Hledal jsem nějaký dokument, což znamená důkladnou probírku papírů. Jako vždy, doklad jsem našel a při tom ze šuplíku vybral dvě igelitky zbytečností, jež jsem od poslední probírky nashromáždil.
Hledal jsem nějaký dokument, což znamená důkladnou probírku papírů. Jako vždy, doklad jsem našel a při tom ze šuplíku vybral dvě igelitky zbytečností, jež jsem od poslední probírky nashromáždil. Konečně jsem zase dělal něco užitečného v domácnosti. Jinak se k tomu nedostanu. Odpoledne přišla jedna klientka, která si vzala jednoho mého pacienta. Oznámila mi, že je těhotná. Pravděpodobně. Měl jsem radost. Oběma to přeji a nevidím důvod k nějakému mračení. On je v pořádku, ona se také hodně zbavila své zbytečně opatrovnické role jednoho dospělého člověka. Teď se bude moci věnovat opatrování toho, kdo ji skutečně bude několik let potřebovat. Vždy si říkám, kdybych na světě nechal jen jednoho člověka, kterému jsem byl nějak prospěšný, nežil jsem nadarmo.
Nejde to s těmi feťáky tak snadno jak bych si přál nejen já, ale i mnozí další, ale přeci jen jde aspoň něco. Mám opravdu radost z každého, který se chytí, a kde jsem aspoň trochu přispěl. V tomhle případě jsem přispěl docela dost. Moc mě ten chlapec nemusel, ale dal si nakonec říct, šel do komunity, absolvoval ji a potom se chytil. To bylo v dobách, kdy mě feťáci podezřívali, že mám provizi za každého jedince, co jsem ho přesvědčil, aby nastoupil. Ale neměl jsem. Jen pocit, že stojí za to, je přesvědčit, někdy přitlačit. Ptala se mě klientka jestli vím, jak mi říkají? Čekal jsem jsem nějakou hrůzu a nakonec zjistil, že pořád stejně. Džej Džej. Podle anglické výslovnosti J.J. Dokud mám přezdívku a dokud o mě mluví, tak je vidět, že jsem něco málo v nich nechal. A může si kdokoliv myslet o zbytečnosti toho, co dělám a nebo to hanět. Jsou takoví.
Tyhle kluci a pár holek jsou moji vizitkou. Tou nejlepší jakou můžu mít. Ne nadarmo Židé říkají: „Kdo přispěl k záchraně jedné duše, přispěl k záchraně vesmíru.” Lidská duše obsahuje podle některých vesmír. Konečně prý s každým člověkem umírá i celý vesmír. Něco na tom je. Když si jej nikdo neuvědomí, tak vlastně ani ve vědomí neexistuje.
Ale nebudu se zabývat nějakou hlubokou filosofií. Stačí vědět, že pokud dělám tak nejlíp jak umím a nepředjímám výsledek, tak se nakonec nějaké ovoce dostaví. Stačí pracovat jak nejlíp umím, soustředit se na práci a výsledky prostě jsou. I když se nedají v téhle práci vůbec předvídat. Dlouho jsem dumal o tom jestli opravdu je možné pracovat a nevědět jaký bude výsledek. Vždy jsem byl zvyklý se ohlédnout a vidět skoro hned. Tady si občas musí člověk počkat roky.
Nevím ani jak se stalo, ale byla doba kdy jsem v žádném případě trpělivostí neoplýval. A najednou postupem času, jsem objevoval a objevuji, výhody pomalého postupu, pomalé cesty. Snad je to vážně dáno tím co si víc než dvacet let tluču do hlavy při dennodenním cvičení, že pomalý nácvik, pomalé pozorné cvičení přináší nejrychlejší výsledky. Vždy mě udiví, ty staré omílané pravdy svou pravdou. Stále se ty banální pravdy ukazují jako zcela pravdivé a opakují se. Také se rád k tomuhle poznatku vracím a stále jej mám na paměti.
Tahle věta o banálních pravdách, kterou jsem četl v začátcích své terapie v knize od Barbary Gordon: „Tančím jak rychle dokáži.” mě utkvěla v paměti. Řekla ji mladá Barbařina terapeutka. Úplně se mi tehdy vypálila do mozku. Napsal jsem ji na tabuli v terapeutické místnosti před skupinou. Honza Lutera tehdy vyzvídal, kde jsem k ní přišel. Moc se mu nezdálo, že čtu literaturu tohoto druhu. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl za to, že jsem dospělý a schopný si rozhodnout, co je pro mne vhodné a co ne, nedal jsem na něj. Málokdy jsem na něj nedal, ale pokud jsem se rozhodl na něj nedat, tak jsem si to moc a moc rozmyslel. Snad proto, jsem se nezmýlil.
Uvědomil jsem si, že tahle kniha, co ji napsala žena, jež se pracně dostala s psychotické ataky a díky tomu napsala větu, kterou čtu a posléze si často opakuji, je větou, jež mě může napomoci vyjít z bludného kruhu. Jde o to překonat vlastní pýchu na svůj rozum a použít osvědčená řešení, které se tradují lidstvem, co lidstvo je. V každé kultuře, v každé společnosti jednoduše platí pravdy, jež jsou otřepané, banální a právě proto účinné, neb jsou zcela ověřené. Jak je vidět byla pro mne užitečným a prospěšným směrníkem ženská, co by o ni leckdo hanlivě řekl. „Magor.” Kdo by řekl, že zrovna ona? A pro mne ta kniha byla v těch osmdesátých letech jako zjevení.
Stejně je zvláštní, kolik lidí jsem potkal, kteří mi byli mimoděk učiteli. Aniž by to věděli a nebo aspoň tušili. Pokaždé, když se ohlédnu do minulosti a jak stárnu, ohlížím se častěji, vidím ty lidi, jež tak zcela běžně ty pravdy dodržovali. Neměli na sobě žádné roucho jež by mělo symbolizovat jejich učitelský úřad. Ani nebyl někteří moc vzdělaní, rozhodně spoustu věcí neznali a přesto mi byli učiteli a dodavateli naděje. Vzpomínám na jednoho staršího pána, co mi řekl, když jsem si stěžoval na dlouhou zimu a mizerný počasí, „Však to skončí, zatím vždy zima jednou skončila.” Dal jsem se tehdy do smíchu, protože jsem si ve svých tehdejších asi třiceti pěti letech uvědomil, jaká je to vlastně obyčejná pravda. Pravda, jež zcela odpovídá mé zkušenosti. Jsou věci, co víme, zdají se samozřejmé, ale jsou-li vysloveny na pravém místě a v pravý čas, dojde nám teprve ten rozsah té banální pravdy.
No jo v týdnu budu muset na finanční úřad, zaplatit daň z nemovitosti, když už jsem ten majitel, k zubaři, kvůli můstku, už bych ho měl mít hotový. Zdržela se jeho instalace díky mé a Václavově dovolené a marodění laborantky. Vypadalo vše, dobře a najednou malý zádrhel a vše je jinak. Na takových věcech si zase uvědomuji jak je zhůvěřilé si příliš plánovat. Stačí mávnutí motýlích křídel a z krásného počasí je najednou tornádo. Tedy tohle tvrdí teorie chaosu. Události jsou zcela nevypočitatelné. Chudáci matematici, kteří se snaží svět vypočítat a ono stačí mávnutí motýlích křídel. Bouře se žene, lidé se ukrývají, velká voda se valí a všichni se ptají kdo za to může?
Z mého hlediska za to může rokenrol. Je to dobrý viník. Na rokenrol svedeme všechno. Nebude se bránit, nebude protestovat. ACDC mi hraje, dobře se poslouchá tahle muzika i když je noc. No ona by se asi v tom tichu, mít ji naplno poslouchala nejlíp, ale nechám spát sousedy. Krásné ženy, rokenrol a svoboda. To je tresť (podle mě) dobře prožitého života. Každý má jinou tresť. Naštěstí.
Půjdu také spát. Opravím chyby, a dám na blog na net. Tenhle jen na Seznam. Nějak cítím, že se mi s tímhle blogem na Abíčko nechce. Nevím ani proč. Tenhle pocit mám málokdy. Dnes ovšem dost silný. Asi nemám náladu číst některé komentáře, jež mě budou upozorňovat na přesné znění toho či onoho. Nemusím mít pokaždé vše. Tady mám komentáře zablokované a zablokované zatím zůstanou. Má-li někdo chuť mi sdělit a ne se jen producírovat před veřejností, má možnost mi napsat vzkaz. Nebo mail. Dobrou noc.