Vzpomínal jsem dnes na dobu, kdy jsem v babím létě chodil světem. Babí léto mám rád. Je teplo, není horko , rána bývají chladná, svět se mi zdá přiměřený.
Vzpomínal jsem dnes na dobu, kdy jsem v babím létě chodil světem. Babí léto mám rád. Je teplo, není horko , rána bývají chladná, svět se mi zdá přiměřený. Babí léto je jako žena mezi dvaceti pěti lety a třiceti. Krásná a dozrávající. V babím létě se dá skutečně žít. Byl jsem v Anglii dvakrát, jednou na podzim, jednou v červenci. V červenci jsem zažil „right British summer.” Což znamená, že ráno je hezky dopoledne prší a fouká vítr, odpoledne se protrhávají mraky, ale prší a je mlha, to vše dohromady. Zažil jsem tuhle situaci. Tedy nutno podotknout, že jsem prvních čtrnáct dní zažil něco, co se vzdáleně podobalo létu. Bylo kolem 20 – 22 stupně vítr moc nefoukal, děti na plážích u English Chanell se máchali ve vodě, Britové si pochvalovali, že je léto. Nebral jsem jim to. Podle mne, léto vypadá jinak. Pak přišlo dalších čtrnáct dní, kdy bylo jak už jsem popsal dříve. Britské léto. Koupil jsem si pohlednici, na které je rozdíl mezi britským létem a britskou zimou. Rozdělená na dvě poloviny. Na jedné půli ovce klepající se lijáku na druhé? Můžete hádat. Ovce klepající kosu v lijáku. V té druhé půlce dovolené odpolední teplota dosahovala celých osmnáct stupně Celsia. No nekupte to.
Ale babí léto v Anglii bylo úžasné. Teploty kolem 22 stupně, cestoval jsem z Doveru na sever, v Oxfordu narazil na kanál po předchozích překážkových tratích po pozemcích farmářů, po kterých smíte chodit, leč je to jako steeplechase, překážková trat, a zvědavý dobytek. Dvakrát jsem raději obešel pozemek, protože agilní býk, pasoucí se s kravami mě považoval za vetřelce a byl hotov mě vyzvat k boji. Považuji 9 metráků býka vážícího za soupeře nad mé síly, takže jsem moudře ustoupil a zašel si. Ale cesta kolem plavebních kanálů, byla jednou z nejromantičtějších jaké jsem absolvoval. Hezky po rovině,nikam nechvátajíc, v klidu svých čtyřicet km denně, navštěvoval jsem různá městečka a vesnice při kanálu. Žádné potíže s tábořením, samí slušní lidé cestou. Idyla až na skotské hranice. Rád a čast na tohle podzimní období vzpomínám.
Nezažil jsem za ty tři měsíce, co jsem v Británii byl, žádnou dramatickou příhodu.Konec pobytu jsem strávil na Velehradě v Londýně. Tehdy to provozoval jeden český jezuita, jméno jsem zapomněl. Založil tuhle ubytovnu pro utečence z východu po Únoru 1948. V době kdy jsem byl na Velehradě ubytovaný v klubovně na zemi, což mi nijak nevadilo, páter Josef myslím že se tak jmenoval, ještě žil. Přál bych všem těm rozhořčeným nad mravy Církve a jejich služebníků aby se s ním setkali. A nejenom s ním ale i s mnohými dalšími. Celý týden jsem měl za pakatel ubytování, mohl jsem courat pěšky po City, kde jsem prolezl co jsem mohl. To už byl sice listopad, ale i tak mi počasí přálo, jako mi ostatně přálo celou cestu, až na malé výjimky. Londýn mě uchvátil, uchvátila mě jeho různorodost a to že skutečně Londýn není Anglie, jak trefně poznamenal jeden farmář na severu. Londýn je svět sám za sebe.
Samozřejmě jako přesvědčený imperialista, tedy zastánce především britského imperialismu a Impéria jako takového jsem nemohl nevynechat Trafagal square, kde jsem si na pomníku Nelsona přečetl ono slavné „Englad expects, that every man will do his duty.” Naposledy tohle heslo zcela naplnili za druhé světové války, kdy zůstali sami, i ty zcela demokratické USA jim jen za zlato dlouho prodávali zbraně, ačkoliv válčili Britové i v jejich zájmu. Kouknul na Buckingamský palác a měl jsem štěstí vidět královnu vracející se z oslavy nějakého výročí.
Dodnes lituji toho, že se Britové nechali o své pracně budované a slušně spravované impérium připravit. No, nedá s e nic dělat, už se nevrátí časy, kdy Royal Navy dbala na pořádek na světových mořích a pochybuji, že by si somálští piráti škrtli víc než jednou. Inu lodě ze dřeva, muži ze železa a …Rules Británia on the wave, Britons never will be slave.. Tak i přes evidentní opuštění téhle politiky, času kdy jim skoro přistěhovalci poroučí jestli budou slavit Vánoce a budou mít kříže na kostelích aby náhodou neurazili náboženské cítění těch přistěhovalců., byl Londýn pořád plný té imperiální historie.
Mám Británii, jak Anglii, tak Skotsko v paměti jako příjemnou zemi plnou slušných a ochotných lidí. Všechno mi přišlo takové domácké. I ty turistická centra jak na jihu u English Chanel, tak na severu v Lake District. Pořád jsem měl pocit, že jsem někdě na Vysočině, pouze se mluví jiným jazykem. Ovšem jezera na severu Anglie jsou nádherná. Takže mi to asi nedá a pokud nepojedu na Nový Zéland o kterém se mi dnes v noci zdálo, poletím na sever Skotska a odtamtud půjdu dolu do Anglie, přes Lake district, Yorkshire a podle kanálů do Londýna. Dnes v noci se mi zdálo, že jsem opět na Novém Zélandu a jdu směrem na sever po West coast. Tedy hned zrána po probuzení jsem měl toulavé choutky.
Zřejmě to bude tím nastupujícím babím létem. Ono by stačilo, aby Markéta už mohla v sobotu a v neděli být se mnou a jet se podívat do Děčína. A taky se projít Hřenskem. Už jsem ve Hřensku nebyl ani nepamatuji. Bývalo tam veselo. Od mládí, ještě než jsem nastoupil u plavby jsme jezdívali na jednu chatu do Hřenska. Se Zdenkem Hulbachem, což byl a je dodnes jeden z mých největších kamaádů jsem chodívali buď tam a nebo k nim do Kamenické stráně. Chodívali jsme po místních venkovských zábavách, občas jsme se s někým poprali, protože leckteré vesnické slečny si nás vybraly jako svou sexuální kořist, tedy ony doufaly, tehdy ještě byla taková doba, že si je vezmeme. Ale nikdy se nedočkaly. Takže místní mládenci nás moc neměli rádi.
Ale většinou jsme je zbili a odešli středem. I ze slečnami. Zdenek jak byl líný chodit si jednou vypůjčil kolo a z domova od slečny na něm dojel na chatu, ráno ho vrátil na stejný místo, ale měl z toho nějaké oplétačky. Tehdy jsem měl nějaké potíže se žaludkem a ležel jsem v nemocnici. Dva muži zákona se mě přišli zeptat, jestli o tom něco vím. Nevěděl jsem, jak bych mohl vědět? Jsem jim říkal, vždyť jsem šel s jednou dívkou domů. Zarazili mě. To nebudeme probírat. Ukázalo se že dívka je dcerou nějaké funkcionářky, tak vlastně se mnou ani nebyla. Bylo mi to divný, že by se maminka styděla za nápadníka s dělnickým původem. Divil jsem se tomu nahlas.
Ale to už je dávno a slečna zřejmě už dnes vypadá jinak. Pamatuji si jen, že byla velmi velmi vstřícná, hned při prvním tanci. A byla kupodivu střízlivá. Zřejmě maminka věděla svoje. Jeden ten z mužů zákona začal na mě křičet, mě se okamžitě udělalo špatně a doktorka je srdnatě vyhodila oba. Co vím, už mě s tím neotravovali. Zdenek dostal nejakou pokutu a bylo. Sem jen říkal. „Vole, když si nalitej, nekrad kola tam, kde chrápeš s holkou. Znáš ty závistivce, už jen z toho důvodu, že nesmočili, prásknou i to co nevědí.” Ale kamarádi jsme dodnes. I když se vidíme jednou za deset let. Naše cesty se rozešly, ale užili jsme spolu spoustu zábavy. Tak tak, tak jsem si jen přemýšlel, kam zas dál, abych náznak mládí prožil v tom babím létě jako takovém i života. Konečně i dnes je život stejně hezký jako před víc jak třiceti lety.