A řekla jen…VII

Jak se blížily Vánoce, Hana začala být nervózní. Bylo mi jasné, že zápasí s tím jestli má jet k rodičům nebo být se mnou. Docela jsem ji chápal. Jedináček, který nikdy nebyl na Vánoce mimo domov.

Jak se blížily Vánoce, Hana začala být nervózní. Bylo mi jasné, že zápasí s tím jestli má jet k rodičům nebo být se mnou. Docela jsem ji chápal. Jedináček, který nikdy nebyl na Vánoce mimo domov. Zavedl jsem o tom řeč. „Dívej, jestli chceš jet domů, klidně jeď. Já to tady zvládnu a po Vánocích přijedeš.” Vrhla na mě zkoumavý pohled a řekla: „Nevím jestli nebudu sloužit. Sice kolegyně říkala, že je sama a že klidně bude na Vánoce na oddělení, ale může být nemocná a zbude to na mne.” Ujistil jsem ji. „Vážně, jsem zvyklý, vlastně jsem od dětství vždycky Vánoce slavil sám, nebo na lodi, případně asi dvakrát jsem byl na faře. „Jindřichu, já nechci aby si byl sám a nechci aby naši byli sami. Nevím co mám dělat?” Nemohl jsem ji na tohle říci nic jiného než se říká. „Tohle si musíš rozhodnout sama. Co se mě týče, obě řešení jsou pro mne přijatelné.” Udiveně se dívala. „Jak ti může být jedno jestli tu budu nebo nebudu?” Teď jsem se divil já. „Neřekl jsem, že je mi jedno jestli tu budeš nebo ne, je pro mne přijatelné, že pojedeš k rodičům a je pro mne přijatelné, že budeš tady. Byl bych radši, kdyby si byla tady, ale nechci ti komplikovat vztahy s rodiči.” Dívala se na mne a vrtěla hlavou. „Co jsi vlastně za chlapa? Už jsem myslela, že je ti jedno jestli se mnou jsi nebo ne.” Ukončil jsem debatu. „Uděláš jak uznáš za vhodné, Já se o sebe postarám.

Čas míjel a Vánoce byly tady. Pomalu jsem si nakoupil něco málo co jsem potřeboval. Hana se rozhodla, že pokud nebude sloužit, pojede na celé Vánoce na Kladno. Něco mi připravila, vzala si dárky, dala mi dárky a odjela. Štědrý den, venku bylo mizerný počasí a nebylo mi nejveseleji. Je pravdou, že jsem zvyklý být sám i na Vánoce, ale už mě někdy mrzelo, že jak Michala, tak i některé předchozí dámy, co byly svobodné, odcházely na Vánoce k rodičům. Moji známí se tomu divili, že jim to trpím, jenže v tomhle směru nějak nejsem moc asertivní. Říkám si, když nedospěla a neodpoutala se, pak jinak ta ženská ani nemůže. Možná jsem v některých věcech až příliš skromný a přes veškerou svou průbojnost sám sebe vlastně přesvědčím, že mi to nevadí. Teď jsem cítil, že vadí. Chyběla mi. Odpoledne jsem se sebral a šel na mši do kostela sv. Františka. Chodím tam rád a poměrně často. Vyslechl jsem vánoční mši, bylo hodně rodičů s dětmi. Po mši jsem popvídal s eznámými a šel domů. Zůstal jsem oblečený v obleku, vyndal večeři, pustil si Staroslověnskou Liturgii a poslouchal ten nádherný hlas neznámého mnicha, který zpíval úžasným basem. „Sláva Bože těbe slává. Svatyj Bože, Svatyj krepkyj, Svatyj bezsmertnyj..” Tohle moc často neposlouchám. Šetřím si tuhle desku, kterou jsem kdysi dostal od Blanky.

Zapálil svíčku a začal se modlit „Benedictus” Což je vlastně výňatek z Nového zákona Evangelium sv.Lukáše chvalozpěv Zachariáše. …požehnaný buď Hospodin Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného…” To Spasitele jsem už nedoříkal, protože zarachotil klíč v zámku a Hana stála ve dveřích. Vykulil jsem oči. „Co tu děláš a jak ses sem dostala z Kladna?” Stála mezi dveřmi, koukala na mě. Vlastně mě poprvé viděla v obleku a řekla. „Ale ti to sluší staříku v obleku, budeš ho muset nosit častějct. Přijela sem tátovým autem. Mají naši dvě, tak mi jedno půjčili.” Jen jsem opakoval otázku. „Jak to že nejsi doma?” Zase ten pobavený úsměv. „Myslela jsem, že jsem doma tady?” Lapl jsem po dechu. „Haní nedělej si ze mě legraci, co se stalo? Řekla: „Nic, jen se mě máma zeptala jak to tedy s tebou je, proč si nepřijel taky? Nenapadlo mě ani tebe, že bychom tam mohli jet spolu. Jenže jak už tě znám ty bys tam nejel.” Potvrdil jsem. „Nejel, jsem ze staré školy a pojedu tam jedině až budu chtít si tě vzít.”

„O svatbě se zatím v tom domě nemluví staříku.” Ale jet tam můžeš, jsi zvaný.” Šla k polici, vyndala další talíře, upravila stůl. Pak jsem se domodlil. Líbil se jí ten text. Také ho mám rád. Při večeři si nesedla naproti, ale vedle mne. Bylo příjemné se jí dotýkat a zeptal jsem se jí jestli si chce poslechnout tu Liturgii. Chtěla a byla unešená. „Kde jsi k tomu přišel?” Přiznal jsem, že je to dárek od jedné bývalé lásky. „Hmm, a kde je teď se ptala?” Vysvětlil jsem ji, že má tři děti, bydlí daleko a nijak se nestýkáme, ale vždy když poslouchám tuhle desku si na ni vzpomenu a doufám, že se má dobře. Později mi vyprávěla, že ji k tomu příjezdu vlastně nakopla máma, když ji řekla, že to nemůže být vážný vztah, protože ona by tátu nikdy nenechala na Vánoce samotného. Sice prý máma brečela, když sedala do auta, ale jinak nic. Táta prý ani necek. Pak mi řekla: „Jsem blbá, čekala jsem že mi rovnou řekneš abych tu zůstala. Ty si to nechal na mě. Tak mi to musela říct máma. Proč jsi neřek, že chceš abych tu zůstala?” Neměl jsem jinou odpověď než: „Protože jsem zvyklý, ale dnes to bylo těžký, hodně těžký.”

Na Boží hod se umoudřilo počasí, začalo mrznout a šli jsme nahoru na Sněžník. Z Býnova to není nijak daleko, sice pořád do kopce, ale hezká cesta. Zpátky jsme se vraceli přes Maxičky a Přípeř a po nábřeží a Teplický domů. Byl jsem pořád v lehkém šoku, že tu je. Tohle pro mne žádná svobodná holka nikdy neudělala, aby se mnou byla na Vánoce místo u rodičů. Potkávali jsem známe, samé takové ty vánoční řeči a přání, ale byl jsem opravdu rád, že je to takhle a ne jinak. Byla ucapkaná, ale pořád povídala. Poslouchal jsem ji a jen jsem si říkal. „Proč zrovna já?” Vzpomínal jsem jak jsme tohle říkávali u plavby, když jsme někde v oblouku potkali po proudu vlek. „Proč zrovna já a proč zrovna tady.” Jako tehdy, tak i dnes to byla jen určitá nadsázka. Tam povzdech, tady údiv. Zeptal jsem se jí na to, z jakého důvodu si mě vlastně vybrala a je se mnou?

Zase ten zadumaný výraz a potom překvapivá odpověď. „Vždycky jsem měla pocit, že mě bereš vážně jako ženskou a i jako člověka. Nikdy si na mě nekřičíš a nic si nevynucuješ. Už jsem zjistila, že když řekneš, že něco uděláš, tak to uděláš a když řekneš, že neuděláš, jsi sice na zabití, ale neuděláš. A pořád se vedle tebe cítím jako přitažlivá ženská, což jsem ne vždy u každého chlapa měla. Spát se mnou chtěli, ale nešlo jim o mě jen o ten sex. Tobě jde o mě. Aspoň se mi tak zdá.” Potěšila mě tou odpovědí. Vždycky umí říct něco co mě potěší. Zažil jsem vlastně nejhezčí Vánoce v životě. Vzpomínal jsem kdy mi bylo na Vánoce tak hezky a zjistil sem, že sad podobně naposled v dětství a to už je fakt dávno. Nakonec se všechno jako ostatně vyřešilo samo. Věděl jsem, že bych se na ni nezlobil pokud by zůstala na Kladně, ale byl jsem radši, že je tady. A navíc, stejně jsem si říkal, že je lepší, když slyšela od mámy, co měla slyšet a nikoliv ode mne jako kázání a nebo tlak z mé strany. Byly to fakt hezké Vánoce. I když jsem neměl ani stromeček. Jako ostatně každý rok ho nemám.