Bdění a snění

Co jsem doma z nemocnice, probouzím se dost časně zrána. Asi stařecká nespavost. Ale na druhou stranu, každé probuzení znamená zlepšení stavu. Už se nemusím bát bolesti ze zakašlání.

Attika

Jako všechno, jde i moje uzdravování po kouskách. Z ničeho nic si jen tak sednu, jako kdysi, a zjistím, že posazení nebolí. Že jsem uvolněnější. Však se také pomalu, několikrát za den opatrně uvolňuji. Vždy mne udiví, jak se pořád po několikáté v životě ten proces opakuje.

Většinou dlouho nic, žádný problém, pak přijde okamžik, kdy se všechno změní zjištěným zdravotním problémem, následuje nějaké řešení a posléze, krok za krokem návrat k „normálu.” Slovo normál jsem nedal do uvozovek zbytečně. Co je normál, je dost často diskutabilní. Řekněme, že by asi bylo lepší říci, že se vracím do stavu, v němž mohu celkem bez většího omezení existovat.

Ale, Bohu díky, že existuji alespoň takhle. Jak je vidět, učí nemoc člověka určité moudrosti. Učí, že nic není v životě jisté, ze dne na den se vše může změnit a on se učí žít s tím, co je, nikoliv na co by měl právo. Jak rádi mnozí říkají.

Tedy, pomalu se lepší má pohyblivost, pomalu se zlepšuje můj spánek. Už nebloudím, jako ty dvě noci po operaci, bezednými stíny a nevím, jestli bdím, či sním, Tohle trvalo dvě noci, kdy jsem nesměl z postele, hlad jsem neměl, jen jsem musel hodně pít, takže vlastně zcela při sobě jsem byl, když mne něco bolelo. A to buď rána, nebo záda.

Najednou se třetí den všechno změnilo. Bolest byla, ale cítil jsem, že i mysl se čistí, už jsem byl schopný číst déle, než jen několik okamžiků, byl jsem schopný vnímat okolí mnohem jasněji, žertovat se sestrami, se spolubydlícími, mluvit o tom, jak mi opravdu je. Najednou mi bylo jedno, jestli jde tohle, nebo tohle, jak se tvářil ten či onen politik. Co řekl, nebo udělal.

Mnohem důležitější je, jak je mě, jestli já mám, co potřebuji. Někoho, kdo je se mnou, i když jsem v tu chvíli málo mocný, spíš než mocný, bezmocný, pomalu se dostávající z oné bezmoci, vracející se znovu k vládě nad svým tělem. Promítaly se mi hlavou vzpomínky na cesty po světě, kdy jsem cestoval pěšky, jen s ruksakem na zádech, přecházel velehory, jako jsou třeba Andy v Chile.

V mysli přecházel velehory a zároveň jsem se s námahou a v bolesti zkoušel posadit. To je takový zvláštní paradox. V mysli jsem se viděl, jak stoupám třeba v Řecku od moře od Leonida vzhůru přes horský hřeben do výše 1800 metrů, abych sestoupil dolu ke Skale. A pak suchou krajinou směr Sparta a znovu na sever k Athénám.

Už to je čtrnáct let, co jsem překonával ten průsmyk v Andách, abych se dostal do Valparaisa, vlastně napřed do Viňa del Mar a potom po pobřeží do Valparaisa, abych zase přešel znovu hory a dostal se do krásného údolí, kterým jsem pokračoval kousek dolů na jih Chile. No, a je to devatenáct let, kdy jsem z onoho Leonida směřoval na tu Skalu.

Valparaiso

Člověk leží v nemocniční posteli a zároveň stoupá do velehor. Úplně zlehka, ale jen do chvíle, než mu bolest zad, nebo pooperační rány při kašlání připomenou pravý stav věcí. Pak se bolest utiší a zase si vybaví cestu po východním Peloponesu od Napfilia do Leonida, po krásné málo používané silničce podle moře, kde byly krásné malé pláže.

Cesta do hor.  Chile

Pláže, kde se nikdo nekoupal, musel jsem k ním sejít stezkami pro kozy, takže se u nich krásně spalo, moře šplouchalo, jen jednou jedinkrát jsem u nich narazil na dvojici starších lidí, co tam hledali nějaké mořské plody, dali se do řeči, z pána se vyklubal bývalý námořník, radiotelegrafista, a tak mne nakonec povali na snídani. Bydleli kousek od silnice.

Nad Leonidem směrem na Skalu

Takových setkání jsem po světě zažil dost a dost. Potkali jsme se, pozvali mne, popovídali jsme si a šel jsem dál. No, třeba se ještě na nějakou malou cestu vydám, když Pán Bůh a staré kosti dovolí. Nejenom při bdělém snění. Jo jo.