Mám své drobné radosti. Zabývám se „obskurními” operačními systémy, jako je FreeBSD, nebo nějaké linuxové distro. Třeba Slackware, Centos, nebo Debian. To jsou ty nejoblíbenější. Solaris je také Unix, tak i Solaris
Za jejich pomoci udržuji mozek v chodu, neb už nejsem nejmladší a nechci zas tak rychle o ten mozek, podobně jako o svaly, přijít. Stárnutí a opotřebení nelze zastavit, ale jak se ukazuje, lze zpomalit. Tělo tuž, vlasti služ. Praví sokolské heslo. Člověk se může starat o tělo a dokonce může sloužit i vlasti.Není vlasti na krku. I když, tyhle hesla u mnohých vyvolávají podezření, že jde o náckovstí. No, pitomci žijí v každé době a společnosti. Občas si jeden nevybere. Pravda, dnes je u mnohých ctnost být vlasti na krku.
Abych se vrátil k věci. Po posledním upgradu jsem nemohl nastavit grafické prostředí u FreeBSD na rozlišení, než 640×480. Což je sakra mizerné rozlišení. Handbook FreeBSD mi nijak nepomohl, až jsem našel po relativně dlouhém pátrání návod, jak na to. Pak, že se nemají číst návody. Mají, i když bohužel návody nejsou na všechno. A pokud jsou, pak ne vždy všechny fungují. Ony ty návody, co jsem nacházel, fungovaly zřejmě jen těm jejich autorům, nikoliv mě.
Ale ten poslední, kéž bych s ním začal už dřív, jak jsme kdysi říkávali u plavby, když jsme si chodili vydělávat v Hamburku házením pytlů: „To je ten poslední, s tím jsme měli začít.” Ten poslední prostě fungoval. Napsal jsem konfigurák, stáhl potřebný driver, dal enter a hle, ono to fungovalo. Už mám opět rozlišení 1680×1050. Na ten laciný monitor, co jsem kdysi dávno koupil, je tohle rozlišení nejlepší.
Jo, hledat se musí a člověk to nesmí vzdát. Aspoň ne hned. Solaris, FreeBSD, jsou oblíbené hračky, co se musí sem tam patřičně nastavit, dohledat, dopsat a pak, dát ten Enter a funguje-li vše jak má, pak se může zazpívat vítězná píseň: Jeníček je šampion, Jeníček je šampion.
Sice se nejedná jako na Britannicu o přestřižení správného kabelu a vyřazení bomby, kde pyrotechnik Fallon, zpívá: Fallon is the champion… a tleská u toho. Tím zachrání loď, posádku i krásné slečny. Ale i tak. Já se po způsobu mého oblíbeného hrdiny Tarzana z Opů, biji v prsa, kde jsou také, podobně jako na rukou, aktivační akupresurní body, abych dotvrdil svou spokojenost. Jsou lidé, co potřebují ke spokojenosti vydělat bídných čtyřicet miliard za čtyři roky a ještě být předsedou vlády. Mě stačí, co vydělám pouhou prací a radost z nastavení OS, který mne pak poslouchá a dělá, co chci.
Teď nevím, jestli, když se náhodou změní poměry, nebudu shledán, jako za starých časů agentem imperialismu, co se zabývá cizáckými výtvory a nehledá ty naše správné domácí. Ale risknu to. Za totáče jsem miloval domácí hudební produkci a k tomu tu imperialistickou a prošlo mi to. Zřejmě jsem byl shledán zcela bezvýznamný. Dnes ve stáří, když už mládež nenaslouchá starcům, bych mohl být také shledán bezvýznamným.
Mohl, ale nemusel. Jak tak zjišťuji, zdá se, že vládu chce opět přebírat jedna strana. Ale, nakonec mám s vládou jedné strany svou čtyřicetiletou zkušenost. A ti hoši tu čtyřicet let nevydrží. Zatím se zdá, že si myslí, že jejich stromy rostou do nebe. Nerostou. Jen se o tom budou muset přesvědčit. Počkáme a uvidíme.
Je mi jen líto, některých spoluobčanů, kteří věří, že spasitel je ten, co chce jen moc a prachy, k tom se tváří, že mu jde o lidi. Oni mu to baští Inu, naivové a není jich málo prostě jsou. Dokonce jsou to i jinak slušní lidé. Jsou ochotni obětovat svou svobodu za jakýsi pořádek. Pořádek, který je omezí i ve věcech, jako je třeba muzika. Nikdo si asi v roce 1948 nemyslel, že poslech určitého druhu muziky, oblečení, které se vymykalo dobrým mravům, tedy dobrým mravům podle bolševika může být i kriminalizováno. Nemysleli a přesto se tak dělo.
Linux a komunita kolem něj je pro mne jistý symbol svobody. Byly doby kdy lidé jako Steve Ballmer horlil proti linuxové komunitě, protože nepodléhala a nepodléhá nikomu ze světa mocných v IT. Což se pochopitelně nelíbilo. Ano, je mnohdy problém s něčím v Linuxu, ale ona svoboda, kterou stále tento systém poskytuje, stojí za námahu. Svoboda je namáhavá v mnohých aspektech. Jenže, pro mne svoboda je víc než pořádek podle něčích představ. Pořádek, co přináší prospěch jen a jen jemu, nikoliv veřejnosti.
Pokud existuje svobodná společnost, existuje i různorodost. Občas i chaos. Nutná daň za svobodu. Různorodost, kde se občas lidé dohadují, mají různé názory. Nikoliv ty politicky korektní, ale skutečné názory. Lidé ve svobodné společnosti mají možnost se živit a bavit, jak uznají za vhodné. Třeba se bavit Linuxem, nebo vyvíjet kosmické rakety, jak už se děje. Ve svobodné společnosti všechno tohle jde. V „pořádkumilovné“, jen to, co se hodí těm „pořádkumilovným“. I ta muzika musí být spořádaná. Na to jim…
Tvořivým lidem tvoření jde snáz, protože jim tvorbu umožňuje ta svoboda, která je sice pro někoho zbytečná, ale pro nás tvořivé je nutná. Pochopitelně, pokud také neohrožují svým chováním a bavením svobodu druhého. Tohle jsou známé věci. Jen je občas je nutné opakovat. Aby se na ně jen tak mimochodem nezapomnělo. V oblasti politiky je tohle nutné dvojnásobně. Aby si chlapci a dívky v tomhle ranku uvědomili, že ne všechno, co si myslí, že můžou, taky skutečně můžou. Jo jo