Restrepo

Podíval jsem se na netflixu na dokument, který údajně vysílala i Česká televize: „Restrepo.” Na České televizi prý nebyl kompletní, zde na netflixu, tedy celý.

Zajímavá reportáž z vojenského života americké armády, která bez zbytečného pathosu a keců prostě ukázala život vojáka ve válce v Afganistanu. Pominu jako vždy politické důvody, proč tam Američané jsou a další spojenecké jednotky, politické úvahy v tomto směru nechám amatérským politologům, kteří vždy vědí, co a jak?

Já si pochopitelně mohu myslet, že je dobře, že tam spojenci jsou, stejně jako si mohu myslet, že je špatně, že tam spojenci jsou. Co si opravdu myslím, si nechám pro sebe.

Od dětství jsem se zajímal o život v armádě, v libovolné armádě a zjistil jsem, že je asi všude stejný, jen výcvik je více, či méně náročný. Na vojně jsem byl, dá se říci, že mi vojna nedělala problémy, asi to bylo tím, že jsem to bral jako nutnost, která je zbytečné se vyhnout.Dodnes jsem rád, že jsem se tomu nevyhnul. Chápu ty, kteří ty dva roky brali jako ztracený čas. Nedivím se jim. Já jsem si s tím hlavu nelámal. Beru to jako zajímavou zkušenost.

Nakonec, na vojně jsem uvažoval, že se stanu vojákem z povolání, když se ukázalo, že to nebude možné, kvůli zdravotním důvodům, smířil jsem se s tím, odešel ze zdravotních důvodů do civilu a už jsem tu myšlenku zcela opustil. Takže dokument „Restrepo” mne skutečně zaujal.

Viděl jsem několik dokumentů třeba o cizinecké legii, nebo britské SAS, či ruské Speztnas, a dalších, jenže to jsou speciální jednotky. Mě v tomhle směru zaujala právě ta možnost nakouknout do života běžné jednotky americké armády. A žádný hraný film nenahradí takový pohled na skutečně válčící vojáky, jejich emoce, jejich radosti i strasti.

Nějak si myslím, že každý běžný stát potřebuje armádu, potřebuje lidi, profesionály, kteří jsou ochotni stát bránit, jsou schopni v případě potřeby vycvičit civilisty, aby byli schopni bránit stát. Chápu pacifisty, kteří se domnívají, že nic takového není třeba. Mohou si to myslet, jenže skutečnost je jiná. Pokud neexistuje odstrašující síla, pak případný agresor si nemusí lámat hlavu s následky.

Tohle platí i v běžném životě. Ti kdo se nechtějí bránit, nebo nejsou schopni se bránit, většinou jsou první na řadě. Jistá míra agrese je v životě prostě nutná. Pomáhá přežít, stejně jako je jistá míra zbabělosti nutná, když je člověk schopen utéct z konfliktu, který ho ohrožuje a nemůže ho vyhrát. No a u lidí, ještě existuje řeč, kdy se člověk může pokusit se domluvit a použít nějaký způsob vyjednávání.

Bohužel, jsou jedinci se kterými žádná domluva není, ignorace, jak mnozí doporučují vyvolává v nich ještě větší odvahu k agresi a pak zbývá buď obrana, nebo útěk. Párkrát v životě jsem viděl, jak dáma přesvědčovala partnera, ať nic nedělá, nechá to být a nakonec byla obětí sama. Nedovolila svému partnerovi ani aby ji ochránil, nebo se pokusil ji ochránit. Bránila mu v úřinné obranně a pak musli zasáhnout jiní.

Některé ženy, takto si docela vykoledovaly. Ale prý dnes muži, než by bránili ženu, raději si natočí ten útok na mobil. Nebo ji řeknou: „Vyřeš si to!” Nevím jestli je tomu zcela tak. Snad ne. Ale je faktem, že jsem zachytil informace, že v tramvaji násilník napadl těhotnou ženu a muži přihlíželi a řidič zastavil aby mohla chudinka vystoupit a utéct a chlapec si klidně pokračoval v jízdě.

Nevím, jestli by tohle v mém mládí takovému hošíkovi prošlo. Zřejmě bychom ho zmlátili tak, že by ho doma nepoznali ani po hlase. Leč ty časy zřejmě minuly.

Každý najde důvod, proč se do ničeho neplést, předpokládám, že mi ho někteří, tedy ten důvod v diskusi sdělí. Už se těším. Ale to už jsme někde jinde. Jo jo.

Něco pro antiamerikanisty. 🙂