Jeden z problému v diskusi a v komunikaci mezi lidmi obzvlášť je pocit odmítnutí.
Jeden z problému v diskusi a v komunikaci mezi lidmi obzvlášť je pocit odmítnutí. Lidé, kteří jsou přecitlivělí, nebo zvyklí na diplomatické přitakávání, které jejich okolí praktikuje ve snaze se vyhnout konfliktu a střetu, většinou jiný názor, upozornění, nebo odmítnutí názoru, vnímají jako odmítnutí sebe sama. Případně poznámku typu Jasně, když se to vědecky zracionalizuje, pak by to „nemělo mít chybu.“ Vnímají jako výsměch. Podotknu, že za vědeckost se dá schovat cokoliv, ale tím ještě ona vědeckost nedává tomu postoji morálně přijatelný rozměr. V tom je pro toho druhého potíž, protože vnímá ono upozornění jako své ponížení, poukaz na svou nemorálnost, hloupost, nebo ponížení toho druhého. Málo odolní lidé vnímají upozornění na možná rizika jako hodnocení své nedostatečnosti. Proto diskuse na internetu většinou se zadrhnou právě na osobních útocích mezi jednotlivými účastníky, kteří eskalují ještě díky odstupu a vzdálenosti.
Upozornění na to, že ten nebo onen má tuhle zkušenost, je hodnoceno jako možné ironické znevážení jeho spisovatelské činnosti. Viz má poznámka o Fulgumovi. Znám spoustu lidí, kteří mají nádherné vyjadřovací schopnosti a ruku bych jim možná někdy nepodal. Ne ani proto že mají na svědomí to či ono, ale na znamení, že na rozdíl třeba jiných lidí, nejsou ochotni nahlédnout na sebe, nejsou ochotni změnit své chování vůči druhým a pokračují ve svém způsobu života, kterým ohrožují ty druhé. Fulgumovi bych ruku podal bez váhání, stejně jako ji podám svým pacientům, když mě na ulici potkají. Takže bych vždycky mohl říci, všem těm, co v diskusi útočí podle hesla, nejlepší obrana je útok. „Víte já ani tak neodmítám vás, ale to co tvrdíte a jakým způsobem to tvrdíte.”
Je to taková ustálená asertivní formule, která se používá v těchto případech. Jenže, chodí sem dost mých bývalých pacientů, kteří se občas chovají přecitlivěle, já vím, že jsou přecitlivělí, chodí sem dost lidí, kteří nejsou mými pacienty a já vnímám, že jsou buď přecitlivělí, nebo jsou na hranici té přecitlivělosti a já využívám jejich reakcí k napsání dalších blogů, které se zabývají lidským chováním, způsobem řeči, způsobem reakce, způsobem vyjadřování. Psaní mě baví, stejně jako chůze. Při obojím mě napadají různé souvislosti. Někdy přemýšlím o tom co mě napadalo při psaní, někdy píši to co mě napadalo v chůzi.
Právě o tom co jsem napsal v předchozích odstavcích jsem přemýšlel v Prokopském údolí, když jsem kmital cestou na Smíchov. Přemýšlel jsem proč zrovna křesťanství je tak znepokojující pro dnešního člověka. Žádné jiné náboženství totiž není tak jednoznačně spojeno morálkou a věčností dohromady. Možná Islám, ale ten zas tolik neznám. V křesťanství je jasně řečeno. zde jsi na čas, a po smrti se rozhodne, zda budeš spasen a to na věky, nebo zatracen a to na věky. Je tam i očistec, ale jen pro ty co mohou být spaseni. Zabývá se ono křesťanství právě tou konečností a definitivností. V kultuře, nebo spíše v tom, co si na kulturu hraje, kde se vytlačuje fenomén smrti,kde přibývá pohřbů bez rituálů a to i u lidí, kteří nejsou na tom tak aby nemohli dát na své náklady někoho pohřbít, je odmítnutí křesťanství spíš odmítnutí oné definitivnosti, než rozhorlením nad pokrytectvím jednotlivých členů církví. Ona definitivnost, ona je konečnost potíž. Velká potíž. . Křesťanství mnohé lidi, kteří si odmítají připustit onu definitivnost tímhle provokuje.
Vzpomínám si jak moje kolegy v terapeutické skupině právě provokovala ona otázka Věčnosti. Jak je provokovaly ony otázky a nároky, které křesťanství na člověka klade. Docela chápu, že postmodernisté náboženství nazývají ideologii, a docela chápu, že za pomoci těchto otázek se mnozí lidé v Církvi pokusili a také se jim to dařilo získat politickou moc. O tom je zbytečné diskutovat, nebo se pokoušet tvrdit, že se tak nedělo a neděje. Ale víra a praxe víry je něco jiného než politika a možné získání moci. Kupodivu víra je založena na rozumu a víra je založena na rozeznávání. V Novém zákonu je mnohokrát upozorňováno na to, že „spíše velbloud projde uchem jehly, než bohatec vstoupí do Království Božího.” A přitom jsou tam zase jiná slova, která říkají, že „hoden jest dělník mzdy své.” Takže je jasný rozdíl mezi těmi kdo pracují, vydělávají, za své peníze žijí a mezi těmi kdo se obohacují nestoudným okrádáním, lpěním na majetku i za cenu života jak svého, tak jiných.
Protože opakování je matkou moudrosti, opakuji jednu skutečnost, kterou si ateisté a odmítači Církve neuvědomují. Nikoliv jen klerus, jako papež, biskupové, kněží jsou Církev, ale oni jsou jen součástí Církve, jejíž součástí jsou všichni ti laici, kteří se modlí s celou Církví v Credu, tedy Vyznání Víry: …věřím v jednu svatou, všeobecnou apoštolskou Církev, vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů, očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Věříme, doufáme a tušíme, že na rozdíl od buddhistické reinkarnace, nebude jiná možnost. Tu možnost si připravujeme tady a ona bude podle naši víry a skutků. To je asi tak pro Miladu. Ano Milado, pokud lidé chtějí slyšet o Církvi jako o semeništi ideologie, nemusejí se zabývat právě to výzvou Slyš Izraeli… Mohou směle hovořit o druhých a nepodívat se na sebe, jak žijí oni. Častý jev v terapii. Mluví se o všem o druhých lidech, ale dlouho ne o sobě a svých věcech, svém strachu, své nejistotě. Atd.
Zabývat se nekonečností, věčností, smrtí je pro většinu lidí velmi obtížné a zneklidňující. Ty otázky se ale hlásí samy, přes veškerý halas ve kterém žijeme. Stejně tak se hlásí ty otázky, v případech, kdy rodiče opustili děti, daly je k adopci, nikoliv proto, že by je nemohli vychovat, uživit, ale z pouhopouhé momentální vypočítavosti, neochotě obětovat něco ze svého pohodlí. Odolal jsem několika nabídkám ze strany své ženy abych dal Babetu k adopci jejímu partnerovi. Babeta se dodnes se mnou nestýká, ale na rozdíl od Fulguma a jeho dcery, si moje dcera nemyslí, že mi nestála za jakoukoliv starost.
Nemusím řešit tu skutečnost, kterou všechny adoptované děti, možná s malými vyjímkami řeší, především v dospělosti a jsou i tací odborníci, co tvrdí, že ty děti se nikdy nevyrovnají zcela s tím, že mámě a tátovi, těm biologickým rodičům nestaly za tu starost, za kterou stály svým rodičům všechnuy ostatní děti. Ty děti, ať byly odloženy do baby boxu, odebrány rodičům pro nedostatečnou péči nebo týrání, nebo dány do adopce, aby rodiče mohli dostudovat, dělat karieru, cestovat si s klidem. Ty odložené děti si bez jakéhokoliv přehánění mohou říci. „Těm parchantům jsem za nestál za jakoukoliv obět, starost, vůbec nic jsem pro ně neznamenal.”
Někdy si tohle říkají agresivně, někdy v pláči, někdy o té pohaně a potupě mlčí, protože oni ono odložení také vnímají jako svou nedostatečnost. Vždycky se najdou skutečnosti, kterými oni rodiče prokáží své důvody. Nádherně racionální, nádherně zformulované, neprůstřelné a o to často nelidštější. A mnohdy právě „vědecky podložené.” V tom vidím onen hlavní malér. Církev s apoštolem Jakubem říká, že víra skutky musejí se doplňovat a nikoliv být v rozporu. Jinými slovy. Nehledej důvody, ale způsoby, jak udělat, co udělat máš. V tom je zřejmě naplnění oné výzvy a příkazu zároveň.
Slyš Izraeli…a toto ti přikazuji