Požádal mě jeden čtenář, zda bych mu neopatřil některé díly ze závislosti do nezávislosti.
Požádal mě jeden čtenář, zda bych mu neopatřil některé díly ze závislosti do nezávislosti. Což mi udělalo radost, protože je to sociální pracovník, co vím, takže pořád je zájem o pořad a tedy má smysl pro něj ten pořad dát na DVD. Má zájem o obor. Aspoň jsem měl konečně důvod se naučit ripovat. Myslel jsem bůhví jak to nebude složitá záležitost, ale přečetl jsem si manuál k acidripu a vystaráno. Už to sekám jako Baťa cvičky. Asi si takhle časem zazálohuji svoje oblíbené filmy, co jsem si poctivě zakoupil.
Vůbec, byla dnes zajímavá odpolední skupina, kde jsme se začali bavit o počítačích, jeden klient na tu debatu reagoval velmi nevrle, začal jsem zkoumat důvody jeho odporu k počítačům a dostali jsme se k zajímavým věcem o něm samém. Ona taková, celkem zdánlivě „nezajímavá debata,” pro některé členy, mnohdy ukáže různé druhy emocí. Různé druhy emocí, také i důvody, které ty emoce vyvolávají.
U mnohých lidí a nemusí to být ani nijak staří lidé počítače vyvolávají odpor, protože je pro ně neznámý způsob jejich fungování, strach z toho že je neovládnou atd. Z toho důvodu nechávám lidi volně mluvit o všech jejich osobních věcech, nenechám je tedy spřádat akademické úvahy, ale pokud mluví o záležitostech blízkých jejich srdcím, pak poslouchám, někdy se do debaty připojím abych si tak sledoval reakce třeba těch, co se nezúčastní. Tak dnes se z té debaty o Linuxu a různých konfiguracích, která ta debata trvala asi tři minuty, v tichu, kdy nikdo s ničím nehodlal přijít, vyklubal docela zajímavý problém, spojený navíc depresivními stavy klienta.
Tohle, když si vždy uvědomím, musím se usmívat těm představám některých laiků, kteří si mě představují, jak tam sedím, vedu chytré řeči a držím kázání k těm účastníků. Si mě představují, že bych měl být něco mezi studnicí vědomostí a naučným slovníkem. Kdepak, hlavně poslouchat, rozumět a sledovat, co se děje. Chytré kecy jen občas a spíš nechat ty členy aby pěkně moudře popsali tomu protagonistovi, co vidí, slyší, jak rozumí, nebo nerozumí jeho řeči. Samozřejmě terapeut by měl něco málo sem tam vědět, aby nevypadal jako úplný blbec, ale nemusí být naprostý vševěd.
Včera jsem tak klábosil s Ivanou a vymýšleli jsme si nový pořad, napíšeme si ho jen tak pro radost, pro zábavu a pak s ním budeme obcházet různé televize a budeme se vnucovat. Nějaký krásný a chytrý ženský tam musí být a jeden dva chytrý chlapi. Pak se z toho dá něco udělat. Trochu sexu, trochu drama a neštěstí a možná občas nějaký happyend. Nemusí být pořád. I kdyby nám to nikde nevzali, tak jen ta sranda, co se u toho užije. Už když jsme se o tom přes Skype bavili, (zlatý Skype) tak jsme si představoval některé mé bývalé favoritky, které do těch postav vkomponuji. Mé favoritky bez výjimky byly krásné a chytré. A slušné. Pouze měly některé zajímavé problémy a dá se z těch problémů vystavět klidně televizní pořad.
Což mi teď připomnělo, že jsem tomu klientu, co „nemá rád” počítače a telefon, jak on tvrdí, položil otázku, zda tu techniku nemá rád, když mu volají, nebo píší jeho milenky. Připustil, že v takovém případě se cítí dobře. A bylo po averzi k technice. Mírně jsem odbočil, ale nevadí, právě takovéhle vzpomínky mívám, když pracuji s Ivanou, klábosíme klábosíme, Ivana má blog a notebook připravený, já vyprávím historky ze života a terapie a pak se tomu dá nějaký rámec a pořad jako „Ze závislosti do nezávislosti.” je hotový. U toho jsme se bavili tedy náramně. Napřed Markéta a pak Rita, které tomu byly přítomny se nestačily obě divit, co že se děje?
Ivana je v tomhle úžasný katalyzátor. Tohle ve mě nedokáže vybudit každá žena. Tohle funguje od prvního pokusu napsat díl pro pořad „Rodina a já” Sedli jsme, já začal vyprávět, Skákal jsem z jednoho na druhé, pak jsme dali dohromady kostru z několika příběhů a byl na světě příběh o mladém hazardním hráči, rozvedených rodičích. Myslím, že když šlo o první práci pro televizi, nemusím se stydět. Myslel jsem tehdy, že jednou dvakrát a nakonec je z toho čtyřletá spolupráce.
Holt jsme se hledali, až jsme se našli. Po pracovní stránce. Na tom jsem pochopil, třeba dlouholetou spolupráci Suchý, Šlitr, když Jiří Suchý v jedné vzpomínce napsal, že vlastně se Šlitrem začal kamarádit v tom smyslu kamarádství až krátce před Šlitrovou smrtí. Že si rozuměli pracovně, ale tak kamarádsky jim to dlouho moc nešlo. Někdy si lidé rozumí právě po té pracovní stránce, jako jsem si rozuměl s některými kolegyněmi, nakonec jsem o nich i psal, ale třeba nijak zvlášť, že by se mi po nich mimo zaměstnání stýskalo se říct nedá. Ale na pavilonu mi chybí.
Podobně jako s Ivanou, tohle mám se svojí šéfovou, nebo Irenou. Nemusíme si nic říkat, ale po pracovní stránce jedeme na jedné vlně. Funguje nám bezeslovná telepatická komunikace. Není to jen tím, že se známe. Znám se s mnohými lidmi, dlouho, ale tohle s nimi nemám, není to založené ani na nějakém zvláštním sdílení stejných hodnot. Myslím, že v mnohém se na spoustu věcí díváme jinak. Je to jen a jen v tom osobním ladění. Podobné je to milování. S každou ženou se dá dělat přibližně stejný sexuální akt, stejnou technikou, ale jen s některou, je to v prožívání zcela odlišné od těch ostatních.
Sem se zase pustil na tenký led. Ale právě jak pro Luboše ripuji ty díly závislosti, když už to nejde stáhnout z netu, tak si uvědomuji právě mnohé z věcí, které se zdánlivě dějí jen tak. Nakonec, je zajímavé, jak třeba každý díl prožívají pacienti, při asertivitě, kdy jim to promítám, jinak. Každá parta v mírně odlišném složení, klade důraz na jiné momenty. Už jsem začal druhé kolo, to znamená, že první várka viděla všech jedenáct dílů, pacienti se vyměnili, začínám s druhou a na některé díly, reagují odlišně. Vždy ale hodně emočně. Emoce to vzbuzuje tedy náramné. V úterý jsem jim promítal „Všichni jsou v debaklu” a otevřelo se mnohé z jejich dětství, z jejich vzpomínek na otce, který některé z nich terorizoval atd.
Ti lidé najednou střízliví, bez jakýchkoliv otázek vybalují něco, co obvykle jen tak letmo zmíní do životopisu a tady zcela spontánně, vytáhli události, které u mnohých byly zasuty a teď najednou přesně v duchu daseinanalýsy fenomenologicky vystoupily na povrch. A stejně tak v tom samém duchu jsem napsal i dnešní blog. Užijte si trochu dasein i v blogu, trochu fenomenů, jež vystupují a ukazují na život, jak ho vnímám. Howgh, domluvil jsem.