I kdybys stokrát chtěl, trápení a smutku neujdeš

Dorazil jsem ze skupiny včas, při vědomí, že mám v pátek, to je dnes, dovolenou a nemusím nic dělat, vstávat, zajímat se v kolik přijde klient, jestli přijde atd. Bylo to opět včera náročné.

Dorazil jsem ze skupiny včas, při vědomí, že mám v pátek, to je dnes, dovolenou a nemusím nic dělat, vstávat, zajímat se v kolik přijde klient, jestli přijde atd. Bylo to opět včera náročné. Klient, kterému nedávno zemřel otec, oznámila jeho bývalá žena, že má rakovinu. Inu neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Musím říct, že mu nezávidím. Docela mu naložila a ještě se ho pokusila zavázat tajemstvím, že to neřekne dětem. Myslím, že bych na sebe takové tajemství naložit nenechal. Nakonec děti jsou dospělé, a jistě dokáží matce prospět. Prospět i tím, že ji pomohou její strach a trápení nést a díky tomu dojdou důležitého poznání o životě takovém.

Jo, Pán Bůh na nás nakládá. Sice jen tolik, kolik uneseme, ale někdy je ten náklad fakt těžký. Chápu, že matka chce uchránit své děti před utrpením, ale to se pokouší o nemožné. Nakonec, utrpení ze světa nezmizí, jen proto, že se o něm mlčí a rozhodně se mlčením nezmenší. Ani o trochu ne. Oddálí se ono utrpení a pak dopadne na všechny dvojnásobnou vahou. Jinak mě osobně jako dospělého by urazilo, kdyby mě moji rodiče neinformovali o takovém trápení, jakým je bezesporu diagnosa rakoviny . Je hrozné, když vím, že umírají rodiče, nebo příbuzní, zažil jsem to mnohokrát.

Nakonec pokud je někdo z tak velké rodiny jako já, pak smrt se stává neustále přítomnou a nelze ji vytěsnit.Umřeli rodiče,jejich sourozenci, prožil jsem tohle mnohokrát. I když se o to pokoušíme vyhnout smutku, tak nelze se smutku a trápení ze smrti vyhnout. Snad to ona matka pochopí. Je těžké vědět, že ten druhý umírá, je asi hrozné vědět, pro každého z nás že umíráme my. Ale nevyhneme se ani jednomu z těch trápení.

Něco z jiného soudku. Chtěl jsem jít ještě jednou na Golema, jenže už nezbyl na mě lístek. Vyprodáno Jsem rád, že to má takový úspěch. Přeji to těm lidem, docela jsem byl u toho blízko a vím, co to stálo a stojí dřiny. Ale v úterý jsem byl s dcerami na Bonusu Rozmarného léta. Pobavil jsem se. I přesto, že jsem při odchodu sletěl se schodů. Nic se mi nestalo. Pobavil jsem okolí, nejen pádem, ale i hláškou, „To byl krásný držkopád.” Babeta s Katkou se napřed lekly, když jsem kolem nich proletěl, pak se smály.

Něco podobného jsem zažil včera když jsem se proti svému zvyku snažil dostihnout v Metru vlak. Sekl jsem sebou, přistál na břiše a dveře se mi zavřely přímo před nosem. Vleže. Aby toho všeho nebylo málo. Dal jsem se také do psaní hry, píši ji souběžně s Jolanou. Poslal jsem jak rozepsanou hru, tak „Jolanu” Adéle a Ivaně, aby si přečetly, co jsem spáchal a řekly mi, jak jim z toho je, jestli se to dá číst. Dostal jsem od obou spoustu rad a otázek, které jsem nezodpověděl. Rady nějak nemusím. Pokud se přímo netáži,i jak dál, v čemkoliv, tak rady od kohokoliv, vnímám jako nemístné vměšování.

Ony své připomínky a poznámky myslely zcela určitě dobře, jenže. Mám smůlu, že píši jak píši, nikdy nevím jak kapitola, kterou jsem začal skončí, stejně tak nevím, jak se mi vybarví která postava. Chápu, že dostávám dramaturgické otázky, jenže já nepíší momentálně ani s jednou scénář. Ten napíšeme s Adélou až na základě hotového textu. Píši knihu u které nevím jak skončí.

Stejně tak píši hru, která se mi teprve rozvíjí a pokud mi někdo říká jaké by měly být postavy, tak mu nerozumím. Protože nevím jak se mi postavy v mysli narodí, jakým životem vlastně budou žít. Asi jsem vzbudil dojem, že se táži jak dál. Netázal jsem se. Zajímalo mě jestli příběh plyne, nejsou tam nějaké příliš nelogické chyby, jestli příběh navazuje. Nic víc. Ani jsem nechtěl redakci, či korekturu. Šlo mi skutečně jen o pocit z napsaného. Ten je pro mne nejdůležitější.

Oni si lidé dost často pletou žádost o sdělení pocitu, čímž mám na mysli, jestli je postavy rozčilují, bojí se o ně, nebo jestli mají pocit, že jim při čtení něco nedrhne s názorem, jaké to dílko je? O to mi vůbec nejde, jestli ho vnímají jako dobré, nebo zlé, stejně jako mě nezajímá jestli klient hodnotí skupinu, konzultaci jako dobrou, ale jak se na skupině cítil, jestli ho uklidnila, rozčílila, jestli po konzultaci přemýšlel o tom co se řeklo, jakou perlu pro sebe objevil, nebo neobjevil. Tohle, když se lidé naučí, pak se naučí rozumět sobě samým a dokonce se naučí rozumět i druhým lidem. Rozumět svým pocitů a rozumět pocitům druhých lidí. Stávají se empatickými a nehodnotícími.

Ano, když spolu lidé něco tvoří, třeba scénář, točí televizní program, film divadelní hru, pak musí spolu mluvit o i technických věcech. Kam příběh, který je napsaný vlastně směřuje, nebo jakým způsobem se pokusí ty postavy vyložit, ukázat je v jejich zmatcích, nebo sebejistotě atd. Často, když poslouchám skupinu, nebo klienta, vidím a slyším lidi, jak spolu zmateně, nejistě, hovoří, hádají se, uvědomuji si, že jsou zmatení, nejistí, že román o zmatených, nejistých lidech, kteří mají zmatek v mysli v životě, nemůže působit hned srozumitelně, dokonce nemusí být ani inspiraci k něčemu. Stačí mi jen příběh, ze kterého si každý odvodí, co bude chtít.

Mnohokrát za těch dvacet devět let, co abstinuji a dvacet let, co dělám terapeuta, jsem byl ve zmatku v osobním životě, jako Jindřich,nebo Jolana. Abstinoval jsem a stejně jsem nebyl mnohdy spokojený, podobně jako nebyli spokojení ti kolem mě. Hledal jsem cesty a způsoby, jak se z těch zmatků a problémů dostat. Občas jsem škobrtal, ale díky tomu, že jsem prošel terapií a pak výcvikem, jsem rozuměl sobě, věděl jsem jak se cítím, věděl jsem jaké chování mé a mého okolí, které pocity vyvolává a uměl jsem se díky tomu všemu orientovat a nacházet odpovědi na otázky, které mi kladl život.

Jak tvrdí Daniel Kahneman. Máme dva systémy. Intuitivní, který nás většinu života vede, reaguje podle našich zkušeností, na jejich základě nás buď varuje, nebo uklidňuje, pak druhý rozumový, který opravuje, občas pochybuje. Přezkoumává. Ten intuitivní je spolehlivý ve většině případů a děláme rozhodnutí na základě intuice. Většinou a většinou správné. Občas je dobré zapochybovat a přezkoumat své rozhodnutí. Už jsem o té knize „Myšlení rychlé a pomalé,” psal. Každému ji doporučuji, kdo se chce něco dozvědět, jak vnímáme svět, jak používáme rozum emoce atd.

Takže, když mi někdo začne vysvětlovat, co třeba ženy chtějí, tak se zeptám. „Které ženy, kolik jim je, v jakém očekávání jsou ty ženy?” Ptám se, jestli někdo své představy, své vnímání nevydává za představy a vnímání celého světa? Takovéhle otázky jsem vždy kladl třeba Ivaně, když mi říkala. „Divákovi se musí jasně říci co a jak!” Ptal jsem se, kterému divákovi? Mnohdy jsme se neshodli. Já osobně nemám zas až tolik rád zcela jasně sdělené příběhy, někdy mě baví mírná nejasnost, nesrozumitelnost, hledání smyslu, toho, co mi autor chtěl říci. Občasné tajemství je zábavné, vzrušující. Žena v dlouhé sukni je pro mne velmi sexy. Například.

Stejně tak bylo opět zajímavé sledovat v Pánu prstenů, které jsem si po dlouhé době otevřel, onu tajemnost toho prstenu Moci. Málokterá kniha, která je z oblasti fantasy umí vyvolat tolik otázek jako Pán prstenů. Právě tou svou zahaleností, nejednoznačností. Tím, jak vlastně není zcela jasné, kdo je ten opravdu dobrý, schopný, nejlepší. Tak tak, trochu jsem se vypovídal po ránu a jdu cvičit. Také jsem na začátku blogu nevěděl, čím skončím. 🙂