Vždy, když skončí zkouška, naplní mě pýcha začátečníka, který si trochu k něčemu čuchnul.
Vždy, když skončí zkouška, naplní mě pýcha začátečníka, který si trochu k něčemu čuchnul. Ale spíš ještě víc mám radost, že lidé, které jsem k tomu nalákal, chtějí se mnou spolupracovat, chtějí něco obětovat. Sice nás opustila má dcera, která neodhadla situaci kolem svých studijních povinností, takže jsem musel značně zaimprovizovat, hledat náhradu, chvíli jsem přemýšlel, jestli tu hru neodložím na později, pak jsem se ale rozhodl, že ne, že. Uvedeme ji koncem června. Inu, člověk nemá vždy všechno co potřebuje a musí se s tím smířit. Přesto, že ne vždy ono smíření přijde hned. Trable patří k životu.
Jo, objevuji divadlo, základní věci kolem něj, jenže je právě dost dobré, to, že se dokážeme o věci pobavit, učíme se na jednotlivosti dívat jako na celek. Všichni. Celý život zjišťuji, že samotný proces je zábavnější a mnohdy pro člověka důležitější, než výsledek. Nakonec, výsledek se vždy dostaví, pokud se lidé snaží do procesu vložit veškerý svůj um a úsilí, pak bývá i výsledek přijatelný. Je to opak pokoušení se o dokonalost. Mám-li na mysli úspěch a dokonalost, pak nikdy není konec, ale mám ji na mysli provedení jak nejlépe umím a možnost a přijetí, že sice nejsem dokonalý, ale dost dobrý v rámci svých možností, pak se mi mé jednání stane i mým potěšením.
Člověk si musí představit, co vlastně chce a pak se svými činy k oné představě přiblížit. Stačí si tu postavu pojmenovat, co má asi znamenat. Přišel jsem na tenhle trik, když jsem říkal Janě Novotné, která je ctihodnou docentkou biologie, že má hrát matku opilce, tak jsem ji utěšoval slovy. Budeš hrát hromádku neštěstí.Tedy lépe řečeno matku opilce. Načež se Jana zamyslela, a řekla: Hromádka neštěstí, to je pozice, kterou dost znám, ta mi zcela určitě půjde… Sice není matkou opilce, ale jak řekla, každý z nás byl v životě hromádkou neštěstí.
Nabídku přijala. Vzpomínám právě, že takhle podobně jsem hercům profesionálům vysvětloval, co od nich chci, když se točil „Vyvolávač emocí.” Tam jsem byl za sebe, jako terapeut a potřeboval jsem herce v různých postavách. Životem a chlapy zklamanou ženskou, podváděnou manželku, děvkaře atd. Přitom jsem nechtěl aby mi v té fiktivní skupině deklamovali napsaný text, ale uměli improvizovat v rámci té postavy. Ba i jméno si mohli vymyslet. Vyšlo to náramně.
Takže zde stačilo pojmenovat jednotlivé postavy přezdívkou, která vyjadřuje jejich statut a vystaráno. Už vím, co od té postavy chci. Od chirurga, chování doktora chirurga, od sedmnáctileté nadržené panny, prostě chování sedmnáctky, co je zvědavá, jak to s těmi chlapy doopravdy je. Sedmnáctky, jak mi věk a zkušenosti říká, bývají občas fakt nadržené. Pér jsem jich potkal v životě a byly ty setkání zajímavé. Občas sice člověk potřebuje mírnou dávku trpělivosti, ale…
Jo, to jsou ty objevy, co režisérům tlučou na DAMU, nebo FAMU do hlavy a já si musím holt jen představovat, jak vlastně dál. Mít představu skutečnosti, aby se z toho stala skutečnost. Skutečnost obsažená v té hře. Je to dobrodružství. Ale, když Pán Bůh dá, bude to třeba i ke koukání. Nakonec, někdo to odnést musí. Takže odnesou to moji kamarádi a známí, co přijdou. Pokud přijdou. Ale třeba je nalákám na chlebíčky a dorty. Když ne na hru a knížku, kterou už mám z tiskárny.
Ještě jsem ji neviděl. Je ve skladě u mého distributora, který sice v té hře hraje, jenže mi ji zapomněl přivézt. Ale už bude k dostání. Musím připomenout správci mého webu, aby ji dal do nabídky. Ale přivítáme ji až koncem měsíce. Knížku „Paradox abstinece/Jolana“ mám tedy už za sebou, teď mě čeká „Fagot a Yesterday,” Jak román, tak hra. A život jde dál.