Byly doby, kdy jsem se chtěl stát presidentem. Pochopitelně Československé republiky, ve které jsem měl tu čest se narodit. Přání se mi nesplnilo. Naštěstí.
Když si představím, kolik lidí by mi na FB psalo. Jan Jílek není mým presidentem. Pět milionů voličů nevolilo Jana Jílka presidentem! Hrozná představa. Jsem rád oblíbený a do toho tohle. Byl jsem v životě mnohým, z toho, co jsem si přál, a co se mi splnilo. Dlaždičem, krmičem krav, loďmistrem, politikem okresního formátu, jako vedoucí kanceláře KDU-ČSL, režisérem a autorem divadelních her pro ochotnické divadlo, autorem pro Českou televizi. A ještě mnohé jiné. Mám toho na svědomí jak je vidět docela dost.
Pravda, nikdy jsem neobchodoval, pokud pominu ty džíny, co jsem pašoval a prodával za totáče. Ale takový obchod nedá skoro žádnou námahu. Pokud poptávka převažuje nabídku, umí obchodovat každý. Dnes jsem terapeutem, což si myslím je složitější než dělat presidenta, který je de facto neodvolatelný, může plkat cokoliv a nikdo ho za plkání nepotrestá.
Terapeut si může dovolit plkat jen chvíli. Pak mu na jeho plky klienti přijdou a má utrum. Může se jít pást, nebo si najít práci ve státní instituci. Třeba na ministerstvu pro lidská práva, nebo někde jinde v instituci podobného ražení. Tam se chytne.
Plkání mě baví maximálně do blogu a jen někdy. Občas se pokusím napsat něco srozumitelného, prospěšného pro mé klienty, nebo zájemce o terapii závislých. Jak závislých, tak spoluzávislých. Dodnes nelituji, že jsem odešel z té „významné” funkce, živím se prací. Co sice mnohdy jako práce nevypadá, ale protože jsem se třicet let těžkou manuální práci živil, mohu porovnat. Dělat terapii je větší dřina. I když se většinou odehrává v sedě.
Pravda, práce politika je nebezpečná. Stále mu hrozí, že se znelíbí vedení, voličům, nebo soupeřům ve vlastní straně. Dost lidí, které znám, a kteří do doby, než vstoupili do politiky, byli celkem spořádaní lidé, co žili v klidu, bez zbytečného chaosu, se najednou díky politice stali abuzéry, nebo někteří i závislými na alkoholu i drogách.
Pak prožívají hrůzu, kdy na ně praskne problém s alkoholem, drogami a jejich rivalové využijí jejich handicap. Navíc stranická disciplína a vyžadovaná poslušnost, ne každému vyhovuje. Takže zopakuji. Měl jsem kliku, že mne Pán Bůh obdaroval rozumem a dal mi sílu, se vyhnout pokušení usilovat o moc za pomoci politického klání.
Většina klientů nakonec zjistí, že jim sice nepomáhám, ač se živím „pomáhající profesí,” ale jsem jin jen prospěšný a oni si ten ruksak života nesou stejně sami. Prospěšnost se dá přirovnat ke stromu, který v létě dává stín a člověk si může ve stínu orazit od toho horka. Nakonec, rozumný člověk to zas tím opalováním nepřehání. A chůze na slunci bez klobouku zas není tak skvělá věc.
Pomáhám jen těm zcela bezmocným. Nikoliv líným. Zcela bezmocných je docela málo. Líných hafo. Ale, co by politici a úředníci dělali, kdyby neměli líné a mazané. Což se mnohdy hezky doplňuje. Mazaní a líní jsou přítěží tohoto světa. A politici dnešního času z nich náramně těží. Být učený, řekl bych: „Skvělá symbióza.”
Bohužel nejsem učený, nerozumím všemu a možná mi jen unikají souvislosti, kam se dějí všechny ty peníze, kterých se vybírá víc a víc a stále nestačí. Tak nevím. Možná jsou lidé, co vědí, kam se podějí. Všichni jsou slušní, nikdo nekrade, povídají a peníze, kde nic, tu nic. Bohužel, většina politiků není prospěšných, jen se snaží pomáhat. Dodává jim to pocit výjimečnosti a kupují si ty líné. Jsou mazaní. Bohužel být mazaný, ještě neznamená být moudrý.
Asi v tom bude nějaký háček, jak zpívá Jan Spálený. Jenže ten zpívá o takových těch lidských věcech, jako je láska, mezilidské vztahy a tak. O daních a jak se s nimi zachází se v těch písničkách nemluví. No nic, presidentem nebudu, lidu a národu nic neslíbím, klientům taky ne, ti si to budou muset odpracovat a protrpět. Dnes jeden přišel s tím, že přestal žvýkat tabák. Dokonce žvýkací, neboli orální tabák je v celé Evropské unii zakázán a přesto je v prodeji v trafikách. Přestal se zakázaným a trpí. Zaslouženě. Jo jo, to jsou věci.