Vždy, když se někde, kdekoliv, objeví zmínka o křesťanském náboženství, nebo Bibli, vždy se najde někdo, kdo okamžitě začne diskutovat na téma jež nepodepsaný komentátor nazval „mýty skalních fandů.”
Vždy, když se někde, kdekoliv, objeví zmínka o křesťanském náboženství, nebo Bibli, vždy se najde někdo, kdo okamžitě začne diskutovat na téma jež nepodepsaný komentátor nazval „mýty skalních fandů.” Je dost těch, kteří jsou čistí ateisté a je dost těch kterým Halík říká „něcisti” Lidé co věří v něco. Neumějí to přesně definovat, ale cítí jakési puzení a chvění při představě něčeho neznámého. Chápu je, také mám chvění při představě mluvícího Mojžíše s Bohem. Nebo Abrahámem, když s Bohem smlouvá o spravedlivé v Sodomě. Neviditelný, všemocný Bůh, rozmlouvá s člověkem, který si ani neumí představit jeho moc a sílu.
Ti lidé, stále hledají potvrzení toho, že „vše je jinak,” než se píše v Bibli. Potvrzení své pravdy a pro samé hledání pravdy nevidí krásu a moudrost těch příběhů, nařízení, žalmů, básní v té knize, která je podle nich nesouvislou sbírkou textů, které si Židé vyprávějí za dlouhých večerů a jež podle nich ukradli, tu Indům, tu Mezopotámcům a dalším. Židé věří, že Tóra (co znamená Tóra je TADY Tóru Mojžíšovi předal Bůh.
Protože jsem věřící, docela dobře si dokáži představit, že je tohle možné. Konečně pokud věřím na zázraky, věřím i na možnost toho, že Bůh hovoří s člověkem, dá mu Desataro a další jiná pravidla. Zrovna tak věřím, že Kristus vstal z mrtvých na Velikonoce, protože byl Boží Syn a prošel tím čím měl projít. Umím si představit, že archanděl Refael, jak je nazýván v knize Tobiáš, známější pod jménem, „Rafael” doprovázel Tobiáše na jeho cestě a Jonáše spolkla velryba a Daniel vyšel ze lví jámy, kam byl vržen pro svou víru v dobách židovského vyhnanství v Babyloně. To už sice není jen Tóra, ale Tanach, jak se označuje to čemu říkáme Starý zákon. Alespoň takhle jsem ono označení našel TADY
Biblisté samozřejmě dokáží rozeznat různé zapisovatele, konečně Kniha knih nevznikla najednou, ale postupně a má různé redakce. Ale mají všichni ti zapisovatelé jedno společné. Neochvějnou víru v neviditelného Boha, který si vyvolil jeden národ. Nechci psát o biblistech a o tom zda Abrahám byl Ind, nebo Číňan, ale o pocitu, který mám při čtení biblických textů, ať Novozákonních, tak Starozánních. Nejsem biblista, jsem jen věřící, který si umí představit situaci, kdy Kristus u městské brány říká nemocnému žebrákovi. Věříš, že tak mohu učinit? Věříš, že tě mohu uzdravit? Pohlédni na mě a ať se ti stane podle tvé víry. Věřím v pravdivost toho příběhu, protože vím, že víra uzdravuje. Uzdravuje nejen tělo, ale někdy a to je mnohem důležitější, mysl. Zažil jsem změny náhlého uzdravení, těla i mysli a zažil jsem změny, které se dají přirovnat k zázraku. Už se těším na komentátory, jak budou zase mluvit o něčem jiném a dokazovat, že to všechno je jinak. Jenže vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. Vůbec nepopírám, že ve světě žije mnoho lidí, kteří jsou nemocní, mají hodně trápení, umírají jim děti, jsou neplodnými ženami a přesto si myslím, že ono „VÍRA TVÁ UZDRAVÍ” funguje u každého a každého trochu jinak, leč přesto stejně účinně.
Napsal jsem v minulém blogu, že hledat rozpory možná přináší uspokojení z nalezení rozporů, ale ubírá právě na té schopnosti nacházet smysl těch příběhů, které jsem přes veškerou tragičnost nakonec optimistické, dávají naději a co víc si člověk může přát než naději, protože naděje je uklidnění a konec mentálního trápení. Pokud mě bolí břicho z trápení, které mám a modlitba mě uklidňuje, je konec nebo aspoň snížení bolení břicha. Člověk, kterého něco bolí, je člověk, jež má trápení a ono trápení nám často zatemňuje rozum. Zároveň bez jisté míry trápení prostě nezesílíme. Ani tělesně ani duševně. Víra je tedy i jistý druh úsilí, které je nutné vyvinout.
Dnes a denně se setkávám s projevy nevíry. S pochybnostmi zda má smysl dodržovat pravidla. Starý i Nový Zákon je plný příkladů toho, co se děje se společností, která nedodržuje pravidla, smlouvy, zákony. Popisy jedinců, kteří stále a znovu hledali možnost, jak se z oněch pravidel vyvléci. Král David, který poslal muže své milenky Urijáše aby zahynul a nevyšlo najevo jeho provinění proti Přikázání i zákonu. Ani král není vyjmut ze zákona. Nese odpovědnost a platí za svoje hříchy. I tohle může být smyslem těch příběhů. Nikdo neunikne spravedlnosti i když to vypadá, že se tak stalo. Nikdo. Všichni platíme svoje dluhy. Všichni. I tohle je moje zkušenost. Za život na dluh jsem platil dlouhá léta. A vím jedno, ani těmi roky života v abstinenci nejsem vyjmut z kola zákona závislosti, nejsem vyjmut z dodržování pravidel. Jestliže někdo hovoří o mé vševědoucnosti, měl by spíš mluvit o znalosti dodržování základních pravidel, které vedou k přežití a také o neustálém hledání.
Hledání toho, co můžou ty příběhy poskytnout. Biblické, stejně jako třeba příběh Bhagavatgíty. Její „Muž kázně je víc než muži vědění a muž kázně je více než muži kajícníci. Proto se se staň mužem kázně Ardžuno!” mě svého času oslovil a velmi ovlivnil. Hledám, občas nacházím, občas se mýlím, vyjadřuji názor, riskuji posměch a urážky. Léta tohle dělám. Dívám se kolem sebe a sleduji co lidé říkají, dělají, co jim z jejich slov a skutků plyne. U většiny s e dá zcela jasně odhadnout výsledek jejich chování. Veškeré lidské chování je popsáno právě v Bibli, se všemy dopady na jejich zdraví jak tělesné tak psychické. Pokud jsem popisoval dopad Abrahamova rozhodnutí na Izmaela a jeho matku Hagar, mohl jsem si zcela klidně vybrat jakoukoliv ženu nebo otce dneška.
Vzpomínám si jak onen opěvovaný Fulgum se v jedné své povídce přiznal, že dal se svojí ženou k adopci dceru. Co to s ním i s jeho ženou udělalo, co s ním udělalo, když se s ním jeho dcera spojila a oznámila mu, že je ví, že on je jejím otcem. Co prožíval ajak to bylo těžké se s ní setkat. O svých pocitech viny atd. Stejně tak tuhle situaci prožívali, když dva mí spolužáci zjistili, že jsou adoptovaní. Tyhle věci prožívají lidé stejně dnes jako před tisíci lety a je lhostejné jestli se dožili 175 let, nebo průměrného věku 35 let. O to v diskusi nejde a všichni kdo chtěj diskutovat o těchto věcech musejí počkat až a zda napíši blog na téma „plodnost a průměrný věk biblických postav.” Bojím se právě i těch „vědeckých přístupů,” Nyni se to deje pololegalne a nejsou dana jasna pravidla. I kdyz to zakazi, lide si cestu najdou. Zajemcu je na obou stranach dost. Deje se to od nepameti, jak sam uvadite, tak proc nevyuzit vedu? Sama za sebe nemuzu rict, zda bych do toho sla, ale chapu lidi, co se tak rozhodnou. V. Jak píše ona pisatelka.
Bál bych se na jejím místě to udělat třeba i pro sestru, protože vím jaké konce mívají někdy příbuzenské vztahy, když jde třeba o majetek. A také jaké vztahy mezi sestrami mohou v takovém případě nastat. Bez ohledu na to, že se to děje pod vědeckým dohledem. Nebo pololegálně. Výsledek bývá stejný. I tohle bylo popsáno stejně v onom zmíněném příběhu, jako jej podobně prožívá jedna má známá, se kterou se soudí její vlastní otec o majetek, který zdělila po své matce, jež se s jejím otcem před lety rozvedla. Z toho důvodu nevidím žádnou relevantní diskusi. Ty příběhy, ať už vznikly kde vznikly a bez ohledu na to kdo je jejím autorem ukazují na jednu věc. Něco se prostě nedělá. Bez ohledu na míru svobody. Nedělá, protože za nedodržení pravidel se prostě platí. Tohle žádná sofistikovaná diskuse na téma, kdo co napsal, nebo nenapsal, co je pravá víra a co ne, nezmění.
Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Desatero. A k tomu bych dodal. . A než jsi došel do země zaslíbené, bloudil si a hledal cestu roky na poušti, kterou si musel přejít. Ani na tohle nezapomeň! Jan Jílek