…a řekla jen… Řecko VII

Večer byl tady. Hana seděla dole s rodiči, já jsem si nahoře četl. Potřeboval jsem trochu klidu a soukromí. Občas mám záchvaty samoty, kdy nechci nikoho vidět, slyšet. Většinou mi stačí hodina dvě.

Večer byl tady. Hana seděla dole s rodiči, já jsem si nahoře četl. Potřeboval jsem trochu klidu a soukromí. Občas mám záchvaty samoty, kdy nechci nikoho vidět, slyšet. Většinou mi stačí hodina dvě. Už jsem neměl chuť přemýšlet co dál, už jsem jen chtěl prostě s tou holkou zase být, žít s ní a neřešit nic. Ji je dvacet šest,mě čtyřicet osm, je to prostě tak a jestli s tím má někdo problém tak ho má. Najednou jsem věděl, že se nemám komu za co omlouvat, nemám co vysvětlovat. Jsme oba dospělí a jestli si ublížíme, tak si za své ublížení neseme odpovědnost. Vzpomínal jsem jak mě po rozchodu s Magdou každý upozorňoval, že jsem si vzal ženskou co ke mě vůbec nebyla. Nikdy jsem si tohle nemyslel. Vzal jsem si ženskou, co mě chtěla stejně jako já ji. Miloval jsem ji a věřil jsem ji. Ukázalo se že ona o mě měla trochu jinou představu. Když jsem ji nenaplnil zabalila to. Léta jsem si myslel a věřím tomu dodnes, že pokud by neodešla, dokázala se vyrovnat ze ztrátou iluzí, byli bychom spolu dodnes. Dozráli bychom. Dnes je tu další šance, jaká se už nemusí opakovat. Byl jsem si vědom toho, že trvalo léta, než jsem potkal Hanu, která mi vyhovuje vším. Naturelem, krásou, věkem. O tuhle šanci se tedy připravit nedám.

Hana přišla nahoru, koukla na mě a jen se zeptala? „Co se děje staříku.” Řekl jsem co se děje. Souhlasila. „Staříku, ty se přeci nemáš za co a komu omlouvat? Zatím to mám s tebou jako ta zlá víla v Zaklínači. Buď tě budu mít já a nebo žádná.” To už ovšem dodala s tím svým obvyklým zábleskem v těch velikánských očích. Chytla mě za vlasy a začala líbat. ”Jsem rozmazlený fracek a dostanu co chci.” Šeptala „Ty jsi jenom můj, jenom můj a ani tatínek ani maminka mi do toho nebudou mluvit.” Podvolil jsem se její touze a vůbec jsme si nedělali starosti jestli nás někdo slyší nebo ne. Potom jsme spolu zase jen byli, jako vždy předtím. Povídali jsme si dlouho do noci. Povídali jen tak. Věděl jsem že ji neopustím, prostě ji neopustím.

Ráno jsme vstávali ztěžka. Ale nakonec se Hana vyhrabala z postele a přešla do koupelny. Vždy chodí do koupelny první. Ležím na podlaze, kde jsme si zase ustlali a najednou klepání. Hana starší. Letmým vše vidoucím pohledem přejela pokoj a řekla: „Jindřichu, přijde potom s Hanou dolu se nasnídat.” Přikývl jsem na souhlas a byl jsem celkem rád, že jsem do poloviny těla přikrytý. Za chvíli přišla voňavá Hana a vyřídil jsem, co jsem měl. Zamračila se a beze slova vyrazila dolů. Chvíli jsem poslouchal jak tam něco vzrušenějším hlasem říká. Neslyšel jsem přesně co, ale asi nic příjemného. Slyšel jsem omluvný hlas otce a jinak nic. Pak se vrátila. Ptám se: „Co se stalo Haní?} Ještě lehce namíchnutá odpověděla. „Nic, vlastně nic. Jen nemám ráda, když mi maminka leze do pokoje, když si tady.” Neměl jsem pocit, že se stalo něco hrozného, ale chápal jsem že ji to vadí. Dodala: „Maminka si musí zvyknout, že s tebou spím a že s tebou spím i tady. Jsem dospělá. Nikdo nás nebude kontrolovat, co tu děláme.”

S tímhle se dalo souhlasit. Tak jsem se ji snažil uklidnit. „To víš maminky, mají starosti, když děti si někoho najdou, že s ním spí. Pro změnu potom zase mají starosti, když spolu nespí.” Zeptala se: „Zdišku taky kontroluješ?” „Haní, nekontroluji a ty to víš. Ale že bych byl nadšený z toho že má chlapa jednou tak starýho, to nejsem.” Dala se se do míchu. „Seš hrozný mravokárce, sám si užíváš s mladou, a dceři by si nedopřál.” Zasmál jsem také, a řekl: „Ale to nemá co dělat s tím, že ji nepřeji užívání, jen jsem ji přál trochu romantiky.” Vzala mě kolem krku a podívala se mi do očí. „Staříku, jsi nejstarší ze všech čtyř chlapů co jsem měla, a jsi ze všech nejromantičtější. Se žádným jsem neputovala pěšky po Řecku, žádný neměl tolik knížek a vlastně tolik dobrodružných knížek a filmů jako ty.Žádný nedělal v životě to co ty. O čem mluvíš, o jaké romantice pro Zdišku? Ta si svoji romantiku najde jestli je po tobě.

Vzdal jsem se pod tímhle náporem její ženské solidarity s mou mladinkou dcerou. Konečně sám jsem se v sedmnácti letech poprvé miloval s dívkou o n?kolik let starší a ještě po letech jsem si pamatoval jak na mě byla něžná, vlídná. Pamatoval jsem si její vůni i tvář. Vzpomněl jsem si jak jsem byl do ní zamilovaný. Maruška se jmenovala. A vybrala si mě na jedné chatě, kde jsem byl jako benjamínek společnosti co tam byla. Přišla když jsem už ležel, protože mě nebavily intelektuální řeči jež se tam vedly. Nahlédla do ložnice, kde jsem ležel. Sedla si ke mě a ptala se proč jsem odešel. A z ničeho nic byla vedle mne a svlékal jsem ji z vytřeštěnýma očima. Skončili jsme ráno. Společnost do rána chlastala a my se do rána milovali. Pak jsem ji viděl ještě několikrát. Naštěstí pro ni i sebe jsem šel na vojnu a ztratila se mi z očí. Protože byla o osm let starší, jistě bych ji časem opustil, kvůli jiné. Ve dvaceti, kdy jsem se vrátil z vojny domů jsem rozhodně neměl v úmyslu mít dlouhodobý manželský svazek.

Stál jsem v pokoji, z Hanou držící mě kolem krku a zřejmě jsem se musel tvářit zvláštně, protože Hana okamžitě zavětřila. „Kde si teď byl?” Usmál jsem se na ni: „Nechtěj všechno vědět.” Samozřejmě chtěla vědět. Řekl jsme jí kousek toho příběhu. „Kolik ji bylo?” Ptala se. „Jako tobě, když jsme se seznámili, také si mě vybrala. Už mi tohle od té doby zůstalo. Když mi bylo dvacet byl jsme na pětadvacetileté. Od té doby do dnes se to nezměnilo.} Znejistěla trochu. „To jako až mi bude čtyřicet, už budu pro tebe stará?” Zasmál jsem se. „Až ti bude čtyřicet, mě bude přes šedesát. A pokud zestárneme spolu, budeš pořád tou krásnou Hanou z Grandu, co se na mě smála.“Tohle ji kupodivu uklidnilo a vyptávala se dál. „Byla hezká?” I když to bylo dávno co jsme ji viděl naposled, potvrdil jsem. „Byla. Ale už je to promlčené, je to víc jak třicet let. Tehdy si ještě nebyla na světě dnes už je asi babička. Zavrtěla hlavou. ”Ty si jednoduše hrozný, už nic nechci vědět.” ale oči se jí smály. Podotkl jsem. „Kdo se neptá nic špatnýho se nedoví.i” Ptala se. „Vzpomínáš na ni?” Poctivě jsem ji řekl. „Vzpomínám, byla první a na to se nezapomíná, Ani ty nezapomínáš”

Koukla po mě potutelně a řekla: „Ale staříku, mě bylo devatenáct jemu dvacet a oba bez zkušeností, žádný stařík co by mě vedl. Jestli si na něco vzpomínám, tak na strach abych nebyla těhotná.” Tím jsem debatu na téma naše první milování skončili. Hana mezitím zapomněla na zlost již měla na maminku a šli jsem dolu se najíst. Hana starší se zkoumavě po mě podívala. Pokrčil jsem rameny na znamení, že z mé strany se nic neděje. Tatínek se podíval po manželce, zavrtěl hlavou a řekl. „Ženský zvědavý.” Tím byl celý incident sprovozen ze světa. Vzhledem k tomu, že si Hana opět vyžebrala u tatínka Forda, jeli jsme domu autem. Cestou jsem přemýšlel, že možná by se auto pro dav hodilo. Já sám ho na nic nepotřebuji, klienti chodí za mnou. Celkem nikam nejezdím. Jen?e Hana by ho užila, tak jsem se Haně řekl o čem přemýšlím. Udělala velké oči s otazníkem uprostřed. „Ty snad na něj máš Jindřichu?”Přikývl jsem. Nejen mám, ale ještě „Mohl bych ho vzít na leasing na firmu. a mít ho v daňovém odpisu. Jenže já neřídím. Nemám papíry„i Jsem ji oznámil. „Musela by si jezdit ty.” Potichu řekla. „Bylo by to príma Jindřichu. Ale…” To …ale zůstalo viset ve vzduchu. Bylo jí jasné že je to určitá míra závazku.

Na Zličíně jsme zastavili, jak jsem se domluvili. Prošli jsme několika obchody, nakonec jsem si koupil kalhoty a ona několik triček a další hadry. V autě jsme potom ještě diskutovali o koupi nějakého auta. Nechtěl jsem kupovat starší. Nerozumím autům a nechci mít něco pod čím bude muset pořád někdo ležet a spravovat. Hana souhlasila, a pak řekla. „Já nějaké peníze mám, přidala bych na něj.Rodiče by mi určitě něco také dali.” Moc se mi nechtělo do společného majetku. Mlčel jsem. „Ty se bojíš viď?} Řekla potichu. „Haní, lidé se dnes rozcházejí a mají větší majetek, ne bychom měli my dva, nebojím, ale pravda je, že společný majetek směřuje ke vztahu, co je na dlouho. Opravdu chceš tohle?” Šlápla na brzdu, zastavila, oči ji začaly slzet. „Máš mě rád a chceš se mnou opravdu být, nebo jsou to jen řeči?” Pochopil jsem ?e moje poznámka spojená s otázkou nebyla z nejšťastnějších. Vychrlil jsem ze sebe. „Hano, chci jen tebe, nikoho jiného. Já si tě klidně i vezmu. Bez keců.” vzala mě kolem krku a jen se zeptala. „kdy?” „kdy budeš chtít, lásko, kdy budeš chtít.” Tak jsem na silnici mezi Prahou a Děčínem požádal dámu o ruku, aniž bych to ještě ráno měl v úmyslu. Utřela si slzy usmála se. „Beru tě za slovo, ale to jsi mohl udělat dnes ráno, než jsme odjeli. Maminka by byla klidnější. Jenže tady je to mnohem hezčí.” A rozjela se.

Ani jsem se nenadál a byl ze mne potencionální ženich. A nevadila mi tahle skutečnost. Na mou du?i, že nevadila Dojeli jsme do Děčína. Naštěstí všechno v bytě bylo v pořádku. Hana začala větrat a mlčela. Nezvykle. Nechal jsem ji být. Sám jsem měl hlavu plnou myšlenek a potřeboval jsem si o nich promluvit z někým jiným. Nasadil jsem klobouk a vyrazil. Předtím omluvným výrazem jsem pronesl: „Jdu se projít.” Hana přikývla. ”