Mezi svátky byl klid. Hana chodila do práce, já byl doma. Do kanceláře jsem nechodil.
Mezi svátky byl klid. Hana chodila do práce, já byl doma. Do kanceláře jsem nechodil. Nikde nikdo a po Vánocích si všichni jen lížou rány a vzpamatovávají se z náporu, který je před Vánocemi na všechny reklamky. Stejně tak já. Spal jsem dlouho, hodně jsem četl, dívál se na filmy, které jsem si buď stáhnul nebo půjčil. S Hanou jsem se vídali večer. I ona měla více klidu, přeci jen děti co mohly jít domů, byly doma. Večer jsem sedávali spolu a povídali. Nic zvláštního jsme neprobírali. Až jednou, řekla z ničeho nic. „Dostala jsem nabídku na stipendium v Americe.” Zarazil jsem se. „Přijalas ji?” Zeptal jsem se přímo. „Ano, je to na půl roku.” Mlčel jsem protože tohle už byl vážně problém. Problém pro mne. „Já se vrátím staříku.” Na to se nedalo nic říct. Jen mlčet a zeptat se kdy? „V únoru.” Odpověděla. „Počkáš na mě?” Ptala se. Na rovinu jsem odpověděl. „Podívej, asi jo, ty se možná taky vrátíš. Možná že to bude stejné, možná jiné a možná, že nebude nic.” Život jde ve vlnovce. Před okamžikem všechno idylické a najednou hrozba odloučení. Najednou jsem chápal, proč se u nich v domě o svatbě nemluví. Věděli to a tak si říkali, že odejde, zapomene. I já jse si to říkal. Co jsem znal holky co odcházely jako au pair do Anglie a jinam, tak všechny jejich vztahy co měly doma skončily.
Život mi jednoduše připravuje zkoušky. Zvykl jsem si na ni, a i když jsem jako nikdy nepočítal s tím, že budeme spolu napořád, přeci jen jsem doufal, že ten den přijde za dlouho. Ne za půl roku po seznámení. Byl sjem rád, že mi tohle neřekla před Vánocemi. Alespoň jsem něco užil. Typická těšínská jablíčka. Zklamání asi na mě muselo být vidět. Přišla ke mně, obejmula a řekla. ”Jindřichu já se k tobě vrátím. Neumím si představit svůj život bez tebe. Ale tohle je nabídka na prestižní kliniku a dalo dost práce, než jsem toho dosáhla. V lednu atestace a začátkem února odlet. V srpnu návrat. Nezůstanu tam.” Najednou jsem se cítil starý, strašně starý. Po kolika letech jsem narazil konečně na někoho, kdo nebyl ani hysterický, ani nadbytečně žárlivý jako třeba Magda nebo Michala. Kdo byl zralý a v pořádku. A zrovna ten musí odletět do Ameriky. Jenže věděl jsem, že nemá smysl tomu bránit. Buď s e skutečně vrátí a pokud ne, tak se ta láska časem vytratí jako se zatím všechny vytratily. I kdybych ji ten nápad rozmluvil, jednou by se „můj úspěch„ obrátil proti mě. Neměl jsem jinou možnost, než přijmout realitu. Trpkou realitu.
Jako žertem řekla: „Doufám, že tě ty jezinky nechají na pokoji.” Neměl jsem náladu na žerty. Mlčel jsem a neříkal nic. Pochopila a nechala mě být. Do rána jsem toho moc nenaspal a od druhého dne jsem si začal zvykat. Dny běžely, udělala atestaci, šli jsme na oslavnou večeři. Balila věci, dohodli jsem se že si u mne nechá co nepotřebuje. Nevysloveno zůstalo je, co bude až se vrátí a pokud se vrátí. Říkal jsem si, že vždycky se můžu spojit s jejími rodiči aby si ty věci vzali. Ona se zjevně těšila i trochu bála. Nezáviděl jsem ji. Po světě jsem se natoulal dost abych věděl, že Amerika a klinika nebude žádný med. Nijak jsem ji nezrazoval. Taky jsem ani nevěděl od čeho.
Mělo to jednu výhodu. Oba jsme věděli, že odloučení bude dlouhé a tak jsem si jeden druhého užívali. Chodili jsme pokud počasí dovolilo po venku, zpívali, chodili často tancovat. Můj smutek a obavy z odloučení se oboje zmírnilo. Přesvědčila mě abych si koupil ještě jeden oblek a chtěla na mě abych v něm chodil. Prý v něm vypadám jako seriórní muž a ona trpí na seriosní muže. To mě pobavilo, když jsem si vzpomněl na naše seznámení. Jsem jí řekl. „Tam si hledala pistolníka a ne serizního chlapa.” Opáčila, „Hledala jsem gentlemana, co ochrání dámu. A našla jsem pistolníka, co se občas chová jako gentleman.” Dali jsme se do smíchu oba.
Náš čas vypršel a nastal čas jejího odletu. Doprovodil jsem ji k autobusu, který ji měl odvézt do Prahy. Tam na ní měl čekat otec aby ji dovez na letiště. Pomohl jsem ji naskládat tašky a kufr do skladištního prostoru. Zase jako tehdy ve vchodu mi sundala čepici, chytla za vlasy, políbila a šeptala. „Počkej na mě Jindřichu, počkej na mě. Já se vrátím.” Ještě jednou mě políbila a nastoupila. Stál jsem tam a neměl slov. Sedla si k oknu a viděl jsem jak pláče. Teprve podruhé jsem ji viděl plakat. Jednou, když jsem ji řekl, že ji mám rád a teď tady. Autobus se rozjel, stál jsem ani jsem se nehnul a jen mi zase běžel hlavou ten slogan jako kdysi. „Má žena, má láska.” otočil jsem s a šel do kanceláře.
Měsíce ubíhaly. Už hned po příletu mi poslala SMS, že je v pořádku. Psala mi často maily občas volala. Stýskalo se mi, ale pracoval jsem abych se nemusel zabývat svojí samotou. Po dlouhé době jsem najednou. necítil jako příjemné být sám. Už mi samota vadila. Jednou jsem potkal Magdu a několikrát Michalu. S oběma jsem prohodil slovo. Michala vyzvídala kde mám lásku. Řekl jsem ji pravdu. V Americe. Poznamenala. „Čekáš na ní.” Přitakal jsem. .”Ano čekám.” Kupodivu neměla zlou poznámku ani výraz. Řekla. „Že by i na tebe došlo? A vypadalo, že na tebe nikdy nedojde.
Neříkal jsem nic. Pamatoval jsem si velmi dobře jak jsem po odchodu Magdy nebyl schopný rok nějakého vztahu, než jsem se úplně zmátořil. Tady byla naděje, malá ale přesto naděje, že se hana vrátí. Nedělal jsem si iluze z toho že mi píše a volá. Věděl jsem od kamaráda doktora co byl v Americe na stáži, jak to Evropané mají těžké a ten její pokus o udržení kontktu mohl být náhražkou. Konečně jak sama Hana psala. Jazyková bariera a další potíže bránily mnohému. To se vše může během jednoho dne změnit. Konečně já sám jsem v životě zažil takové zvraty, během okamžiku, že jsem si nedělal iluse, že by v jejím případě nemuselo být jinak
Srpen se blížil. Najednou tu byl i den jejího příletu. Maily a SMS předtím houstly. Rozhodl jsem se že ji pojedu naproti do Prahy na letiště. Jak jsem se rozhodl, tak jsem udělal. Dohodl jsem se ze Zdeňkem, že mě odveze tam a zpátky autem. Rozhlas ohlásil přílet jejího letadla. Čekal jsem u východu. Uviděl jsem ji. Místo několika tašek měla dva veliké kufry na kolečkách. Šel jsem k ní, zastavila se, pustila držadla kufrů, obejmula, políbila a řekla. „Doufám, že si k tomu milenci, taky vzal nějakýho soumara na nošení těžkých nákladů.” Přikývl jsem. A jeli jsme do Děčína.
KONEC