Koupil jsem si skvělou knížku o Józe. „Jóga, fakta a mýty. Už
Koupil jsem si skvělou knížku o Józe. „Jóga, fakta a mýty. Už
dlouho jsem nic tak dobrého v této oblasti nečetl. Autor, novinář a jogín,
Will.J.Broad v ní popisuje něco z historie moderní Jógy, vyvrací některá
”fakta,” a především uvádí na pravou míru, na základě moderních
studií mýty, které se tradují, ale v rámci výzkumu, měření jednoduše
neobstojí. Přečetl jsem ji na jeden zátah a musím říci, že mě zaujala,
bavila a v mnohém poučila. Doporučuji všem adeptům, protože podobně jako
učím já základy Jógy a upozorňuji na různá úskalí a nebezpečí, činí i tato
kniha.
Nesdílím s mnohými žáky Jógy jejich nekritické názory na všemocnost
a univerzálnost Jógy. Souhlasím s autorem, že se z Jógy stal obrovský
byznys, pro mnohé „svaté” muže, kteří zamlčují i rizika, nikdy
nepřipustí, že by mohlo žáka něco ohrozit, nebo tvrdí věci, které věda,
měření naprosto vyvrací. Jak říkám, ta kniha stojí za přečtení. A vůbec tím
nechci říci, že Jóga je špatná. Není, sám denně cvičím skoro třicet let.
Ale jako všechno. S rozumem a s mírou.
Knížku jsem si koupil při čekání na Radima, se kterým jsem měl po čase
zase sraz. Probrali jsme světa běh, Linux, ženské, samé takové ty
drobnosti, co mužům našeho věku zpříjemňují život. Radim přišel na skvělý
nápad, který sice neví, jestli realizuji, ale musím říci, že se mi náramně
líbil. Když jsem si stěžoval na svá kolena. Radim mi navrhl, abych si
udělal řidičák a pořídil si Harley. Prý jsme jasný motorkář. No nevím, ale
představa, jak pádím po horských silnicích a okreskách na Harley, mě
pobavila. Vyprávěl jsem mu pak příběh o jednom sedm a osmdesátiletém
nmotorkáři, kterého jsem asi před pět a dvaceti lety potkal. Příběh ho
pobavil a mám údajně naději, že budu jeho následovníkem.
Ten příběh jsem uveřejnil kdysi na Seznamu a pak jsme ho ještě jednou,
když Seznam zrušil blogy na iDnes. Nebudu ho vyprávět, odkaz stačí. Harley
Kdo bude mít zájem, si ho přečte. Je zcela pravdivý a není v něm ani slůvko
navíc. Ten stařík mě fascinoval. Škoda, že jsem ho už nikdy nepotkal. Byl
to jeden z těch, co jim stáří dává moudrost a zároveň si zachovají nadhled
a umí si užít života podle svých představ. Zřejmě se o sebe staral, protože
měl páru, jakou mu opravdu mohli závidět mnohem mladší.
Povídali jsme s Radimem dost dlouho, pak se rozloučili, mezitím mi má
láska poslala SMS, ve které se mě ptala jak se mám, jela si s kámoškama na
výlet. Musel jsem ji potěšit tím, že skvěle. Já se vlastně mám jako většina
mých spoluobčanů skvěle. I když vím, že mnozí moji spoluobčané to vidí
jinak. Ale lidi pořád nadávají a pak, když na ně trhne, tak na ty časy
vzpomínají jako na zlaté. Viz dnešní někteří důchodci. Když se jich člověk
zeptá jestli se mají špatně, řeknou, že oni ne, ale že znají spoustu těch,
co se mají blbě. Tak se jich ptám, z jakého důvodu mluví za druhé. Jestli
je o to požádali. V takovém případě se zarazí a nějak jim dojde řeč, nebo
začnou snášet argumenty, že ti lidé se přece nemohou cítit dobře. Inu
„spravedliví” tohoto světa.
Jak jsem si tak psal blog, zjistil jsem, že by nebylo marné vyrazit do
knihovny, vrátit knížky a půjčit si nové. Rád chodím do knihovny v sobotu
odpoledne. Je tam většinou klid, málo lidí, jsou volné počítače. Prošel jsem
se z Malostranského náměstí na Mariánské náměstí, překvapilo mě, že i v
zimě, v poměrně nijak zvláštním počasí byl Karlův most plný. Mám po té
knize o Józe chuť si trochu počíst mystiky a tak jsem si víc než mystiku,
půjčil od Jiřího Langera „Devět bran.” Vyprávění o chasidských
svatých. Kdo četl Vyprávění chasidů od Martina Bubera, bude trochu vědět.
Zajímavé čtení oboje. Plné víry a zbožnosti, plus humoru.
Chasidští židé nejsou škarohlídi. Sice byli chudí, ale zřejmě si s tou
chudobou zas až tolik hlavu nelámali. Naprosto k nim sedí pořekadlo:
„Být chudý a k tomu smutný, to ani Pán Bůh nežádá.”
Bohužel ten svět zcela zmizel, s druhou světovou válkou. Bývalá Halič, kde
se nejvíc tyhle události odehrávaly, co Langer a Buber popisuje, zmizel s holocaustem.
Až si člověk položí otázku, jak se tohle mohlo stát? Prostě ten svět těch
zbožných lidí je zcela pryč. I když v Izraeli jsem chasidy viděl. Jenže být vpuštěn do jejich světa není jen tak. Tak si o nich aspoň čtu a náramně se
tím bavím, takže mi jejich světci vlastně také prokazují službu, když mám
radost při čtení o jejich zbožnosti a skutcích.
Našel jsem si pak po příchodu domů, ještě další podobnou literaturu,
na internetu, přes internet v knihovně zamluvil a budu doufat, že mi
reservace bude brzo splněna. Jo, člověk se musí vzdělávat, aby neustrnul a
neměl pocit, že už všechno ví. Mám doma nějaké věci od Chaim Potoka,
Talmud a ještě nějaké drobnosti jsem si stáhl do čtečky. Malý úvod do
Knihy Zohar, kterou jsem sice dnes držel v ruce, ale pochopil jsem, že bez
nějakého bližšího obeznámení bych ji zřejmě zcela nerozuměl. Nevadí, časem,
když Pán Bůh dá.
Pochopitelně, jak jsem začal číst Langera dostal jsem chuť se vydat do
Izraele. Tak už to se mnou bývá. Něco čtu a má duše touží najednou zase
vidět ortodoxní židy, jít na Golgotu, vylézt na Olivetskou horu, sednout si
v zahradě Getsemanské. Jo má duše a nohy toulavý. Izrael je země, kam byse
asi měl vydat každý věřící aby zažil tu Svatou zem, která sice když ji
procházíte žije obyčejným životem, obyčejných lidí, ale přesto je svatá.
Těžko se tohle vysvětluje, dá se to jen prožít. Nikde ni silnějšího jsem
nikdy nezažil než právě v Nazaretu, na Golgotě a u Božího hrobu. Prošel
jsem Via Dolorosa, viděl horu Tábor, byl v Judské poušti a vlastně napsal
jsem jen o tom několikastránkové vyprávění. Je na www.sweb.cz/chodec.
Stejně je divné, že mě ještě pořád berou tyhle touhy. Myslel jsem, že to
lety přejde, že už nebudu mít potřebu nikam jezdit, ale nějak mě ona touha
vidět a vědět, co je za tím obzorem, nebo kopcem nepřechází. Izrael v
červenci je žhaví země, ale pokud bych se tam vydal, tak zase v létě. Mám
pocit, že to je ten pravý Izrael, který bych měl vidět. Koupat se ve
Středozemním moři, nebo Galilejském jezeře, i když vylézt pak ten kopec, od
toho jezera v tom vedru je děs. Ty tři, nebo čtyři kilometry a těch dvěstě metrů
převýšení v tom uzavřeném údolí bylo nekonečné. Ovšem, bylo „pouhých
46 stupňů Celsia. Nahoře na větru byl chládek. Jen 38 stupňů. Jeden by
nevěřil, jak se může zdát chládek v takovém vedru, ale mě tehdy to jako
chládek přišlo. Jo jo, všechno je relativní. Jen Pán Bůh na věky.