Zamířil jsem k Milanovi. To jeden z mých nejlepších kamarádů. Nemusel jsem se nikdy hlásit, jestli smím nebo nesmím přijít. Jednoduše jsem vždy zazvonil a buď čas měl a nebo neměl. Neměl málokdy.
Zamířil jsem k Milanovi. To jeden z mých nejlepších kamarádů. Nemusel jsem se nikdy hlásit, jestli smím nebo nesmím přijít. Jednoduše jsem vždy zazvonil a buď čas měl a nebo neměl. Neměl málokdy. Prošel jsem se po městě, dorazil na Kamenickou, kde bydlel se svojí ženou Halinou. Halina byla Polka, která do Děčína přišla v osmdesátých letech. S Milanem se seznámili přese mne. My dva se znali z kostela. Měla mě ráda. Děti neměli a dříve proto dost často k nim i chodila Zdiška. Vlastně oni, tehdy zařídili, že jsme se s Magdou na něčem aspoň trochu domluvili. Tedy Magda byla nakonec se ochotná domluvit díky Halině.
Zazvonil jsem. Otevřela Halina, udělala radostný obličej, a věřil jsem ji ho, a řekla. „No pán se taky uráčil dorazit. Mladá holka ti leží na košili?” Mluvila bez jakéhokoliv přízvuku. Zasmál jsem se, protože když vidím ji, tak se vždy musím smát. Ta ženská je jak slunce. Vstoupil jsem do útulného bytu. Sedl jsem si ke krbu, který měli udělaný v rohu díky tomu, že jim ještě fungovaly komíny. Milan se jen zeptal. „Něco se děje?” Holt zná mě. Zašklebil jsem se a zeptal se. „Kafe nic?” Ani jsem nedořekl a už Halina nesla buchtu a kafe, a ze slovy jak měla ve zvyku a vždy mě ta poznámka pobavila. „Vem si buchtu ať nám nevyneseš spaní.” Postavila buchtu i kafe přede mne. Nikdy nedonesla jen kafe. Polská pohostinnost ji zůstala. Pokud jsem dorazil někdy k obědu nebo k večeři, mohl jsem volat taxíka, Stěží jsem se odvalil od stolu díky tomu, co do mě nacpala. Milan se díval jak se láduji buchtou a ptal se. ”Kdy jste se vrátili?” „Dnes.” Pokračoval v dotazování. „Kde máš Hanu?” Říkám: „Doma, potřebuji s tebou mluvit a s Halinou taky.” Podívali se po sobě. A Halina vydechla. „Jindřichu, vy se rozcházíte?”
Chvíli jsem mlčel, protože jsem přeci jen nevěděl jak na to budou reagovat a pak řekl. „Ne, budeme se brát.” Halina se rozzářila. Jo svatba a ženská o ní slyší. „Fakt? A kdy?” Popsal jsem co nejstručněji, co se vlastně stalo. Tedy já bych stručný byl, ale Halina měla otázky. Desítky otázek. Zodpověděl jsem je skoro všechny. Tím jsem ji plně uspokojil. Milan jen řekl: „Vypadali jste na to, ale věřil jsem ve tvou větší odolnost. Že tak rychle?“ Ani nedořekl. Halina mu skočila do řeči. „Jsou spolu rok. A ten magor Jindřich by pořád jen čekal až by mu utekla. Jako všechny před ní. ” Ohradil jsem se. „Všechny neutekly, některý jsem i vyhodil.” Podívala se po mě, mávla rukou. „Tak dobře, šly samy, ale nedržel jsem je. Pokračovala, protože považovala tuhle část debaty za jasnou. „ Chytrá holka ta Hana. Jindřichu to je dobrá zpráva. Jsi sice asi o milion let starší, ale vám to bude klapat. Ta holka na tobě i po roce může oči nechat. I když nevím co na tobě vlastně vidí.” Tuhle poznámku jsem nechal bez komentáře. Jinak. Ulevilo se mi. Přeci jen na Halinu i Milana dost dám. A jestli Halina říká, co říká, pak se shoduje s Haninou matkou.
Seděl jsem a bylo mi dobře. Vykládal jsem o Řecku, ale to je ani tolik nezajímalo, jako spíš návštěva na Kladně. Oba měli o dovolené jinou představu A o mých cestách si mysleli svoje. V tomhle jsme se nikdy neshodli. Takže Hanu litovali, že ji tahám po světě a ona spí venku pod stanem. Mnohem víc pobavilo je jak hana šla dělat pořádek s mámou. Halina, řekla moudrá slova. „Nenechala dojít celou věc, tak daleko, aby ji máma určovala co a jak. Ta tě nedá.Chytrá ženská si hlídá aby ji máma nekoukala do kuchyně ani do postele.” Jo vždycky jsem tušil, že Halina je moudrá ženská a teď se mi moje tušení potvrdilo. Ještě chvíli jsem poseděl, pak rozloučil a šel domů. Samosebou mi oba kladli před odchodem na srdce že máme co nejdřív přijít oba, ale tady jsem se ohradil. „Hele co kdyby jste jednou přišli do Býnova. Aby jste nás taky navštívili. Halina se zamyslela. „Jasně nevěstu musím poučit.” Milan ze smíchem komentoval: „Aby nevěsta nepoučila tebe. Neplet se mezi milence.”
Vracel jsem se domů a přemýšlel o tom, že vlastní jsem prožil hezký rok. Sice Hana byla dlouho pryč, ale přesto. Nejsem zvyklý na takové období klidu. Pak jsem se rozhodl, že se tím nebudu trápit. Konečně trápení jsem užil v životě dost dost a zcela určitě ještě něco přijde. Kdy a co nevím, ale nehodlám se nějak zvlášť rouhat tím, že si budu stěžovat na dobré časy. Vzpomněl jsem si na svou babičku, která když už si sedla, seděla, nemluvila. Jednou jsem se ji na to zeptal. Dostal jsem překvapivou odpověď. „Jindříšku, když je klid, užívám klidu. Říkám si že teď je chvíle, kdy se mám dobře a jestli se mám dobře chci si užít toho dobře.” Porozuměl jsem až dlouho po její smrti. Dlouho jsem měl pocit, že není možné, abych seděl na jednom místě. Toulal jsem se po světe, když jsem byl doma, tak nebyl večer abych nikde nebyl. Až kolem čtyřicítky jsem z ničeho nic začal víc se držet doma. Chodil jsem někam zřídka a Michala mi to dost vyčítala. Neměl jsem a nemám potřebu už zažívat drama. Nepotřebuji aby se něco dělo. Trochu jsem kvůli tomu znejistěl, přeci jen jsem si říkal, že Hana bude mít jinou potřebu. Bál jsem se najednou v tu chvíli sporů kolem zábavy.
Dorazil jsem domů a nic neříkal. Hana se neptala, kde jsem byl. Cestou jsem se stavil v knihkupectví a koupil si dvě knížky. Ani jsem pořádně nevěděl jaké. Sedl jsem si k PC a dělal některé věci, co byly potřeba zařídit. Vyřídil jsem poštu, prostudoval katalogy. Hana si četla, nebo se zdálo, že čte až najednou řekla. „Volala jsem domů. Máma se nestačila divit. Prý to tátovi řekne. Ptala se kdy plánujeme svatbu? ” To byla otázka. „Slyšíš Jindřichu?} Přikývl jsem. „Jo jo slyším tě, právě o tom přemýšlím.” Sedla si vedle mne, vzala mne za ruku a téměř šeptem aby snad nepoplašila zlé duchy, řekla: „Jindřichu, jestli to těžké pro tebe, já na tom netrvám.” Dostal jsem zlost a skoro se rozkřikl: Co to vykládáš? Já na tom trvám, jen prostě přemýšlím jak všechno zařídit aby proběhlo co nejlíp a bez zádrhelů.” Vyložil jsem ji, kde jsem byl a o čem jsme mluvili. „Jindřichu, co ti opravdu dělá starost?” Ptala se. „Skoro nic. Jen jediné, jestli stačím tě uživit a vychovat děti. Jinak nic. Je mi čtyřicet osm let Hano. To je jediné, co mi dělá starost. Jinak fakt nic.“
Sedla si mi na klín, vzala kolem krku, podívala do očí a tak trošku pateticky, řekla. „Jsme na to dva a budeme na to dva. Jednou budu živit já tebe. Rozhodla jsem se že až budu mít praxi a další atestaci, založím si privátní praxi. Dětská doktorka se tady uživí.” Udělala obličej, co měl být zlý a pokračovala. „Budeš doma a budeš se starat o děti a já budu dávat pozor aby tě moc nemlátily až budeš vetchý stařík.” Oponoval sem. „Ne ne, ty budeš doma a já budu cepovat tebe i je, protože je budeš rozmazlovat.” Seskočila mi z klína, nahodila hlas trhovkyně a křičela. „Podívejte se na macha. Domácí puťku by ze mě udělal. Mě, co ji v Americe přemlouvali aby tam zůstala. Ponožky prát a na vzdělání zapomenout, to by se machovi líbilo.” Zamyslel jsem se. „Hele to fakt není špatný nápad s tou ordinací. Kolik let budeš na to potřebovat.?” Teď se zamyslela ona a řekla. Napřed chci děti a potom ordinaci. Jednu atestaci mám, tak uvidím. V nemocnici mi místo nabídli na dobu neurčitou. S místem není zatím starost. Lepší zatím místo v nemocnici a později ambulanci.
Ulevilo se mi, najednou jsem zase měl odvahu. Trochu jsem ji ztratil tím náhlým rozhodnutí z rána. Jenže jsem si zase uvědomil, že jestli někomu jede poslední vlak, jsem to já. Ještě je dost času abych vychoval děti a ještě je dost času, abych byl manželem a tátou. „Staříku, to bude opravdu dobré, vážně.” Pokračovala. Věřil jsem ji v tuhle chvíli jsem ji věřil a nebál jsem se budoucnosti. Seděli jsme naproti sobě. Pak se vrátila na můj klín. Sedla, položila hlavu na rameno a mlčela. Jen mě hladila po zádech. Přemítal jsem co bude dál. Děti, ordinace, kancelář, firma,