Když nemám co dělat, učím se. Buď unixové příkazy, nebo vařit, případně oslovovat slečny. Moc v tom nerozlišuji. Pokaždé zjistím, že učení se vyplácí.
Když nemám co dělat, učím se. Buď unixové příkazy, nebo vařit, případně oslovovat slečny. Moc v tom nerozlišuji. Pokaždé zjistím, že učení se vyplácí. Momentálně jsem odpoledne trochu studoval příkaz „find,” který má v Unixu a Linuxu velké využití. Tak trochu jsem si zkoušel najít některé soubory a pak si za pomoci roury, což je vlastně „|” tohle a příkazu „sort” udělat seznam, třeba pod názvem knihy, video, nebo cokoliv jiného. Vlastně člověk si ve VIM otevře patřičný soubor přečte si, co potřebuje. Pochopitelně VIM má vyhledávání, takže snadno a rychle vím, co mám a co nemám.
Dorazil dopoledne Martin, přivezl opravený válec na tréning úderů, takže mohu zase kopat a bouchat do úmoru, pokud se mi bude chtít. Dnes se mi moc nechtělo, má láska stále pracovala, je pilná, skoro udělala vše, co chtěla. Tedy, je pilná pod tlakem, když ji nahánějí termíny. Ale jsou lidé, kteří potřebují ten tlak, aby v poměrně krátké době, kdy skoro vypnou celé okolí, udělají, co mě by po kouskách trvalo týden, či dva. Já se nerad někam honím, támhle udělám něco, tuhle ujdu pár kroků, abych zjistil, že jsem bez nějaké extra námahy, došel na Gibraltar, nebo měl pocit, že práce je vlastně sranda.
Mám rád odpočinek, mezi prací, kdy mohu jen tak sedět a myslet na hovadiny. Většinou mě nic rozumného nenapadá. Spíš si vymýšlím, jak, co sníst, nebo tak. Můj nebožtík tatík, který trpěl komplexem dokonalosti, jako mnozí další opilci a jiní závislí, mi říkal, že myslím jen na žrádlo a ženský, že: „nic jinýho pořádnýho v tý palici nemáš.” Jak jsem koupil, prodávám. Jo, asi měl v mnohém recht. Já ho od jistého věku nebral moc vážně. Nakonec, dnes mám mimo jiné, pocit, že jsem tím životem proplul zlehka.
Což nepovažuji za špatnost. Sem tam jsem něco udělal, když s epodívám za sebe, tak se mi zdá až neuvěřitelné, co jsem za pár let, zhruba asi deset, napsal, procestoval a vlastně vždycky až pátek mi připomene, že toho ten týden bylo akorát. A to vážně dělám po troškách. Na lodi jsem vždycky říkávali, tedy, oni to spíš říkali kapitáni, když nás chtěli motivovat. „Stačí dělat dvě hodiny denně a loď je ze zlata.”
No, většinou chtěli víc práce než dvě hodiny denně. Protože třeba stát u kormidla u druhých, nepočítali za práci, to byla dřina jen pro ně. Jednou se mě jeden ptal, co že jsem dělal celou cestu. Tak jsem mu řekl. „Nic, flákal jsem se u kormidla, zatím, co ty si dřel v kajutě nalitej. Měl srdcebol, žena mu zrovna tehdy utekla s nějakým frajerem z lantu. Jak se říkávalo těm, co nebyli šífři.
U kolečka stál vždycky zrána, pak měl nějaké „nutné povinnosti.” Jo, někdy člověk zjistil, že nic nedělá, kdežto ten druhý, když u toho kola stojí, dře jak mezek. Inu spravedlnosti se nedočkáš. Ale to už je dávno, ani nevím jestli ještě žije. Už tehdy mu bylo dost přes čtyřicet. Měli to hoši od ČSPLO občas těžké. Přijeli domů, nesli tašku s dárky, otevřeli dveře a nic, nikde nic. Prázdno a pusto. Doslova.
Ten, co jsem mu to řekl, zažil tohle cestu před tím. Pokud byl v kormidelně, mluvil o své ženě. Nijak hezky, chápal jsem ho. Mě když opustila nějaká, na které mi záleželo, taky příliš dobrých vlastností jsem na ni nenašel. Taková obrana před tím, aby si člověk uvědomil svůj díl, na tom rozchodu.
Takové události potřebují čas. Byli tací, co to s tou samou zažili i několikrát. Přijel domu, žena nikde, po nějakém čase se vrátila, aby třeba za dva za tři roky skončil ten „příběh plný lásky” stejně. I u svých klientů jsem tohle několikrát zažil. Je ovšem nutné říci, že po druhé, po třetí to ti hoši brali docela jinak, a ty ženy, které si takhle hrály, najednou zjistily, že jednou, někdy i dvakrát ano, ale třikrát už ne. Pak byla konečná. Což je udivilo.
Zřejmě měly pocit, že jsou nenahraditelné a žily v nefalšovaném údivu, když zjistily, že nejsou nenahraditelné a že už ani děti, které měly ve výchově, nejsou tím tmelem, na který vzpomínaly.
Já vím, že když uvádím takové příklady, že asi nevypadám jako zvláštní příznivec žen. V takovýchto případech, tedy moc na té straně žen jsem tehdy nestál. Sice měli jsme „romantické povolání„ mnozí lidé žili v jakém si domnění, co všechno si užijeme, ale ta pravda byla prostší. Bylo víc práce, jak té zábavy a většina historek na komandu vykládaných za dlouhých večerů, byla o práci, než o tom, co kde kdo užil a jak se poměl.
Spousta těch kluků šetřila každou marku, kterou dostala na zahraničním, nebo vydřela na šichtě v Hamburku, či jinde, kde nás soudruzi zcela bezostyšně kapitalisticky vykořisťovali. A většina jejich žen, měla, co běžní lidé, kteří nejezdili, nikdy za totáče neměli. Většinou jsem měl pocit, že je pálilo dobré bydlo.
Inu v těch sedmdesátých letech začala ona emancipace, která ne vždy byla ku prospěchu rodin a hlavně mnohé ženy s ní neuměly zacházet. Ono umět zacházet ze svobodou, chce také umět zacházet sám ze sebou, ze svou kázní. Lidé, které pustí z ohrady, kde měli vymezený prostor, zjistí, že svět je velký, otevřený, vydají se libovolným směrem, jen mnozí časem zjistí, že být svobodný nese sebou také odpovědnost a starost sám o sebe. A že životní úroveň má své zákonitosti a není sama sebou. Někdo ty peníze musí vydělat, donést je domu, nebo dát aspoň platební kartu.
Z toho důvodu jsem třeba proti se stále zvyšujícím nárokům podpory matek samoživitelek. Když si žena chce pořídit dítě, nechce ani uvést otce, pak nevidím žádný důvod k tomu, abych ji ze svých daní podporoval. Ona se svobodně rozhodla, tedy musí být schopná to dítě uživit- Jestli si čtyřicetiletá dáma, které jede poslední vlak myslí, že si teď pořídí hračku, aby na stará kolena nebyla sama, pak klidně, ale za své.
Chápu, že jsou ženy, které opravdu nemohou žít s otcem svých dětí, protože žít se dá s každým, ale žít s opilcem, feťákem, nebo hráčem se nedá, nebo jen za cenu velkého utrpení. Pro tu ženskou i děti. Ty podpořit, ale jinak ty co si pořizují děti, jak jsem uvedl výše, tak těm nic. Myslím, že okamžitě by pořizování dětí jako „hračka a projev svobodymilovnosti,” vyšlo z módy.
Tak nic, začal jsem učením, učením končím, ono všemi těmi zkušenostmi se člověk učí. Někdy to ovšem některým lidem trvá trochu déle a trochu víc je ten život bolí. Jo jo.