„Co v blogu chybí?” Ptá se Milada v komentáři u posledního blogu. Co jí chybí by měla říci ona. Mě v blogu nechybí nic, protože píši o tom co mě zaujalo.
„Co v blogu chybí?” Ptá se Milada v komentáři u posledního blogu. Co jí chybí by měla říci ona. Mě v blogu nechybí nic, protože píši o tom co mě zaujalo. Píši jednou o lidech, kteří bez ohledu na politickou příslušnost se občas chovají způsobem, jež připomíná středověkou šlechtu. Šlechta se v našich zemích už nijak zvlášť neobdivuje. Pokud se o ní mluví, tak jen v souvislosti s majetkovými nároky, které tu a tam jednotlivé rody vznášejí. Ti dnešní „šlechtici z rodu politických stran” se chovají jako samostatní suveréni, kteří nemají vůči nikomu a ničemu závazky a z toho důvodu se chovají jako šlechta, kde je král jen první mezi rovnými.
Středověká šlechta, by se dala rozdělit do několika druhů ve směru užitečnosti. Šlechtic byl nadřazený všem ostatním vrstvám obyvatelstva, nadřazený, přesto mající své závazky vůči ostatním. Rytíři kteří měli sloužit jako ochránci bezbranných a chudých občas byli lupiči, které bylo nutno rozvěsit po stromech okolo cest, jež vedly k jejich hradům. Nebyli všichni takoví, většina z nich rozmnožovala rodinný majetek, starala se o bezpečnost poddaných. Pochopitelně rozšiřovala majetek někdy i válkami do kterých se vydávali po boku svých lenních pánů. Rytířský stav byl základ vojska, které mělo chránit zemi.
Další šlechtici podporovali vzdělanost a víru. Zakládali kláštery, které byly tehdy centrem vzdělanosti, protože se v nich shromaždovali lidé z celé Evropy, kteří mluvili mezi sebou jedním jazykem a to latinou a předávali si díky této migraci důležité poznatky. Konečně i samotné křižácké výpravy do Svaté země, přinesly spoustu do té doby neznámých věcí. Kláštery sloužily jako střediska vzdělanosti, protože se v nich učily i nešlechtické děti, vybrané pro duchovní službu. Číst, psát a latinsky. Probíraly se zachované antické znalosti, arabští učenci a další. Církev a šlechta stavěla sakrální i světské stavby. Šlechta a Církev byly garanty vzdělanosti a bezpečnosti národa. Byli si většinou vědomi své moci, ale i odpovědnosti.
Někteří z nich si bohužel nebyli vědomi nutnosti nadřazenosti zájmů země a bezpečnosti a prosperity. Moravské pole a Přemysl Otakar II, král železný a zlatý byl „nejzářnějším” příkladem oběti vlastních zájmu české šlechty. Takže vlastně nic nového. Vždy se najdou v jakékoliv době lidé, kteří z hlediska svých zájmů obětuji národní bezpečnost, ekonomickou prosperitu, svobodu ostatních. A mají pocit, že jim do toho nemá co kdo mluvit.
Není pochyb, že je přirozené, že si lidé na prvním hájí svoje zájmy. Jenže v momentě kdy hájení svých zájmů překračuje hranice zájmů ostatních, je nutné aby se ostatní kolem nich uměli bránit. Ony „suvereny” z jakékoliv strany je nutno omezit, co to jde. Protože pokud tohle jako voliči neuděláme, brzy bez ohledu na EU a kohokoliv dalšího zjistíme, že vlastně naše zájmy nikdo nebere v potaz.
Ti kteří říkají, že se nezajímají, že není koho volit, dělají jen co oni „suveréni” chtějí. Ti mají zájem aby se nikdo nestaral, nikdo nemluvil o malérech, které jsou znechucující, ale je nutné je výtáhnout na světlo světa.Pokud připustíme, že korupce je norma, jíž je zbytečné odporovat, dostaneme se přesně tam, kde nás chtějí mít oni krajští papaláši, kmotři, kteří natáhnou ruku s prstenem a budou chtít abychom přijali jejich pravidla, políbili onen prsten moci na znamení, že jejich moc je neomezená. Jinak tomuhle se přesně říká Mafie.
Mafie vám řekne: O nic se nestarejte, nechte všechno na nás. My známe vaše starosti, dáme vám co potřebujete, jen se nevzpírejte naši moci. Pokud jim na tohle skočíme, zjistíme, že nemáme žádná práva, že sice se komunismus a totalita vrátí, sice ne nutně pod tímhle jménem, ale v podstatě ve stejné podobě. Jestliže sami sebe začneme ujišťovat, že nic nemá smysl, nic nemá cenu, pak jako terapeut vás mohu ujistit, že se dostanete přesně do psychického stavu, kdy nic nemá cenu a nic nemá smysl. Lidé dokáží sami sebe přesvědčit, že jsou bezbranní, bezcenní, z toho důvodu nic nemá smysl. Stanou se apatičtí. Většinou tohle udělají když se dostanou do potíží. Ať ekonomických, vztahových, zdravotních.
Udělají-li tohle,je to nejhorší co pro sebe mohou udělat. Nemít smysl, nemít naději, je jedna z nejhorších situací, která s e člověku může stát. Chceme-li někoho ovládnout, musíme ho přesvědčit, že všechno je špatně, všichni jsou svině, nikdo mu nepomůže, každý se bude starat jen o sebe a na něj se vykašle. Vezmeme mu naději, vezmeme mu sílu k odporu. Vezmeme mu vlastně i jeho zkušenost, protože všichni s údivem zjistíme, jestliže se zastavíme, zpochybníme-li ty slova o beznaději, zkaženosti všech, zjistíme, že většina lidí nekrade, nelže víc než je nutné, nepodvádí, nechlastá, nefetuje.
Samozřejmě z médii vycházejí většinou špatné zprávy, protože jsou zajímavější, méně častější než ty dobré. Pokud se nic nestane, není o čem referovat, takže se dramatizuje. To je v pořádku, na to media jsou. ne aby ukazovala svět jaký je, ale spíš jeho některé stránky. Jenže my se nemusíme dát přesvědčit, že zlodějna politiků je norma, kterou nám nezbývá než tolerovat, že se musíme smířit s tím, že kdokoliv chce veřejnou zakázku, musí dát patřičný bakšis, že se s těmi úředníky nedá hnout, že starosta bude dostávat milionové úplatky a nic se nestane. Nemusíme se smířít s tím, že si kmotr krajské mafie koupí stranickou organizaci a prosadí si svojí kandidátku. Nemusíme, fakt ne.
Nikdy jsem nikomu neuvěřil, že tohle nejde, že tam nemůžu dojít, tuhle ženu nemohu mít v náručí, protože na něco takového nemám. Protože jsem tomu nikdy neuvěřil, měl jsem sice občas těžké chvíle v životě, ale vždycky jsem si žil po svém. Byl jsem se ženami, které se mi líbily, ne že na mě nějaká zbyla. Chodil jsem si kam chci a neptal jsem se jestli smím nebo ne. Protože jsem se neptal, občas jsem narazil, ale pořád jsem se neptal. Samozřejmě měl jsem a mám limity jako každý, ale suveréni se museli moc snažit abych je vzal na vědomí. Ruku s prstenem jsem nikdy nepolíbil a jejich pravidla nepřijal. Máme výhodu, můžeme mlčet a nic neříkat a jen je v tichosti vyřadit ze hry.
„Suveréni” se tolik snaží aby nás přesvědčili, že tohle nám dají, tohle nám slíbí, proto tolik mluví o své vlastní poctivosti, které nemají někteří ani za mák, protože oni jsou si vědomi své vratké pozice, která nastává s každými volbami. Vědí, že skutečnými suverény jsou ti, kterými sice opovrhují, ale kteří jsu schopni v jediném okamžiku je vyřadit ze hry tím, že do volební urny hodí lístek úplně s jiným jménem, že je jejich. Znám několik takových, kteří z ničeho nic zjistili, že ze suverénů se stali, těmi co musí hledat příznivce, co jim dá chleba a zjistili onu smutnou pravdu, kterou rád říkali těm dole. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A blbě se jim ta písnička zpívala.