Petardy dobouchaly, spolehlivě mě vzbudily před půlnocí, takže jsem věděl, že Nový rok přišel. Silvestr se docela vyvedl.
Petardy dobouchaly, spolehlivě mě vzbudily před půlnocí, takže jsem věděl, že Nový rok přišel. Silvestr se docela vyvedl. Organizoval jsem Silvestrovský běh, jako skoro každoročně, zúčastnil se ředitel léčebny, což bylo pro mne docela překvapení. Jeden z pacientů nic netušíce, se ptal: „Co si zač a jaký máš číslo?” Ředitel, díky svému psychoterapeutickému výcviku tuhle otázku v klidu vydýchal, nijak se neurazil, pokrčil rameny, než jsem stačil zasáhnout, vzal číslo a připravil se na start. Doběhl celkově pátý, což na ty tři kilometry není špatný výsledek. Byli tam mladší. Ve své kategorii byl první. Jo tady se nedá ani nijak nadržovat. Buď na to máš, doběhneš, nebo nemáš. Díky jeho účasti jsem se informoval o možnosti uvedení své hry, „Fagot a Yesterday” v divadle za plotem. Prý by to šlo. Tak ještě to dopsat a pak se uvidí.
Fotbálek byl taky fajn, jela ta lítá bitva celou hodinu a půl jako na másle. Gólu víc jak v lize. Mužstva se střídaly po několika minutách, každý s každým a já se bavil. Sice jsem nehrál, moje kolena by to nevydržely, na fotbal jsem rezignoval před lety, ale musím říct, že se hráči snažili hrát a neokopávat se. Martin se Sabinou mě pak vzali domu, protože obvyklý pofotbalový ”taxikář” Kryštof byl chorý a neúčastnil se tradičního klání. Ale chlebíčky mu šly. Byli jsme na tom stejně. Jak nás postaví k nějakému žrádlu, okamžitě se uzdravíme. Jenže opravdu bylo slyšet, že se mu moc dobře nedýchá a mizerně mluví. Na tu bitvu by asi dnes výkonnostně neměl.
Začíná další rok, prostě roky přibývají, život se krátí, tak bych ještě rád dopsal tu hru a uvedl ji. Členové divadelní skupiny, kterou jsem v červnu už loňského roku založil pod názvem: „Zas tolik jsme nechlastali, abysme se z toho nedostali,” souhlasili, že by se účastnili nácviku a provedení. Režiséra, tedy pravděpodobného, Tomáše Kargera, jsem oslovil, souhlasil, tak už je ty „nepodstatné” maličkosti. Jako dopsat hru, zařídit divadlo a nastudovat. Ale všichni se řídíme heslem, aspoň ti, co znám: „Nehledáme důvody, ale hledáme cesty.”
Dorazil jsem domu, udělal, si palačinky, neb jsem měl včera svůj přejídací den, dorazil jsem bonboniéru, kterou jsem otevřel ráno předtím než jsem vyrazil do blázince, abych nestrádal. Chvíli jsem koukal na cestování po Himalájích, ale nějak jsem u toho usínal, takže jsem zalehl a až těsně před půlnocí mě vzbudily ty petardy. Jenže cítím se vyspalý, tedy klidně napíši krátký blog, do blázince jdu až v pondělí, neb mám dovolenou v pátek, abych si odpočinul a nabral síly do Nového roku. Jen ve čtvrtek mám dvě skupiny odpoledne a večer, ale jinak nic.
Budu tedy číst, psát, dívat se na westerny. Teď jsem se zaměřil na takové ty klasické, starší, černobíle. Užívám si. Klasika jako byl „Fastest Gun Alive,” s Glenn Fordem. Bavil jsem se. Pistolník, co se vlastně bál. Dost netradiční hrdina. Ale s tradičním koncem. Pochopitelně v rozhodující chvíli neselhal. 🙂 Ono žánr má své znaky a klišé a je záhodno je naplnit. Aby mě jako western zaujal. Jo, mnozí se mi smějí, ale nějak necítím potřebu se dívat na intelektuální dramata, kde autoři ze sebe vyblijí, všechno, co je trápí a vlastně si tak pokusí udělat jako osobní autoterapii, kterou pak vydávají za umění. Ono, co vlastně dnes umění je? To je otázka.
Mnozí lidé zabývající se uměním, jak už jsem řekl se pokusí udělat tu autoterapii, ale jen málokdy, velmi zřídka bývá úspěšná. Pochopitelně, k tomu si mnozí vyplachují mozek kořalkou, nebo promazávají hlavu drogami, takže autoterapie moc nefunguje. Pak hledají různé důvody, proč se nechovat jinak. Občas se dostanou do situace, že sami sebe přesvědčí, že bez drog a chlastu nejsou schopni tvořit. Nebo, že jsou tak citliví, že vlastně pak jakákoliv tvorba jim strašlivě ubližuje. Tak chápu, že ledacos člověka rozjede, ale zase na druhou stranu si myslím, že je tolik témat, že ne každé musí být spouštěcím mechanismem.
Jak povídal jeden můj klient. Ti co umřou dřív, než by měli, měl na mysli umělce, tak se jim pak do nekrologu napíše, že žili naplno a kontroverzně, což prý jsou lepší slova, pro skutečnost, že se uchlastali nebo ufetovali. Jo jo, každého z nás pronásledují nějaké děsy. Pak je otázkou, jestli je necháme, aby nás ovládali, nebo je „pozabíjíme.” Kdysi dávno, když jsem se dostával z toho způsobu života, kdy jsem si za pomoci drog a chlastu, pěstoval své Běsy a své sebelitovací nálady, jsem pak po vysazení prožíval ve snech právě takové situace, kdy jsem své Běsy zabíjel. Postavil jsem se ve snu proti nim. Byly to hrozné sny, trvaly dost dlouho, ale nakonec jsem všechny ty nestvůry zabil.
Probíral jsem je se svým terapeutem, ten mi je interpretoval jako, že řeším problémy, které mám, což mi tehdy dost ta jeho interpretace prospěla. Pravdou je, že když se mi podařilo ty nejtěžší potíže v bdělém stavu vyřešit, přestal jsem i zabíjet démony ve snu. Už se ty sny nikdy nevrátily. Byl jsem tehdy hodně existenčně ohrožený, ale podařilo se mi nakonec ty nejhorší situace zvládnou během roku a pak už byl klid. Tedy, ono pořád se něco dělo, ale už to byly jen běžné lidské potíže, které otravují každého z nás.
V tomhle jsem viděl a dodnes vidím přínos té terapie a výcviku v psychoterapii, že jsem za pomoci druhých lidí uviděl i věci, na které člověk sám prostě nepřijde. Stejně jako v životě se spoustu věcí automaticky učíme od těch druhých. Tady je tohle ještě ve zhuštěné formě. Každému z nás se hojí dobře čí méně dobře rány, ale někdy potřebujeme chirurga, aby buď otevřel zapouzdřené záněty a mohl vyjít hnis a pak se rána zhojí. Sami si spoustu věcí prostě nedokážeme udělat. Zvládnout je. A ti, co se pořád staví do role těch, co musí všechno sami, se mýlí. Většinu věcí musíme sami, ale něco prostě sami nikdy nezvládneme. No nic, asi to není zrovna nejveselejší blog na začátek roku, ale myslím, že není o beznaději.
Tak všechno nejlepší do nového roku všem mým čtenářům a jak jsem kdysi četl přání jednoho námořnika při loučení s Richardem Halliburtnem v knize „Královskou cestou za romantikou“ tak si ho od něj, lehce pozměněné, vypůjčím.
Bůh vás natřes, milánkové.