21. srpen. Měl bych napsat něco k tomu datu, ale nechce se mi. Nechce se mi
21. srpen. Měl bych napsat něco k tomu datu, ale nechce se mi. Nechce se mi
vzpomínat na ty časy, kdy jsem jako sedmnáctiletý kluk viděl tankové kolony
řítící se od hranic do vnitrozemí.
Nebyl to hezký pohled. Byl jsem mladý, hodně mladý a svět se mi den
předtím zdál krásný a slunečný. Pamatuji se, že večer před tím dávali v
televizi film „Řeka čaruje.” Dodnes ten film, skoro po padesáti
letech mám spojený s tou událostí. Krásný film o bezstarostném létě, kdy se
starší muž uzdravuje ze svého stáří. Díky řece, díky toulání kolem ní. Ale
to probuzení ráno.
Asi bych také potřeboval takovou řeku, ale není, kolem Sázavy jsem kousek
letos šel, neomládl jsem. Zřejmě ztratila tu sílu. Nebo už jsem tak starý,
že funguje jen tak do čtyřiceti let. Ten film jsem viděl asi za dvacet let
znovu a líbil se mi jako tehdy v to srpnu 1968. Ale to už se blýskalo na
lepší časy, které nakonec přišly.
Jistě, jsou lidé, co nejsou spokojeni nikdy. Ani dnes, ani tehdy. Nic jim není dost dobré, nic
je netěší, nic jim nechutná, všechno je špatně. Taková sorta lidí, co jen
naříkají a lkají. Ano, těch jednadvacet let po srpnu 1968 nebylo také nic
moc, ale měl jsem svoji hlavu, svoje vidění světa a byl jsem dlouho mladý.
Měl jsem optimismus, zdálo se mi, že sice komunisti jsou tu na věky, jak
se ukázalo, byl to jen sen, a omyl nás mnohých. Bolševické sny ty pomíjejí,
jako pominou ty dnešní neomarxistické, a díky optimismu, jsem neviděl svět
tehdy, stejně jako dnes, jak mi ho někteří lidé malují. Černě a bezútěšně.
Ano, nebylo tehdy všechno, vlastně toho moc nebylo, ale hlad jsem neměl,
zima mi nebyla a věci, které dnes „neodmyslitelně” patří k
životu, byly jen ve sci-fi románech.
Měl jsem představu, že žiji v supermoderním světě, jak je dnes vidět, tak
to byl pravěk. Z pohledu dnešních mladých. Nedivím se jim. Při čtení
Verneových románů o devatenáctém století, jako o století pokroku, elektřiny
a páry, jsem také měl pocit, že se ten pán mírně mýlí, ten pravý pokrok je
přeci těsně za polovinou dvacátého století, lidí létají na Měsíc, atomové
ledoborce, ponorky a elektrárny, spalovací motor, transistorová rádia, co
vyhrávaly klukům u ucha na ulici, je přeci ten pokrok.
Čas plyne, slyším kolem sebe, že už se nebudeme mít tak dobře, jako jsme
se měli kdysi. Tedy v té západní Evropě, už je utrum zvyšování životní
úrovně. Jo, asi je, ale mám nějak pocit, že je to dobře. Nic nejde do
nekonečna zlepšovat. I když jsou mezi námi tací bloudi, co říkají že ano,
jde. To jsou ti nenasytní. Jeden ze smrtelných hříchů je obžerství, neustálá
nenasytnost. Nic není dost.
Obžerství zatemňuje mozek. Ať se jedná o chlast, drogy, nebo ženské.
Pokud není nikdy ničeho dost, i když je toho hodně, končí rozum a začíná
vládnout žaludek a podbřišek. Má moc nad rozumem a pocity. Vlastně se jedná
jen o jeden pocit. Touha.Všechno je málo. Nic není dost.
Přemýšlím vždy v obchodech, kam chodím nakupovat, proč lidé mají tak
nadupané vozíky. Nevzpomínám si, kdy jsem měl na nákupu vozík. Mám košík.
Nakoupím na jeden, maximálně dva dny. Nevytýkám jim ty plné košíky. Chápu,
že mnozí nakupují na celý týden. Ano kola se musí točit, jak pravily kdysi
dobové slogany. Zajímavé je, že východní filosofie a náboženství mají
koncept Samsáry, neboli kola zákona, které se točí a točí, dokud člověka
ovládá jeho touha.
My máme kolo neustálého růstu a neustálého zvyšování blahobytu. Nějak moc
v tom nevidím rozdíl. Všichni ostatní mimo Evropu a severní Ameriku, také
chtějí ten blahobyt. Takže se kolo zákona bude točit dál. Prý už to věděl i
Buddha. Samsára
Ale i Kristus říká: „Nepřišel jsem zrušit utrpení.” Jen nemnozí jsou
schopni opustit své touhy, zastavit ono kolo zákona, nebo se vydat na poušť,
trnitou a úzkou cestou spásy, za pomoci modlitby, hledání Boha, jak tomu
říká křesťanství.
Nikdy jsem nenašel dost odvahy se touhle stezkou, úzkou a trnitou vydat.
Na druhou stranu, s tím, co mám a co je, jsem docela spokojený. Už nemám
potřebu dosahovat něco víc. Obdivuji lidi, kteří se vydali tímto směrem.
Vidím jejich počínání o dost víc smysluplnější, než třeba vrcholový sport, i
když i na ten se rád dívám. Tedy někdy a na něco. Jako třeba včera na fotbal
Brazílie-Německo.
Líbila se mi hra Brazilců, líbilo se mi jejich umění s míčem a i když se
nakonec kopaly penalty, jsem rád, že vyhrál fotbalovější tým. Zdá se mi, že
se brazilské kouzlo neztratilo. I když na čas se mírně zasunulo do pozadí.
Tak jsem se vyjádřil k mnohému, vlastně k ničemu pořádně, ale takhle se ve
většině věcech chovám celý život. Kupodivu, zas mi to nijak nevadí. Ti
dokonalí, zvládnou být dokonalí za mne.
Já jdu dělat fazolový salát. S uzeným, vajíčky na tvrdo, cibulí a pár kyselých okurek. Rozkrájím, smíchám, dám olivový olej, trochu soli a pepře. Nechá se vychladnout a pak se jí. Také mám sklony k obžerství. Asi jako většina lidí. Jo jo.