Jasně byla ráno v MHD vidět, že začal školní rok. A to jsem vyrazil do práce kolem desáté. Lehce přeplněné Metro a halas. Všude. Konečně nebyli jsme lepší. V ničem.
Jasně byla ráno v MHD vidět, že začal školní rok. A to jsem vyrazil do práce kolem desáté. Lehce přeplněné Metro a halas. Všude. Konečně nebyli jsme lepší. V ničem. zrovna tak jsme závodili na schodech,umně se vyhýbali stařenkám a skákali přes zábradlí. Trochu strkanice, ale protože neváhám také klidně mladíka nebo slečnu strčit, když nedávají pozor, proběhlo vše v relativním klidu. Plno bylo i v Plusu kde jsem se stavil pro snídani a a oběd zároveň. Navíc tam byli a operovali dva policajti, co zřejmě vyšetřovali vykopnuté zasklení. Jestli to byla loupež nebo přestupek, se mi nezdařilo zjistit. Zřejmě asi jen přestupek. Pečlivě jsem se rozhlédl, nic jiného demolovaného jsem neviděl a spokojil se úvahou, že nalitý, případně sjetý gentleman či dáma se netrefili do dveří a šli vedle. Stává se. Ale projít prosklením naživo není nic jednoduchého. Bolí to.
Jeden můj kamarád takhle prošel ve Wittemberge myslím v Germánii pozadu zasklenými dveřmi, když zrovna hájil společně s ostatními členy posádky zadokoláku jménem Šumava. (Ano té Šumavy, co dnes jezdí na Vltavě jako osobní loď, až takové pohany se to nádherné plavidlo dočkalo) čest dam a parníku v líté bitvě s polskými plavci. Vyhráli jsme sice, čest parníku i dam jsme uhájili, ale krve bylo všude dost a skla v jeho zádech také. Ani trochu hezký pohled. Musel k doktorovi. Jo jo, už je to hodně let. Ve Wittemberge jsem nebyl šestnáct let a tak ani nevím jestli ještě Germánie stojí a pokud ano jestli se vůbec jmenuje Germánie. Změnila se ta bývalá DDR. A jak jsem nedávno slyšel od jednoho svého známého plavce, asi bych to tam moc nepoznal. Což je asi dobře. Nebyla to příliš vlídná země.
Děvčata v DDR nás sice měla ráda, neb jsem jezdili na západ, což pro „Bockbuřty,” jak se občanům DDR mezi plavci říkalo byl vrchol života, ale jinak nic moc. Ošklivá města a ne příliš vlídní lidé. Samý ruský voják a policajti. Pravdou ovšem je, že díky poválečnému stavu, kdy ještě dlouho po válce byl v Německu nedostatek mužů, měli naše lásky z DDR mnohem jasnější a vyhraněnější představu k čemu je muž, než většina děvčat z okolí. Mnohem méně se zdráhaly.A jak sem tam vyprávěli pamětníci těsně poválečných času, včetně mého otce, bylo Německo pro nesmělé mladé muže idylickou dobou. Nikdy nikdo nešel cestou zpáteční na plavidlo sám. Povídá se. Něco z toho jsem zažil. Děvčata jednoduše ráno buď odešla, nebo dost často s námi jezdívala proti proudu až na hranice. Bylo to příjemné. Byla většinou čistotná a nezdráhala se vykonávat domácí práce. Pouze k vaření jsme je nesměli pustit. To zkušení matadoři nedělali.
Mělo to výhodu, bylo čisto, láska a většinou jsme se naučili od nic aspoň trochu německy. Někteří i dost. Mě jejich přístup zkazil, utvrdilo mě jejich chování v tom, co jsem už dost dlouho tušil. Stačí počkat a nějaká se do cesty připlete sama. I v Čechách, jen doma měla tahle taktika o něco delší spouštěcí efekt. Drahně let se divím mladým mužů, že se nepoučí. Vždy, když jsem chtěl nějakou mermomocí sbalit, zjistil jsem že je to stejné jako chtít pohladit toulavou kočku. Nedá se. Ale stačí usednout, kočky si nevšímat a přilísá se časem sama. Většinou. Jsou samozřejmě toulavé kočky co se nepřiblíží, ale ty je potom zbytečné nahánět. Česká děvčata tak propracovanou přímočarost jako německá neměly a tak jak už jsem řekl čekalo se někdy déle. Ale vždy jsem se dočkal. Mužům se většině žen stačí nenabízet.
Jinak děvčata plavců se daly rozdělit do několika kategorií. Jedna z nich byly: „Dámy.” Dámy, to byly ty, se kterými jsme se seznámili někde v podniku, kam chodili a v DDR, děvčata v sedmdesátých a osmdesátých letech chodila hojně a často. Ty s námi potom šli třeba bort a strávily tam jednu nebo několik nocí. Případně s někým jely a to většinou proti proudu kus cesty. Většinou nejzazší mez byla Žandava, neboli Bad Schandau, na hranicích DDR a Československa. Proti proudu to bylo snazší pro jejich vysazení, přeci jen po proudu manévr vysazování byl o něco složitější a také cesta byla kratší. Dámy ze Žandavy jely třeba do Magdeburgu nebo tam kde jsme je naložily, vlakem. Takže to byla kategorie dám.
Druhá kategorie byly snoubenky. Ta se velmi často vyvíjela z kategorie dam, ale to už bylo řidší. Snoubenky měly většinou českou národnost a málokdy s námi jezdily za hranicemi.Občas některá za mnou přijela třeba vlakem do Magdeburgu, kde byla jedna ze tří plaveckých stanic a pak se mnou jela proti proudu opět do Žandavy. To už musela projevit víc lásky než obvykle. Nikdy nešlo přesně odhadnout, kdy kde budeme a tak to vyžadovalo složitější organizaci. Ale v jádru to bylo možné a dělo se tak. Pokud byly na bortě dámy, posádka se nijak zvlášť neomezovala. Byla-li tam jen jedna, pak klidně při další vycházce si klidně ostatní členové posádky přivedly i jiné dámy. To bylo v pořádku, ale pobyt snoubenky už vyžadoval větší kázeň jak v mluvě, tak v chování. Pochopitelně snoubenka německé národnosti byla jazykově limitovaná, takže mluva byla lehce uvolněnější.
V případě pobytu snoubenky, už se dávalo pozor, protože si nikdo rozumný nehodlal pokud měl doma snoubenku nebo manželku nastolovat potíže. Jednoduše byli jsem slušní chlapci co se věnovali povolání a vzdělávání. To že se někdo z posádky opil se bralo jako folklor, ale netrpěly se excesy. Ne příliš velké. Z snoubenek se často staly manželky. Manželky dost často a hlavně pokud byly malé děti i s dětmi byly na palubě. Pak se posádka většinou chovala mravně, samozřejmě také se opíjeli, ale už se nevodily dámy na palubu. jednduše jsme byli vzorní chlapci a všechno co se o nás vyprávělo a z čeho jsme doma byli systematicky podezřelí, byli jen pouhé pomluvy a čirá závist.
Někdy někteří plavci také měly alternativní snoubenky někde v DDR. Případně byli mezi námi i tací, co měli manželku doma, pokud nebyli z Děčína nebo z Ústí nad Labem , také měli snoubenku v Děčíně a ještě v DDR. Zřejmě se báli opuštěnosti. No a o manželkách plavců doma na své muže věrně čekající zas někdy jindy. Takže tohle mi tak táhlo hlavou při vzpomínkách na průchod zasklenými dveřmi jak v Odře tak v Germánii, rozdíl je jen asi ve vzdálenosti 600km.
Venku se zamračilo, není hezké počasí a nijak toho nelituji. Někdy mívám rád dny pod mrakem a třeba i deštivo. Pokud sedím v suchu a teple, nijak mě déšť nedrásá. Dělám si co potřebuji a nenudím. To se krásně i sní s otevřenýma očima. Rád sním. Teď už tolik ne jako dřív, ale přesto rád a často. Ti co považují snění za ztrátu času sem mnohdy mýlí. Díky snům a představám, jsem uskutečnil mnoho věcí, které bych chladným rozumem neuskutečnil. To co jsem si vysnila představoval bylo většinou jinak, ale právě díky těm snům se stalo co se stalo.
Rád se právě proto vracím do minulosti, protože ty vzpomínky mě utvrzují v tom, že jsou věci, které se zdají nemožné nakonec se uskuteční. Díky představě. I se u plavby to bylo podobně. Ještě nějaký čas předtím se zdálo, že se tahle záležitost neuskuteční. A najednou jsem stál na bortě a byl jsem začínající plavec. Naskytla se příležitost a byl jsem na ni připravený. Snění dokáže vyvolat touhu a touha dává cíl a cíl smysl konání. Od dětství jsem se chtěl toulat po světě. Jen tak jako dobrodruh. Tygry v džungli jsem sice nestřílel, ani nelovil bisony, ale přesto jsem si díky té touze svobodně žil. Přináší svoboda často bolest a námahu, jenže pro mne není nic většího než svoboda.
Jsou lidé, jež se zcela svobodně rozhodnou, že nevytáhnou paty z baráku a rozumím jim. Je to jejich štěstí a jejich rozhodnutí je v tom štěstí udržuje. Mají svůj klid a žijí podle svých představ. Žijí s jednou ženou, mužem a nic jim neschází. Nezasteskne se jim po ničem tam za horami. Já to mám jinak. Pořád mám pocit, že tam za horami je něco co bych měl vidět. Nemusím tam být hned zítra, ale vím že jednou to uvidím. Ženy se mnou dlouho nevydrží, protože mají jiné potřeby a priority. A jen málokterá má stejnou potřebu dělat věci jak je dělám já sám. Jejich odchody mě bolí, ale vždy to přežiji a vždy znovu a znovu vyrazím dál.
Potkal jsem v životě dost sobě podobných lidí. Jsou družní, ale ne tolik, kolik jejich okolí čeká, jsou solidní plní své závazky a pokud mají pocit, že své udělali, jdou si po svém. Jsou odpovědní vůči druhým, tam kde cítí odpovědnost. Ale jen do určité míry, pak se zařídí podle svých potřeb. Umí milovat, ale v žádném případě se z lásky k tomu druhému nedají příliš omezovat. Lidé jim říkají sobci, jenže neprávem. Jsou svobodní a svou svobodu nikomu nevnucují a nenabízejí, ale nenechají si ji brát. A užijí si ji do sytosti.