarostnost, se kterou jsem většinou přistupoval ke všemu, co se v mém životě dělo, byla úžasná. Naštěstí mi ji hromady zbylo dodnes. Pořád věřím a pořád se přesvědčuji, že pokud člověk má zůstat tady a naživu dostane k životu, co potřebuje a zbytek si vlastní pílí opatří. To potvrzují i ty scénáře do televize. Když jsem psal knížku „Ze závislosti do nezávislosti,” věděl jsem, že píši něco, co bude mít úspěch. Z toho důvodu jsem třeba už nechtěl pokračovat ve vydávání dalších dílů „Chodce.”
Věděl jsem že z obchodního, ale i literárního hlediska jsem v tomhle bodě mimo. Má bývalá společnice si myslí, že na nich zbohatne. No nezbohatne. Nemá obchodního ducha a nedá na pocit.
Já na pocit dám. U knihy „Ze závislosti do nezávislosti” jsem si byl pocitově jistý tím, že mnohé lidi osloví. Stejně tak „Svobodní v bolesti.” Potvrdilo se. Z ničeho nic na mě chce distribuční firma další knížky. Berou je po desítkách, ale berou. Plynule, pomalu a knížky ubývají. Už přemýšlím, že nechám udělat dotisk. Nemám reklamu, a přesto prodávám. Z toho mám radost.
No a konečně se mi ozvala dcera Nového Zélandu. Prý mi pošle pohled. Jede domů, tak abych asi měl památku. Ale jo, nemusela si vzpomenout vůbec. Také bych jel na NZ. No uvidím, když vydělám, asi se vydám do dáli. Nevydělám, půjdu pěšky do Hamburku. Taky hezká procházka.