Ať jsem dnes hledal, jak jsem hledal, nic jsem neviděl. Na tom řízku mělo být napsáno: „Sobota.” Nebylo.
Ať jsem dnes hledal, jak jsem hledal, nic jsem neviděl. Na tom řízku mělo být napsáno: „Sobota.” Nebylo.
Nebylo i když mne o tom včera večer přesvědčovala má láska, že tam něco takového napsáno je‘. Přesvědčovala mne, když jsem snědl dva docela malé řízky a měl jsem ještě chuť na něco dalšího. Asi barva nápisu vyprchala. Takže jsem řízek snědl až dnes. Jeden, nijak velký. Na druhou stranu na plochém talíři na stole byl koláč. Ráno, než šla za uměním, upekla koláč v remosce. Asi dva centimetry větší než ten talíř. Snědl jsem ho též. Mám dnes chuť si udělat dobře.
To mívám jednou za čas den, kdy do sebe naláduji, co se do mne vejde. Jen tak abych si pak lehl a buď spal, četl, či se díval na nějaký film, případně na sport. Moc se nehýbám, sedím, ležím, myšlenky plují vzduchem, nechám je plout, nijak je nerozviřuji. Prostě klídek.
Týden byl po pracovní stránce náročný. Běžný, ale náročný. Tak v tichu nabírám síly. Včera jsem nabíral síly u dvou filmů. Jeden s Jeanem Reno, „Nesmiřitelní.” Druhý, „Kniha džunglí.” Už kolikáté zpracování Kiplingových „Knihy džunglí”, které mám rád od svého dětství. Dá se říci, že spolu s Tarzanem, plus westerny, byla tohle taková formativní literatura.
Film se mi líbil, a jsem rád že počítačová technika je tak vyspělá. Bavili jsme se s mou láskou. Pochopitelně příběh byl hodně změněn, ale myslím, že pro mého nejstaršího vnuka bude dobrý. Opatřím mu ho. Na ten film se může dívat celá rodina, nikdo nebude zklamán. Navíc, je v krásné a srozumitelné angličtině. Titulky jsou k dispozici.
Ještě se vrátím k tomu jednodennímu přejídání. Takový trik, jak se udržet během zbytku týdne v kázni a řádu. Když se člověk cíleně jednou za týden přejí, neztloustne, uspokojí svoje chuťové buňky a má klid. Během týdne si hlídám sacharidy, ne že bych je zcela vynechal, ale omezuji je. Jednou za týden si dopřeji.
Pocit plného břicha navozuje právě tu lenost, kterou docela za ten týden potřebuji. Přeci jen, psychicky je psychoterapie náročná a cítím se díky tomu unavený i somaticky. Takže přes týden cvičím, lehce se namáhám, v sobotu se flákám. Jen nějaké protahovací a uvolňovací techniky. A dávám si oddech od lidí. Stačí když je vidím v televizi, nebo filmu.
Díval jsem se ještě včera na pořad o neverbálních projevech těla. Musím říci, že jsem byl zklamán. Ona dáma, co přednášela, byla typická americká lektorka, co tvrdila: „Držte každý den určitou polohu těla a dosáhnete, čeho chcete.” Má její tvrzení jistý pravdivý základ, ale moc mě neberou tyhle jedinci, co propagují tímhle způsobem pozitivní myšlení, nebo náboženství. Ty poselství typu: „Všechno bude dobré, jen když se budeš řídit našimi radami.”
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, tak jsem za chvíli bez práce. Stačí napsat návod a už to jede. Akorát, že ti propagátoři nepočítají z mnohými dalšími faktory, jako je třeba náhoda, štěstí atd, případně nemoc, úraz. Vůbec nepopírám, že je nutné cvičit, trénovat, učit se, cíleně a vytrvale, ale to neznamená, že díky tomu bude člověk zcela šťastný a dosáhne, čeho chce. Občas musí mít kliku.
Nakonec, Nassim Taleb tohle popisuje ve svých knihách. Ano, štěstí přeje připraveným. Ale musí ho v určitých chvílích každý, kdo chce něčeho dosáhnout mít. Jsou lidé, co udělali naprosto všechno a přesto nedosáhli na vrchol, na který se chtěli dostat. Je jich víc než těch, co na něj dosáhli a nepracovali o nic méně, než ti „úspěšní.” Dva lidé, co umí stejně a rozdíl je v tom, že se jeden někomu jen líbil víc, než druhý.
Pochopitelně záleží na tom, jakým držením těla se prezentuji, nepochybně dávám sám sobě informaci o své ceně. Stejně jako ji dávám jiným, ale to štěstí abych se v jistých případech líbil je nutné. V tomhle směru je život prostě loterie. Buď jsem vylosován, nebo nejsem. Zažil jsem to při spolupráci s Českou televizí. Tam jsem si všechno tohle uvědomil nejvíc.
Stačí si jen přečíst nenávistné komentáře pod jednotlivými díly, od lidí, kteří mne neznali, nikdy neviděli a přesto mi dávali najevo, že nejsem ten, který by ten pořad měl dělat. Měli svoji představu a té se nehodlali pustit.
Ano, hodně jsem pracoval v oboru, hodně pracuji, ale že jsem se potkal s lidmi, kterým jsem se líbil, bylo prostě štěstí. jiní pracují stejně a umí stejně jako já. Jen neměli štěstí.
Dal se dohromady tým, rozuměli jsme si, domluvili jsme se co od toho pořadu chceme, co čekáme a fungovalo to. Nebyl tam žádný kazisvět, co dokáže otrávit všechny kolem.
I mě se líbí někteří lidé a někteří se mi zas tolik nelíbí. Dávám v takových případech na pocit. Většinou mne pocit nezklame. Tak to v životě chodí, že dát jen na rozum, jen málokdy se rozhodneme. Protože vždy najdeme důvod, rozumný důvod, proč ne tohle, ale tamto. A pochybnosti jen rotou a rostou. Bez pocitů se nejde rozhodnout. A samotná pozice těla to nezachrání. Ani pozitivní myšlení. Jo jo.