Psala mi Milada, jak že to je s ukončením mého seriálku o Hance a Jindřichovi. Odpověděl jsem ji, že je konec. Nechám ty dva v objetí po prošlé zkoušce životem.
Psala mi Milada, jak že to je s ukončením mého seriálku o Hance a Jindřichovi. Odpověděl jsem ji, že je konec. Nechám ty dva v objetí po prošlé zkoušce životem. Začal jsem psát jen tak z plezíru abych se nakonec dostal k čemu jsem se dostal. Bylo mi dobře při psaní. Dnes mě navštívila Pavla. Už tu dlouho nebyla krásně jsme poklábosili polovinu odpoledne. Mluvili jsme o různém. Mluvili a bylo nám dobře při tom mluvení.
Týden nebyl nijak zvlášť náročný. Běžná agenda a vlastně nejvíc místa v něm mimo pracovních povinnosti zabral už zmiňovaný příběh. Jméno Hana má pro mne zvláštní kouzlo. Několik žen v mém životě tohoto jména hrálo důležitou roli. Takže volba jména byla celkem jednoduchá. Při volbě mužského jména jsem vzpomněl na zesnulého Jindřicha, který pro mne byl kamarádem a někým koho opravdu stálo za to potkat. Měl mnohé rysy vymyšleného Jindřicha.. Stejně jako Hana, jíž jsem potkal ve svých třiceti letech, v dobách, kdy jsem sice byl ženatý, ale ona mi velmi pomohla v časech těžkých po smrti matky. Měla mnoho toho, co jsem přisoudil té postavě děvčete. Potkal jsem v životě mnoho žen, jež jsem zbytečně minul a nebo o ně přišel vlastní laxností. Hanu jsem od té doby neviděl. Neviděl, ale nezapomněl na ni. Stále je v mých vzpomínkách tím krásným voňavým děvčetem, jež mělo dar dávat naději.
Na psaní příběhu i blogů je krásné především to, že si mohu vybavit lidi a děje, co jsem znal a zažil. Znovu je prožít, pozměnit a dát jim trochu jiný tvar. Jindřich, jehož jsem znal mnoho let tak trochu v mém příběhu ožil a žije v něm. Hana, která snad je ještě naživu a její osudy neznám mě znovu oblažuje svými replikami. Byl jsem s nimi, stejně jako jsem v postavě Michaly nechal ožít jednu dávnou téměř zapomenutou lásku, jež mě několikrát opustila, několikrát se vrátila, aby si nakonec musela vypít kalich plný hořkosti a zklamaní, když mě po jednom takovém opuštění potkala na ulici s jinou. Ten prostinký příběh pro mne samotného z literárního hlediska nic neznamená. Ale z osobního mnoho.
S tou dávnou Hanou jsme to neuměli. Neuměl jsem se chovat jako dospělý člověk a rozhodnout se pro ni. Nebo svojí ženu. Nakonec jsem přišel o obě. Bál jsem se té zkoušky a nevstoupil do ní. Abych netuše v budoucnu prošel mnohými podstatně bolestivějšími zkouškami. Člověk se jednoduše utrpení nevyhne. Pokaždé, když jsem chtěl mnoho bez zkoušky, zjistil jsem, že mám buď velmi málo, nebo nic. V tomhle jsem viděl vrchol u Jindřicha. Dva roky žil s rakovinou. Nebylo to pro něj nic jednoduché, ale pokusil se dodělat vše o čem si myslel, že za to stojí. Urovnal vztahy, dodělal docenturu, navštívil ještě naposledy Francii, kterou miloval. Žil jako chlap, umřel jako chlap.
Hodně na něj v poslední době myslím. Myslím na něj přestože žiji v relativním klidu, celkem bez problémů s běžnými životními potížemi. Nebo snad právě proto. Myslím na něj, protože jsem i já musel projít různými zkouškami a nakonec ono projití mi přineslo jistý klid. Když jsem na Jindřicha myslel a říkal že asi by tohle v té či oné situaci udělal, usmíval jsem se. Není lehké ztratit po padesátce kamaráda. Jenže někteří jsou s mnou stále a přinášejí radost i když tu nejsou. I v tom je výhoda pro mne si něco o těch lidech napsat. Ožijí v mé mysli, mluvím s nimi jsou se mnou.
Ani Hana ani Jindřich nebyli halasní lidé. Uměli mluvit ale nikoliv se předvádět. Měli dar jazyka a jisté čistoty. Na Hanu právě rád vzpomínám pro její neafektovanost. Nikdy moc nemluvila o lásce a vždy, co jsem s ní byl jsem o její lásce nemusel pochybovat. U Jindřicha jsem věděl, že taková ta vytrvalost je daná. Prostě Jindřich řekl a udělal. Stejně tak řekl a neudělal a nic s ním nehnulo aby udělal. Možná jeho příbuzní s ním měli jinou zkušenost. Konečně s alkoholikem nejsou většinou dobré zkušenosti. Ale já jsem ho znal jako abstinujícího a spolehlivého a takhle v mé mysli zůstane.
Zrovna tak Hana. Nevím jak se jí vedlo po té co jsme se rozešli, neznám její osudy, ale v mé mysli je to čisté děvče, jež nevyžadovalo nějaké nadměrné projevy lásky, ale především ji uměla dát. Dlouho jsem ji měl zasutou v mysli. Snad i proto, že i ona byla tak trochu důvodem rozvodu s Jarkou. Možná byla chyba, že nechtěla abych se rozvedl a nakonec pro ni celá situace byla neúnosnou. Dlouho jsem ji vytěsňoval. Jenže při tomhle příběhu se zjevila.
Tak Milado tohle jsem ti chtěl říci, když si mi v mailech psala a ptala ses jestli jsem to já v tom příběhu, nebo ne. Nejsem. Je tam nějaká moje životní zkušenost, ale předlohou byl Jindřich. I když nebyl plavec, ale docent Karlovy university a nikdy nebydlel v Děčíně. Děčína jsem využil protože to tam dobře znám. Znám a bylo mi dobře, když jsem si vybavoval místa, kde jsem chodil.
Ten okruh z Býnova nahoru na Sněžník a potom ze Sněžníku bud přes Maxičky a nebo ještě lépe přes Dolní Žleb je úžasný. Rád jsem ho chodil třeba třikrát do týdne. Jen tak jsem si vyrazil a šel na Sněžník a zpět. Byl to krásný čas, kdy jsem byl mladý a ujít padesát kilometrů za šest hodin každý den nebyl pro mne žádnou námahou. Chodíval jsem různě. Třeba do Hřenska a pak přes Vysokou Lípu, Kamenickou stráň, Růžovou, Býnovec, Kámen, Ludvíkovice zpátky do Děčína. Za odpoledne. Sám. A zase třeba třikrát čtyřikrát do týdne.
Byl jsem skutečný chodec. Proto jsem se vždy bránil oslovení turista. Chodec. Ty dlouhé trasy mi složily jako relaxace, meditace a trénink těla. Mysl i duše při tom pookřívala. Cestou jsem si zpíval, pokud to jen trochu šlo a byl na zpěv terén. Miluji Děčínsko. Ať místa kolem Kamenické stráně, kam jsem léta jezdil ke svému kamarádovi Zdeňkovi Hulbachovi na chatu, tak oblast Arnoltic, Srbské Kamenice a dalších míst. Doufám, že si ještě aspoň jednou v životě všechny ty okruhy projdu. Asi to už nebude za odpoledne, spíš za den ale projdu. Zrovna tak údolí Ploučnice z Děčína do České lípy. Krásný kraj, krásné vzpomínky a navíc mnoho krásných lásek.