Skoro ze všeho se jeden uzdraví

Jsem obklopený rozvody, nevěrou a selháními v osobním životě jednotlivých

Jsem obklopený rozvody, nevěrou a selháními v osobním životě jednotlivých
lidí. Je to mé povolání a vybral jsem si ho sám.

Občas musím poslouchat vyprávění lidí, jak se pokoušeli ukončit život, když
podle svého názoru došli až na konec stezky, jak praví westernový žargon a
chtěli už najít jen klid od všeho. Takhle to někdy chodí v životě terapeuta,
co se zabývá terapii závislostí.

Občas sedí stážistky na skupině se mnou a po skupině jim tečou z očí
slzy. Některé se v tom poznají, některé netuší, do jakých hlubin se ti lidé
dostávají, v jakých extrémech uvažují. Já jsem většinou pláče dalek. Na to tam nejsem. Jen tak se „bezelstně” klienta či pacienta
zeptám, co že se to děje? S tím a tím, když mluví ten a ten, a najednou se dozvím skutečnou tragedii, jako, že jeho jediný syn spáchal sebevraždu v 28 letech a on vlastně neví ani proč.

Většinou se přidají další, kteří vypráví, jak chtěli sebevraždu spáchat,
protože se už nedokázali srovnat se svým způsobem života, nebo následky,
které z takového způsobu života. Pak řeknu něco jako: „Pak prej
chlast rovná se slast.” A oni uvidí celý svůj dosavadní život. Většinou. Jsou i tací, co nechtějí vidět.

Už dávno jsem se odnaučil se vyptávat. Jen poslouchám, občas se snažím
projevit své porozumění a dovolím si popis té situace, do které se ti lidé
dostali. Nejhorší, co podle mého mínění může terapeut udělat, je když si
začne hrát na spasitele, nebo mravokárce. Já zastávám zásadu, vyslechnout,
nehodnotit, nechat ty lidi aby si sami v klidu a střízliví přišli na tu
skutečnost, že se do té situace dostali díky drogám, které smazaly jejich
víru, jejich naději na něco snesitelnějšího, smysluplnějšího.

Vyptávání v takovém případě nevede nikam, poučování stejně tak. Spíš
porozumění a přijetí těch lidí. Jsou takoví jací jsou, proto jsou zde, že
mají tyhle a tyhle potíže, tyhle osudy, handicapy a dokonce s tím vším mají
šanci se vrátit mezi lidi.

V terapii podobně jako ve zpovědnici, se jak terapeut, tak kněz dozvídá
mnohé, co je skryto a má zůstat skryto. Jen si ti lidé potřebují ulevit,
protože všichni máme svá tajemství, která jiným lidem nepřísluší znát. K té
úlevě potřebujeme ty druhé. Buď toho kněze, nebo terapeuta, kteří nás
vyslechnou a jeden nám dá rozhřešení, odpuštění, ten druhý má možnost
ukázat cestu, co co vede z toho osobního pekla ven. Oba dva dávají naději.

Pochopitelně oba dva požadují změnu člověka, aby k tomu rozhřešení,
odpuštění a naději mohlo dojít. Většinou po kouskách, aby ta změna byla
možná. Takové ty katarze, vedoucí k okamžité změně, co rádi, někteří umělci
zobrazují, je možná jen někdy. Tedy velmi zřídka. Asi tolikrát, jako je
možné vyhrát jackpot ve Sportce.

V dobách svého mládí, kdy jsem se potuloval po různých plavidlech, jsem
se dostal na loď, která byla stará, zrezivělá, neudržovaná. Udělat z ní zase
loď, za kterou se plavec nemusel stydět trvalo dlouho. Takže mi ani
nepřišlo,
že normální je okamžitá změna. Okamžitou změnu požadují ti, co
hlásají hesla typu. „Zázraky na počkání, nesplnitelné přání nejpozději
do tří dnů.” Což je kravina, leda tak dobrá jako vtip k pověšení
na zeď. Ale jsou tací, co tyhle hesla myslí vážně.

Ti, co myslí ty hesla vážně, rozčarováni zjistí, že takhle to v životě nefunguje, ale
nikdy neobviní z naivity sami sebe, ale vždy ty druhé, že jejich požadavky
sabotují malou snahou. Zázračná voda, co smyje všechnu špínu v Labi prostě
netekla. Stejně tak se napřed ten rez, stará barva musely oklepat, takže
mnohdy ta loď vypadala hůře, než když se začalo renovací. I v lidském životě
to tak bývá. Lidé v terapii, zdánlivě mnohdy zhorší po čase, protože je
obtížné sloupat všechny nánosy staré barvy, jsou unaveni, rozčarováni, že
nic nejde tak rychle, jak si představovali.

Občas se dopustí chyby, které je v té renovaci životní lodi vrhne skoro
na začátek. Chyby se prostě dějí. Jestli ale ti lidé svou chybu vezmou jako
své osobní selhání, které je neodpustitelné, pak je to pro ně větší malér,
než samotné selhání.

Jenže, pokud se člověk nenípe ve své minulosti, ale efektivně se poučí ze
svých chyb. Zjistí, jak pravil svého času Vivekananda: Uděláte-li chybu a
poučíte se z ní, pak jste chybu neudělali. Chyby jsou jen naše a jen
málokdy jsou natolik fatální, že už se z nich člověk nepoučí. To asi platí v
v případě povedené sebevraždy. Takže jsem vždy rád, že ti, co se o tu
sebevraždu pokusili, dopustili se „osobního selhání”, ze kterého
se nakonec mohli poučit. Občas to bylo fakt jen o fous.

No a ty rozvody a rozchody? Protože jsem muž, tak zastávám heslo. „Ženy odcházejí, ženy přicházejí. A život jde dál. Jen občas zažije opuštěný samotu, ale to je
také léčitelné.” Jo jo.