Dnes má svátek Jolana. Má oblíbená románová hrdinka. Přemýšlím, jestli
znám někoho tohoto jména. Nějak si nemohu žádnou tvář pod tímhle jménem
vybavit. Ale samotné jméno se mi velmi líbí. Snad i proto jsem pojmenoval
hrdinku druhého dílu „Paradox abstinence,” Jolanou. Jak si tak
píši, jde mi ta postava někam než jsem asi měl představu. Mám pocit, že je
tak chytrá, že se nestačím divit. Pochopitelně, tohle
je nadsázka. Ale zjišťuji, že psát ženskou postavu, aby myslela jako ženská,
jednala jako ženská, není nic jednoduchého. Musím mnohokrát si vybavovat
některé ženy, které mi Jolanu trochu připomínají, jak mluvily, myslely,
tvářily se.
Dnes má svátek Jolana. Má oblíbená románová hrdinka. Přemýšlím, jestli
znám někoho tohoto jména. Nějak si nemohu žádnou tvář pod tímhle jménem
vybavit. Ale samotné jméno se mi velmi líbí. Snad i proto jsem pojmenoval
hrdinku druhého dílu „Paradox abstinence,” Jolanou. Jak si tak
píši, jde mi ta postava někam než jsem asi měl představu. Mám pocit, že je
tak chytrá, že se nestačím divit. Pochopitelně, tohle
je nadsázka. Ale zjišťuji, že psát ženskou postavu, aby myslela jako ženská,
jednala jako ženská, není nic jednoduchého. Musím mnohokrát si vybavovat
některé ženy, které mi Jolanu trochu připomínají, jak mluvily, myslely,
tvářily se.
Včera jsem měl další návštěvu. Napřed přišla má láska, hovořila o tom, že
jen na chvíli, že má přijet její kamarádka, která prý čte jak mé blogy, tak
četla první díl Paradox abstinence/Týpek. Dostal jsem nápad, že by mohla přijít na
návštěvu. Takže nakonec přišla. Povídali jsme o životě, během čtvrt hodiny
mi odvyprávěla své největší životní potíže. Především o potížích s pitím.
Nesnažil jsem se dělat terapii, nakonec dopoledne jsem toho měl docela dost.
Ale pobavil jsem se dopoledne.
Vyprávěl mi klient „smutnou” historku, jak nemá pro mne
elaborát, který údajně napsal, ale protože instaloval Linux a smazal si při
instalaci data, takže elaborát, co mi napsal mi nemohl poslat a psát znova
už se mu nechtělo. Jen dořekl tu lež jako věž, dala mu žihadlo vosa, která
mu zalezla pod košili. „Ani ty vosy ti tuhle povídačku nevěří.”
Jsem musel říct. Smál jsem se, jak se jen člověk směje cizímu neštěstí. Přesně řečeno: Cizí neštěstí, vždy potěší. Autor Jiří Grossman
Ale pravdou je, že do večera mi poslal jak původně uložený elaborát, tak i
nádavek, co k němu dostal. Aby nevyšel ze cviku.
Jak jsme se bavili, jak já, má láska a její kamarádka, dozvídal jsem se
zajímavé věci. Jo, stačí poslouchat a ledacos se člověk slyší. Vedli jsme
pak vědeckou diskusi na téma. Nevědomí, skrytá přání, emoce atd. Ale musím
říci, že byla polichocena má ješitnost, když jsem se od ní a mé lásky, dozvěděl, co všechno mé blogy, jak pro mou lásku, tak její kamarádku obsahují. Co všechno v nich lidi
najdou, i když jsem je psal vlastně jen tak, jak mi běžely myšlenky,
většinou jsem nezamýšlel, co jsem se později dozvěděl. Tak tak, člověk něco
napíše, řekne a druzí jeho slova interpretují. Většinou podle toho jaká je
jich životní situace, jak vnímají svět a sebe.
Sice jsem dnes vstával kolem čtvrté, protože hned jak dámy odešly, šly za
kulturou, šel jsem číst. Dlouho jsem nečetl. Usnul jsem a neprobudil se až
kolem té už zmiňované čtvrté hodiny ranní. Po probuzení jsem zjistil několik
závažných věcí. Jedna z nich byla ta, že si mám chuť zacvičit. Po cvičení
jsem se dal do konfigurace Debianu. Zkoušel jsem změnit zavaděč. Místo
Grubu jsem dal Lilo, protože se na něm dají lépe nastavit fonty na konsoli. Nemusím na díky Lili mít mrňavé fonty a pokud chci větší, čitelnější, musím
použít příkaz
nomodeset.
Jenže pak zase díky tomu mám grafiku jen
„1024×768.” Což je pak bída na dva a dvaceti palcovém monitoru.
Nainstaloval Lilo. Dopsal jsem do lilo.conf
append="video=1650x1050
pak ještě
vga=0x318
abych měl
pěkné fonty v konsoli, jsem posléze prostudoval manuál Debianu, zjistil, že stačí dát příkaz
dpkg-reconfigure console-setup
tam vše hezky nastavit, dát enter
a vymalováno. Fonty jedna malina a už se píše v konsoli podle mých představ.
Inu Linux je Linux a Debian nemá v tomto směru chybu. Začátečníci používají
různá klikací distra, jenže pokud si člověk dá práci, má skvělý systém,
libovolně konfigurovatelný, tedy konfigurovatelný přesně podle mých
představ.
Měl jsem v úmyslu jít včera za kulturou, jenže jak už jsem napsal. Svalil
jsem se do postele a usnul únavou. Nechtělo se mi jet naprosto nikam.
Nechtělo se mi mezi lidi, byl jsem v tichu a bylo to ticho naprosto skvělé.
Miluji občas ticho. Byly doby, kdy jsem miloval hluk, davy, vzruch. No a
teď miluji ticho, intimitu, tedy občas si pustím rokenrol, abych potěšil
duši. Sousedi moc asi nemilují rokenrol, jenže jim ho pouštím jen občas.
Teď se sbalím, vyrazím za dcerou, má brigádu na Malé Straně, než ji začne
škola. Prý už se nemůže dočkat. No, skoro ji to věřím. Ale jo, asi je pro ni
větší zábava chodit do školy, než prodávat nějaké cetky. Dnes je tam
prý naštěstí naposled. Dám ji klíče, aby mi zítra počkala v bytě, protože
prý končí v domě socialismus a začíná si díky měření v jednotlivých bytech
každý platit jen co protopil a kolik toho protopil. Ono rozpočítávání je na
dvě věci. Jsem rád, že jsem zasklil balkon a vyměnil okna v ložnici. Nemusím
tolik topit, zřejmě ušetřím. Tedy doufám.