Bude nás o něco víc

Malý příspěvek o FreeBSD 8.3 a jiných radostech jednoho staříka, co se zabývá open source. A nejen open source, ale třeba očekáváním dalšího vnoučka.

Nainstaloval jsem si FreeBSD 8.3 a mám z něj radost. Co jsem nainstaloval, to funguje, a co víc, funguje bez problémů. Navíc jsem si nainstaloval, mimo jiných aplikací, které potřebuji, poštovního klienta „Alpine” což je vlastně starý „Pine.” Nastavil a zkouším si v s ním hrát, co všechno dovede. Mutt, už jsem kdysi dávno vyzkoušel, ještě dávněji Pine, takže dnes mírně vylepšený „Alpine” je prostě hračka, kterou sice nepotřebuji, ale pořád mě baví hračky z konsole. Také jsem poprvé vyzkoušel Acidrip a mencoder, protože jsem potřeboval ripovat některá DVD. Nikdy jsem to předtím nedělal a překvapila mě ta samotná jednoduchost celého procesu. Jo, jeden se diví, jak je to jednoduché, když se to prubne.

Další hračka, o něco živější než je „Alpine,” nebo ripování je na cestě, protože se má narodit, jak jsem se dozvěděl ve čtvrtek od Katky, další vnouče. Během tří let třetí. Tak, tak. Děti se mají rodit. Jak do dobrých, tak méně dobrých časů. Když se rodí děti, dávají lidé najevo buď strach z budoucnosti. Nebo i přes svůj strach dávaí najevo naději v lepší časy. Nejvíc dětí se prý rodí za války, nebo naději v dobré časy. Nejméně se jich rodí v dobách blahobytu. Tam lidé podléhají panice, že blahobyt poklesne a oni nebudou moci se uživit, ani sebe, ani děti. A nakonec se přesvědčí, že se uživí všichni.

Když ten blahobyt poklesne, nastanou těžké časy, pak začne fungovat onen pud sebezáchovy, který nutí zřejmě lidi ve zlých časech přivádět děti na svět. Genetické a přírodní zákony jako takové v nás fungují. Nakonec, stejně nikdy nevíme, kdy se dostaví zlé časy a kdy dobré časy.

Nebudu se zabývat dnešní „bídou,„ ani tou materiální, která u nás rozhodně není, ani tou politickou, té je dost, ale děti jsou zajímavější.Jako třeba vnuk Vojtěch. Byl jsem ve čtvrtek u očního, drásá mě trochu spodní víčko na rohovce, jak jsem s úlevou zjistil, tedy žádná oční nemoc, jen maličkost, která se dá drobným chirurgickým zákrokem odstranit, jak jsem se ke své úlevě dozvěděl. Chodil jsem od minulého týdne s rudýma očima, rudé oči jak komunistické a socanské prapory.

Pár kapek léčivé vodičky a je po rudých očích. Ve čtvrtek příští týden se vydám podstoupit ten zákrok. Takže, když sem navštívil dceru a Vojtěcha, měl sem podstatně lepší náladu, než když sem kráčel k očnímu. Žádný blížící se zákal, naopak, mimo toho problému se spodním víčkem, se mi podstatně zlepšil tlak v očích a tedy zatím nic nehrozí. Inu, fakt je, že roky přibývají a snažím se co nejdéle udržet v kondici. Oči jsou potřeba, i k vykonávání terapie. Přeci jen, slepý terapeut, je poměrně limitovaný. I když doktor Čálek je slepý a terapeut je skvělý, ale to je výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Musel jsem včera ráno při cestě do práce vykázat spícího mladého gentlemana, co si ustal v mezipatře. Obložený taškami. Napřed se mu nechtělo, huhlal, tvářil se, jako že tam nejsem a neslyší mě. Pak se zvedl, když jsem mu pohrozil, že napřed mu vyhodím tašky z okna, pak zavolám policajty, když se nebude chtít po schodech vydat za nimi. Mluvil velmi tichým hlasem něco o fackách, ale moc se k nim neměl. Sliboval a nic. Zřejmě nebyl ve formě, aby si troufnul na skoro důchodce. Vzal tašku, nastoupil do výtahu a odjel do neznáma. Nebyl nijak hlučný ani sprostý, takže sem ho nechal jít po dobrém. Na bezdomovce nevypadal, spíš na slušného chlapce, co se experimentálně sjel a dostal nápad, že se vyspí v klidu mezi čtvrtým a pátým patrem v našem domě.Inu, občas se zadaří.

V blázinci se loučila kolegyně, je na mateřskou. Už si je přestávám pamatovat. Přijdou, stráví na pavilonu více či méně kratší čas, odejdou. Tahle věděla od chvíle, kdy nastoupila, že co nejdříve půjde na mateřskou. Jednu skončila, nějaký čas pracovala a zase končí. Už se ani nezajímám, kdo nastoupí za ni. Nemám za zlé kolegyním, že chtějí mít děti, jen je poněkud náročné v týmu, kde skutečně záleží na tom, jak budou lidé spolupracovat pořád si zvykat na nové lidi, po dobu, než se zapracují, seznámí se s poměry přebírat určité povinnosti, nevědět, co mohu a nemohu od něj čekat a když už konečně pochopím, co asi v něm je, tak zjistím, že končí.

Jo být to privátní firma, tak by takovýhle koloběh asi moc dlouho nevydržela. Ve státním zdravotnictví je tohle samozřejmostí. Kolegyně přijdou, pořídí si atestaci a miminko a jdou. Přijde další, pořídí si atestaci, miminko, koupí chlebíčky, dostanou dárek na rozloučenou a jdou. Pár jich bylo v poslední době docela nadějných, měl jsem pocit, že by se pro tu práci hodily, ale samy dávají najevo, že pracovat se závislými jako celoživotně nepovažují za nějaké extra terno. Nakonec, nedivím se jim.

V blázinci nikdo nezbohatne, uznání zas až tolik nedojde. tedy rozhodně ne hned. Včera se mi líbil jeden pacient, co se na ranní komunitě dožadoval většího pochopení ze strany mužského elementu v týmu. Od něj požadoval více porozumění pro své problémy, od žen více lásky a trpělivosti. Zakýval jsem chápavě hlavou a ujistil ho, že zcela určitě se ho budu snažit chápat, ale za lásku, co se ženské části týče, že zas až tolik neručím. Tu bude muset zřejmě hledat jinde. . Ale požadavek to byl docela zajímavý. Už dlouho jsem se nesetkal až s takovou přímočarostí. Skoro jsem měl chuť vyzvídat, co si pod tím pojmem láska z ženské strany týmu představuje. Bral jsem ovšem ohled na těhotnou kolegyni a na kolegyně vůbec. Bůhví, co by si chlapec přál.

Jo, byl to týden pátku od pátku plný událostí. Pohřeb, návštěva u doktora s očima, těhotenství dcery, diskuse s Ivanou na téma nový pořad a další a další. Nenudil jsem se. V životě se situace mění každým okamžikem. Jo jo.