Druhý den ráno začal všední život. Hana do špitálu, já do kanceláře. Začal jsem likvidovat resty, které se nahromadily. Něco jsem už zvládl na Kladně, nebylo toho tolik.
Druhý den ráno začal všední život. Hana do špitálu, já do kanceláře. Začal jsem likvidovat resty, které se nahromadily. Něco jsem už zvládl na Kladně, nebylo toho tolik. Při práci jsem zapomněl na Řecko i Kladno a to vše co následovalo. Takhle to mívám většinou. Dělám jednu věc, soustředím se na ni a zapomenu na svět kolem sebe. Hodiny běžely až jsem najednou zjistil že je poledne. Vypnul jsem pc, došel do nejbližšího krámu, koupil si ovoce, ovesnou kaši a šel jsem si sednout k Labi. Bylo hezky a jedl jsem a pozoroval vodu jak plyne. Rád se dívám na vodu. Nezáleží na tom jestli je to řeka, jezero nebo moře. Hlavně řeky a moře mě uchvacují svojí silou, klidem a zároveň i nekonečným pohybem. Dojedl jsem, protáhl se a vrátil jsem se do kanceláře.
Jen sem dosedl, volal Zdiška. Potřebovala peníze. Ani nevěděla, že jsem někde byl, neměla ani tušení, jaký mám vlastně vztah s Hanou. Brala ji jako jednu z mnoha. Zdiška nevěděla vlastně nic o mém životě. Nikdy se moc nezajímala. Nijak jsem se ji nevnucoval. Nejbližší ze všech lidí a přesto toho o mě věděla mnohem méně, než moji kamarádi nebo Hana. Nebylo mi to příjemné, ale zvykl jsem si. Poslouchal jsem její štěbetání o škole, kamarádkách a pak jsem ji zaskočil. „Budu se ženit dcero.” Oznámil jsem ji. Slyšel jsem jak polkla. „Budeš si brát tu Hanu?” Zeptala se. Potvrdil jsem jí to. Mlčela, trochu jsem ji informoval, že jsem z Hanou byl na dovolené. „Je těhotná?” Z ničeho nic se zeptala. Uslyšel jsem trochu obavy v hlase. Není, zatím ne. Ujistil jsem ji. ulevilo se ji.Přeci jen do téhle chvíle, přes všechny mé známosti měla samozřejmý pocit výlučnosti. I v sedmnácti letech tušila, že tímhle mým krokem se mění situace. Domluvili jsme se, že se odpoledne staví. Telefon se Zdiškou mi připomněl minulé dny. Dceři jsem to oznámil a ona stejně jako rodiče Hany to nepřijala s jásotem. Ani jsem jásot nečekal. Spíš jsem tušil, že jak mě, tak Haně, se budou mnozí pokoušet vysvětlit nevýhodnost našeho počínání.
Zdiška přišla jak jsme se domluvili. Sedla, dívala se na mě a tvářila se jako že bych jí měl něco vysvětlit. Dal jsem ji peníze a mlčel jsem. Oslovila mě „táto” což bylo z její strany málokdy použité oslovení. Většinou se mnou mluvila tak neurčitě. Nikdy jsme spolu nemluvili o mém vztahu k její matce a vztahu Magdy ke mě. Pokračovala v tom o čem jsme mulivili v telefonu. „Vážně si ji chceš vzít?” Pokrčil jsem rameny. „Ano, mám ji rád, chci ještě mít rodinu a nechci být sám. Ty už jsi skoro dospělá a budeš si žít svůj život. Vystuduješ a půjdeš svojí cestou. Nebudeš mě potřebovat.” Podívala se po mě a překvapivě řekla. „Ty si myslíš, že tě nemám ráda. Mám, jen jsme spolu hodně málo byli.” Souhlasil jsem. „Málo, chtěl jsem víc, a možná jsem pro to málo udělal, ale rád jsem tě dcero měl vždycky, ze všech lidí nejvíc. Tebe a tvoji mámu. Jenže jsem potkal někoho, koho mám rád jako tvoji mámu. A chci věřit, že to dopadne lépe, než s tvojí mámou.”
Znovu se po mě podívala a řekla něco, co mi vyrazilo dech. „Mámu hrozně mrzí co se stalo.” Najednou jsem byl unavený z toho rozhovoru. Vzpomněl jsem si na všechno co jsem od Magdy vyslechl, co všechno musela Halina udělat aby Magda ustoupila od svého rozhodnutí mi zamezit ve styku s ní. Nechtěl jsem dceři brát iluze. Tak jsem jen poznamenal. „Hmmm, to je od ní hezký, že si uvědomila, že i já mám nějakou cenu. Víš dítě, tohle už je za námi. Nejde to vrátit, nejde aby si měla jiné dětství. Jsi moje dcera, mám tě rád, budu tě mít rád. Krev mé krve, kost mých kostí.” Usmála se„ Jé to je hezký.” „To je z Bible.” poučil jsem ji. „Zvu tě na svatbu, půjdeš?“ Zeptal jsem se. Udělala stejný ksichtík jako Magda. „Když mi koupíš šaty abych ti tam nedělala ostudu?” Dali jsme se do smíchu. „Takže sis přišla pro pár korun, a dostala si k tomu macechu a nový šaty. Máš dobrej den. Jasně že ti koupím nový šaty, když jdeš na moji svatbu, za šupáka tam budu jen já.” Chtěl jsem být vtipný. Podívala s ena mě stejně jako kdysi Magda a řekla jako ženská. „Jestli by tě tam Hana nechala jít za šupáka pochybuju, a jestli jo, tak tě lituji.” Zasmál jsem se a ujistil ji. „To nehrozí, jestli něco, tak rozhodně ne to, že by mi prošlo něco jiného než solidní oblek.” S tím jsme se rozešli. Ještě mi slíbila, že se co nejdřív staví a zatím se nikde nebude moc šířit.
Nedalo mi a zavolal jsem Haně. Měl jsem štěstí a natrefil ji, když zrovna měla čas. Informoval jsem ji co proběhlo se Zdiškou. Hana mě vyslechla a měla praktickou poznámku. „Zveš dceru na svatbu a nevíš ani datum, nevíš nic.” Kontroval jsem. „Hele Haní, datum, šaty a další maličkosti zařídíš ty. Já dodám peníze a a dostavím se do svatební síně. A koupím auto, abych tam nemusel pěšky a mohl mě tam někdo s dcerou dovézt. Spravedlivá dělba práce, ne?” Pak jsem zvážněl a než se stačila namíchnout jsem ji řekl. „Haní ujasni si z rodiči kde to chceš mít, já se přizpůsobím. Zdiška a moje sestra, to je celé mé příbuzenstvo, a k tomu Halina a Milan, plus Zdeněk, který samozřejmě bude řídit. On to ještě neví, ale ujišťuji tě, že mu to včas oznámím, stejně jako sestře. Tu beztak budeme muset navštívit a pozvat ji. Osobně. Jinak se urazí. Ticho a zase pobavený hlas. „No Zdiška, sestra a a tví známí, doufám, že jinak žádná jezinka. Svatbu uděláme na Kladně, aby náhodou, nějaká nepřišla plakat pro Jindřiška do svatební síně.”
Evidentně narážela na historku, kterou jsem ji kdysi vyprávěl, jak Jiřina přišla do kostela, když jsem si bral Magdu. Jiřina byla má předchozí známost, opuštěná mnou kvůli Magdě. Měl jsem z její přítomnosti v kostele šimrání v břiše. Magda ji naštěstí neznala, ale znali ji moji rodiče i sestra. Vycházeli jsme z kostela a viděl jsem její slzy. Pak jsem ji dlouho neviděl. Potkal jsem ji po létech, kdy už jsem byl rozvedený. Bylo to hezké shledání, jenže brzy na to umřela na rakovinu dělohy. Bylo jí v té době šest a třicet let. Tenhle konec jsem si nechal před Hanou pro sebe. Nevím ani proč. Nikdy jsem o tom nemluvil. Jiřina byla jedna z těch co mě opravdu milovaly. Jenže byla tu tenkrát Magda. Ne všechny veselé historky z mládí, měly veselý konec. Tenhle byl jeden z těch smutných. Na rakovinu dělohy umřelo několik mých známých. První byla Květa. Té bylo dvacet šest.
Hana se smíchem zavěsila a byl jsem rád, že mě nevidí. Nesu si v sobě některé bolesti, jimiž ji nechci zatěžovat. Občas o nich mluvím hlavně s Halinou. Halina při vší své živelnosti má dar naslouchání, když vycítí, že je to třeba. Raději jsem se věnoval práci. Skončil jsem večer, prošel se domů. Už se mi zase ulevilo a přemýšlel jsem o autě, co bych měl koupit a zavolal jsem Zdeňkovi, jestli by k nám nezašel a s Hanou neprobral, co jo a co ne. Nedělal jsem si iluze, že na něj moc dá, spíš než výkon ji bude zajímat barva a vybavení, ale celkem mi to bylo jedno. Já s ním jezdit nehodlal a zajímalo mě především abychom do toho nevráželi zbytečně peníze. Zdeněk, řek že jo, že přijde. Tohle jsme měl tedy z krku. Jak se znám, já bych koupil první co by se mi jen trochu zamlouvalo, ale přeci jen auto je auto.