Nijak mě neudivuje diskuse kolem mých blogů týkající se asertivního chování, protože jestli úzkostní lidé něco vnímají jako agresivní útočné chování, pak je tím chováním asertivita.
Nijak mě neudivuje diskuse kolem mých blogů týkající se asertivního chování, protože jestli úzkostní lidé něco vnímají jako agresivní útočné chování, pak je tím chováním asertivita. Čím větší úzkost, tím víc „psychologů.” žádající lásku, smířlivost, pochopení. Bez ohledu na podmínky a situaci odmítajícího. Asertivní chování hlavně v oblasti odmítnutí, je vnímáno úzkostnými lidmi jako ohrožující. Odkazy na slušnost lásku vedou k obvinění z nedostatku lásky přesně v tom případě, když asertivní jedinec zcela klidně dá najevo, že neakceptuje požadavek úzkostného jedince, pak onen vnímá odmítnutí svého požadavku jako odmítnutí sebe sama a dovolává se lidské slušnosti, solidarity, mluví o lásce, porozumění bez ohledu na to, zda ono odmítnutí není v plném zájmu odmítajícího, který se v rámci všeobjímající lásky odmítá poškodit.
Úzkostným jedincům díky jejich úzkosti chybí jistý rozměr velkorysosti, jež nebere v úvahu člověka, který odmítá něčí požadavek. Nikdy se nesnaží porozumět jeho situaci, pouze vidí rámec pravidel, které by ti druzí bez ohledu na své možnosti, zájmy měli plnit, natolik, aby ti úzkostní se mohli cítit bezpečně v onom nebezpečném světě.
Odkaz na tradici a na nepsané zákony těmto lidem poskytuje jistou naději, že jejich úzkost nebude díky tradicím zvyšována. Potíž takového myšlení a vidění spočívá v tom, že vynakládají obrovské úsilí na udržení šťastného světa, který zaručuje růžové klima podobné nepřetržitě probíhajících Vánoc v dnešní podobě. V podobě uměle navozené pohody, svátku rodiny, míru a klidu.
Lidé čtoucí blogy od terapeuta z nejrůznějších důvodů, chtějí a mají i představu, že jím psané blogy, stejně jako jím terapie provozovaná, bude časem plným pohody, lásky nekonfliktnosti. Přijdou-li do skupinové terapie, velmi brzy a velmi bolestně zjistí jednu věc. Místo pohody a klidu většinou a to především u úzkostných lidí nastává čas pláče a skřípění zubů. Konečně i v individuální terapii je tomu tak. I když, většinou ne v tak vypjaté míře. Nakonec díky i tomuto skřípání zubů a pláči dochází ke změně. Skoro vždy k lepšímu. K větší odolnosti a větší snášenlivosti.
Terapeut je člověk. A jako člověk se musí rozhodnout, zda pro jednoho člověka a uspokojení jeho zájmu nechá čekat třena skupinu dvanácti lidí, kteří jej platí. tedy, zda pro uspokojení neukázněného člověka, nesplní své závazky vůči lidem, kteří jak onen komentátor se podepisující Čondromrcholec, říká, že jsou na občas na hraně přežití. Terapeut se dokonce musí smířit i s tím, že jeho kapacita je omezená a jeho ochota snášet něčí neukázněnost není bezmezná.
Může rozumět tomu, že člověk typu onoho komentátora se v tomto okamžiku bude cítit nadřazen a nebo má pocit zadostiučinění. Může rozumět lidským pohnutkám a požadavkům z nich plynoucí a přesto je neakceptuje. Ti druzí se musí smířit s tím, že pro terapeuta jsou některé jejich požadavky, komické, drzé, neoprávněné a docela dobře se baví pokusy při jejich vymáhání. Těmi lidmi, k nimž nemá žádný závazek.
Často se bavím tím, jak jsou překvapení lidé, pokud odmítnu splnit jejich požadavky a nároky, s tím, že na splnění svého požadavku nemají žádný nárok. Například, jak jsem popsal s oním montérem, nebo prodavačem. Baví mě jejich údiv, nad mou neochotou tolerovat jejich přístup ke svým povinnostem.
Baví mě útoky, lidí, kteří mají pocit, že teď konečně se dočkali a už mě mají na lopatě. Aby bylo jasno. Já se skutečně umím rozčílit, stejně jako umím být vstřícný a stejně tak zcela klidně a chladně odmítnu požadavek abych si od prodávajícího bezdomovecký časopis jej koupil. Pokud se rozčílím, pak si nelámu hlavu s tím, jak moji rozčílenost vnímají druzí lidé, ale s tím jestli mi prospívá a nebo škodí. Třeba při prosazování svých zájmů.
Stejně jako nemíním nikomu přikazovat, aby se mě zastal, tak nemíním nikomu zakazovat, aby to v komentáři dělal. Má-li někdo potřebu pochybovat o druhém komentujícím o jeho vztahu ke mě. Pak nechť tak činí. Stejně jako já svými blogy riskuji negativní komentář, pak i komentující riskuje negativní odezvu na svůj komentář třeba od mých přátel.
Přátel, kteří mají potřebu říci. Známe ho a je jiný než se snažíš tvrdit ty, který jsi ho nikdy neviděl. Požadavky typu, že to přeci nepotřebuji, jsou manipulací typu, vzdej se podpory a vzdej se jejích mínění. Myslím, že pokud někdo cítí potřebu mě podpořit, má proto svůj důvod a mě jeho podpora neuráží ani se k vůli ní necítím méně schopný se starat o své věci. Lidé se z nějakého vlastního důvodu podporují a z nějakého vlastního důvodu nepodporují.
Těší mě, že Markétu rozčílilo tvrzení onoho komentátora o mé nemilovanosti. Markéta mi říká, že mě miluje a já nemám zatím důvod její tvrzení zpochybňovat. Chová se podle svého tvrzení. Psychologové typu drben a různých Čondromrcholců vždy zkusí podobný útok na citlivá místa člověka. Zpochybnění schopností v oblast vztahů a sexu je jedním z nejpoužívanějších manipulací.
Mě je někdy dost samotnému těžko pochopitelné z jakého důvodu se o mě staříka, některé mladé ženy tak vehementně zajímají. Sice vždy se najde někdo, kdo mi celou situaci vysvětlí. Vysvětlí a popíše, obdivem, hledáním táty atd. Prostě jistým psychoterapeutický výkladem. Především rádoby psychoanalytickým přístupem. Nejsem příznivec psychoanalýzy, ale myslím, že je trošku složitější k chápaní a používání, než si mnozí myslí
Osobně si ovšem myslím, že láska člověka k člověku se velmi těžko analyzuje z terapeutických pozic. Tedy kausálně. Ta se maximálně konstatuje a nebo nekonstatuje. Tedy v případě že chybí. Onen komentátor či komentátorka se jednoduše a prostě ve svém odhadu sekla. Používám oba rody, ale přiklonil bych se spíš ke komentátorce. Skutečně, drahá komentátorko, je tu někdo, kdo je schopen mě mít rád. I když pochybuji, že ji její seknutí poučí. Zřejmě bude muset oněch seknutí zažít víc, než pochopí, že vynášet urychlené soudy, není vždy taktické
Mé mužské ješitnosti to lichotí a jsem rád, že ve mě ony mladé ženy a především Markéta vidí muže, se kterým stojí za to být. Být s ním a nejen v posteli, ale i v životě. A že stojím třeba i za to, že koupí vánoční ubrus, jmelí a vyzdobí moji pracovnu adventně a vánočně. Já sám bych tohle asi neudělal. Ale jí stálo za to utratit peníze, které si navíc ani za ten ubrus a další výzdobu nevzala. Když Pán Bůh dá, budeme na Vánoce spolu. Kapr nebude, bude losos, řízky a co já vím, co ještě dobrého. Když Pán Bůh nedá, budeme každý zvlášť, ale budu vědět, že je tu někdo, kdo měl zájem být se mnou. Howg.