Česká pošta, česnek a šmajska

Začíná to vypadat, že asi každý blog budu začínat tím, že napíši:

Začíná to vypadat, že asi každý blog budu začínat tím, že napíši:
A proto si myslím, že Česká pošta bude muset být
zničena.
” Chtěl jsem si vyzvednout balíček, který mi poslala
Ajka, ale včera, tam bylo asi sto dvacet lidí, podle pořadového čísla jich
bylo přede mnou zřejmě osmdesát. Takže jsem šel domu. Dnes ráno, těsně po
deváté už jich tam bylo podle čísla sto osmdesát šest, z toho jich bylo sto
čtyřicet předem mnou. Odbavovali rychlostí zhruba dvacet klidí za hodinu.
Jedna dáma čekala jak jsem ji to stopnul víc jak půl hodiny, než ji
odbavili. Po hodině čekáni jsem to vzdal. Skutečně jsem tam nemínil čekat
kvůli balíčku cukroví, celé dopoledne.

Volal jsem Ajce, ta mi vysvětlila, že mi poslala balíček do ruky, jak
tomu říkala. Jenže, ani upozornění, ani zazvonění. Prostě jsem dostal
oznámení do schránky a rozvážející šel zřejmě domů, protože se připravuje
na Vánoce. Moje dcera Katka to samé. Tedy ti dostali oznámení, že jim doručí
balíček dnes, aby si ho vyzvedli s tím, že jim nemohl být doručen, tak šli
na poštu, ta byla zavřená. Skutečně socialistické služby. Chápu, že lidé
obsluhující na poště toho mají plné zuby, lidé čekající na poště toho mají
plné zuby, ale zřejmě je ta nezaměstnanost ještě nízká, když se
doručovatelé takhle chovají. Zřejmě kdybych si do Rokytnice pro cukroví
došel, měl bych ho dřív.

No nic, nakoupil jsem a vyrazil s Babetou ke Katce. Užil jsem krásné
odpoledne, Babeta se nemohla nabažit Elenky. Ta jen kvetla. Vlastně kvetly
obě. Jo pustit ženskou k malému dítěti, nejlepší hračka. Dostal jsem další
úžasný dárek. Ruční vysavač na baterky. Teď už jen najít někoho, kdo s ním
bude dělat. Služka chodí jen jednou týdně. 🙂 Ale vyzkoušel jsem ho po
návratu domů. Vyluxoval jsem s ním podlahu kolem kuchyňské linky. Abych
věděl jak to funguje. Byl jsem spokojený. Nářadí by bylo, takže snad bude i
čisto.

Vůbec ten pátek byl takový divný. V blázinci zvláštní nálada, byl jsem
nějak utahaný za celý týden, dorazil jsem včera domů, za půl hodiny si
lehl, usnul a probudil jsem se kolem jedenácté v noci. Chvíli jsem
očumoval, zase usnul a probral jsem se v půl deváté. Vyspalý. Alespoň tohle
vyšlo. V noci jsem trochu cvičil, abych nabyl svalů, které mi začaly
chřadnout. Jo, svaly atrofují rychle, ale znovu jich aspoň trochu nabýt
není zas až takový fofr. Kombinuji cvičení na TRX a s girjou, plus trochu
Jógy. Děla mi to dobře. Endorfiny mě zaplavují, takže mívám většinou i
dobrou náladu. I když mi ji ubírají zaměstnanci z České pošty. Zřejmě budu
muset do politiky a stát se ministrem dopravy a spojů. Zruším České dráhy a
Českou poštu, koleje prodám do sběru a moje děti pak už budou za vodou.
Nebo aspoň je zprivatizuji.

Domluvil jsem s Babetou, že ji pošlu Jolanu, když už ji mám dopsanou,
aby udělala první korekturu a redakci, snad se mi začne chtít psát i
„Fagot a Yesterday.” Abych dvacátého sedmého června v pátek
odpoledne zase mohl nechat uvítat novou knihu a odejít a dovolenou. Dumám
kam se vydám. Jestli do slunné Itálie, nebo do stejně slunného Řecka. V
obou zemích už jsem byl. Ale Itálii nemám tolik prozkoumanou jako Řecko.
Pravda, zase už je to drahně let, co jsem se toulal po Řecku. V roce 2001
jsem vystoupil v Athénách na letičti, zadní branou prošel, dodes se divím,
že mě nikdo nezastavil a vydal se na sever Řecka, abych došel k Olympu,
otočil se a šel dolu na jih, přes Korintskou šíji na Peloponés. Krásná
cestování to bylo.

V Řecku se údajně nesmí stanovat ve volné přírodě, ale já jsem
stanoval. Nikoho jsem se neptal a nikdo mi také nic nezakazoval. Sice mě
tam postihla smůla, ztratil jsem tehdy celou svoji hotovost, ale naštěstí
jsem měl kartu, takže jsem vybral peníze v bankomatu. Ta hotovost nebyla
nijak velká, asi v korunách tři tisíce korun. Bylo to pochopitelně
nepříjemné. Dobře to dopadlo. Nemusel jsem žebrat a díky tomu, že jsem
neztratil i letenku, nestálo mě to víc než ty tři tisíce. Tehdy byli Řekové
na cizince náramně slušní. Doufám, že se přes všechny potíže, co dnes mají,
tohle nezměnilo. Jak Itálie, tak Řecko má pro mne svůj půvab. Těžko se
rozhoduji.

Ale do léta daleko, ještě není po Vánocích a nakonec rozhodnout se mohu
klidně až v červnu. Pokud bych jel do Řecka, zase bych se pustil na
Peloponés, obejít ho pro změnu ze západní strany, dojít na jih a pak se
vrátit na sever. Na víc už asi má bolavá kolena stačit nebudou. Jsem říkal
na jedné skupině, že se mi letos podařilo nachodit málo kilometrů. Už se ta
chodecká výkonost zřejmě zlepšovat nebude. Jedině, že by mě Pán Bůh
kompletně zrestauroval nohy. Ale jak se zdá, je to dost nesplnitelné přání.
Holt, budu si muset vystačit s tím jak to je. Ale zkušenost mi říká, že v
tom teple a suchém podnebí, klouby pookřejí.

Jak tak uvažuji o tom kam, uvědomuji si, že Itálie je zemí nejen
památek, krásné krajiny, hezkých děvčat, v čemž má dost značný náskok před
Řeckem, v těch děvčatech myslím. Ale co je dost důležité, dobrého jídla. V
Řecku se nejedlo špatně, jenže Itálie je Itálie. Italové smějí i česnek, a
národy, které mají v kuchyni česnek, ty nemohou vařit špatně. Znovu jsem se
díky bezsacharidové dietě, kdy si vymýšlím jídla z masa, se naučil pracovat
s česnekem. Nejen jako kdysi do obilných placek, ale do svých kreací, které
zkouším se smaženým masem a zeleninou k tomu přidanou, podušenou a do toho
sem tam pár stroužků česneku.

Znám pár lidí, kteří při vyslovení slova česnek dostávají lepru, ale ti
nepochopili, co česnek dobrého znamená a co všechno obsahuje. Onehdy, když
jsem vařil pro mou lásku a pak následně pro mou dceru Petru a vnuka
Dominika, tak ti jmenovaní si získali mé srdce, tím, že snědli jídlo, co
obsahovalo česneku víc než dost. Dominik se ani neošklíbal, ale statečně
dlabal. Jo, lásky a česneku, není nikdy dost. Dal by se parafrázovat výrok
Petra, se kterým jsem jezdil na MN 7310, že: „Kdo nemá rád
česnek, nemá rád lidi.
” On to tedy tvrdil o rumu, ale to
sem tahat nebudem. Na Petra rád vzpomínám.

Pamatuji, jak jednou zbil v kavárně Grand milence své bývalé ženy, až
jsem se za toho Johny Funebráka, (tak se tomu frájovi říkalo,) musel
přimlouvat. Nakonec se Johny Funebrák oběsil, nevím jestli z nešťastné
lásky, ale spíš myslím, že z chlastu. Začal pak dost chlastat a zřejmě už
mu dostatek chlastu a nedostatek lásky, dost lezl na mozek. Bývalá žena
Petra se pak k Petrovi zřejmě pod dojmem událostí a také toho, že Petr byl
slušný člověk, vrátila. Ač ho pro toho zbitého hocha před dost dlouhým
časem opustila. Stane se. Mělo to hezký konec. Co je s nimi dnes už nevím,
léta jsem je neviděl.

Jo těch oběšených jsem znal docela dost. Opustila je ženská, začali
chlastat a zhoupli se na šmajsce. Tedy vrhacím lanu, co se používalo k
házení na hráz tomu, co bral vázací lano, když loď nemohla jít ran k hrázi.
No jo, tak jsem se od pošty dostal až věšení na šmajsce, ale tak už to v
mých blozích chodí. Jo jo.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0