Zrcadlení extrémů

Dost často se těším, jak se vyspím, protože nemusím vstávat, ale nakonec

Dost často se těším, jak se vyspím, protože nemusím vstávat, ale nakonec
vše dopadne jinak. Probudím se a na rozdíl od mládí, kdy jsem zůstal leže,
vstanu a začnu něco dělat. Někdy se jen tak protahuji, někdy vážně cvičím. I
když ono protahování je docela dobré cvičení na zlepšení pozornosti, nebo
udržení pozornosti. Ne že bych se nemohl zlepšit, ale na druhou stranu, být
zas až tolik pozorný, být nemusím. Leč dnes ráno jsem při protahování, si
uvědomil, že jsem opět něco v poslední době zformuloval, a že bych chtěl,
pokud se mi to povede písemně, srozumitelnou formou sdělit, pak bych mohl
být, několika málo lidem, kteří budou ochotni mé sdělení aspoň promyslet,
prospěšný.

Zaujalo mne v posledních dnech, mimo obecně známých událostí, několik
věcí. Třeba jak jsem na jedné skupině popsal za použití pojmu:
„Zrcadlení„ projev : „Závislosti a
spoluzávislosti.”Komplexně. Manželka se stará a její starostlivost i
přes její enormní nasazení, Vztahu nijak neprospívá. Bohužel, ona zcela
nechtěně klientovi, v období jeho pití, zrcadlí svou nadměrnou
starostlivostí, jeho bezstarostnost, jeho neochotu vzít na sebe odpovědnost
za svůj díl povinností v rodině. Nastává komplementární vztah. Jeden
všechno, druhý nic.

Ona se snaží udržet chod rodiny, a tím vlastně jeho
„podporuje” v pití. Což rozhodně není její úmysl. Pak, v dobách,
kdy on abstinuje, ona mu vyčítá minulost, nemůže se srovnat s pomyšlením, že
vlastně jeho abstinencí ztrácí své výhody, které díky jeho pití měla. On
nepije, nehraje, nefetuje, spolupracuje s manželkou, hledá své místo v
rodině, snaží se být prospěšný. Má své názory, domnívá se, že udělal, co
mohl. Já i skupina takovým lidem jejich sdělení potvrzujeme, upevňujeme je v
pokračování žádoucího chování a přesto se ti lidé dostávají do potíží, díky
nezvládnutým konfliktům v rodině. S manželkou, někdy dospívajícími dětmi,
rodiči protože se nemohou zbavit pocitu viny, ve kterém jsou často
dlouhodobě a dá se říci i cíleně udržováni.

Pocit viny je velmi zrádný a mnoho manželství a partnerství na něm
skončilo. Partner, nebo partnerka, používající metodu připomínání minulosti,
tím vyvolání hlubokého pocitu viny, požadavkům na odčinění minulosti, velmi
často dosahují krátkodobých „úspěchů” při konfliktech, které
zákonitě v každém partnerství nastanou. Hraje se tak hra na vítězství, z
konfliktu se stane spor, a ti, co se cítí více vinni, a takový abstinující
alkoholik má k tomu pocitu viny, dostatek příležitostí, prohrává.

Ustoupí, nejde do konfliktu, který je nutný, neboť umění jít do
konfliktu dává lidem toto umění, možnost stanovit své hranice, umění říci,
co chtějí a co nechtějí a zároveň si také uvědomení své ceny. Ti, co do
konfliktu jít neumí, jsou ve sporu, ve kterém buď vyhrávají, nebo
prohrávají, v případě prohry čekají na vhodnou příležitost a pak přijde
odveta. Nebo, dá se přesvědčit, za pomoci pocitu viny, že jejich chování i
přes abstinenci, má díky své minulosti „neoprávněné” požadavky
na rovnocenné partnerství, tím pádem není v pořádku, proto je přiveden
mužem/ženou do párové terapie, aby ho/ji za její asistence v té terapii
opravili.

Nedělám si iluze o tom, že spoluzávislost a závislost je pro mnohé
terapeuty, nezabývajících se terapií závislosti, nějak zvlášť zpracovaný
stav. Pokud klient pije, doporučí se abstinence, nebo terapie závislosti, po
jejímž absolvování dojde k abstinenci, kde, i podle mnohých terapeutů,
zabývajících se samotnou závislostí, už je vyhráno. Jak se ukazuje po celou
dobu mé praxe, není tomu ani zdaleka tak. Problémy narůstají. Právě díky
oné spoluzávislosti, která není jasně reflektována. Tedy zrcadlena.

Je nesmírně náročné říci, pomalu a postupně, manželce alkoholika:
„Milá paní, vaše enormní námaha, udržet chod rodiny, převzetí všech
starostí na sebe, (protože ano musím souhlasit, někdo se o ty děti musí
postarat, a vy jste udělala, co jste mohla a vděku jste ani tak nedošla) vedla jen k tomu, že váš muž mohl zvesela pít, fetovat, nebo hrát.
Tím vás neobviňuji, jen vám sděluji, že přílišná starost, nevede vždy ke
štěstí a ke spokojenosti. A přílišné požadavky vašemu vztahu nijak
neprospějí. Hlavně ne dnes, kdy váš muž nepije, nehraje, nebo
nefetuje. Máte na té minulosti, kterou svému muži připomínáte, svůj díl.
Právě tím, že jste nechala dojít události, tak daleko, jak daleko nakonec
došly.”

Ano, nalít té manželce tento nápoj zplna a bez přestávky, ji jej donutit
vypít, bude mít zhoubné následky. Musí se pomalu. I postupné uvědomování takového člověka,
podobně jako onoho alkoholika, který je konfrontován se svou minulostí,
irituje. Těžce a bolestivě. Mnohé partnerky abstinujících závislých mne nemá
rádo, protože se domnívají, že nemá úctu jak k nim samotným, tak neoceňuji
dostatečně jejich námahu. Chápu je. Na druhou stranu, pokud si vzpomenu na
svou matku, která se dala zničit svých mužem alkoholikem, dalších ji
podobných, které jsem za svůj už nijak krátký život potkal, říkám si, že
mnohému šlo zabránit, jen časným uvědoměním si situace, učinění patřičných
opatření a nedopuštění toho finálního stavu, třeba pro své děti a sebe
sama. Znám takové lidi, kteří včas řekli. Takhle žít nechci a nechci aby
tak žili moje děti.” Včas vzdálili a počkali, jak se ten
druhý/druhá k tomu vzdálení postaví. Pak učinili, co měli.

Bůh mi odpusť tyhle slova: Ale musím je vyslovit.

Nikdo nemusí setrvávat, mimo
nezletilých dětí, kteří nejsou ještě schopni rozhodnout o svém životě, v
přítomnosti závislého, který nedbá na nic a na nikoho.

A pokud tak činí, pak vystavuje sebe i svoje děti Peklu. Vědomě. Jestliže
mám možnost odejít, vzdálit se do bezpečí, počkat na změnu, případně si
uvědomit, že změna je v nedohlednu a neučiním tak, jsem spoluzodpovědný za
všechno, co se v té rodině děje. Pak mohu sice chtít nápravu, ale musím
začít u sebe, stejně jako ten závislý. Stále platí i pro toho
partnera/partnerku: Změň sám sebe a pak už nemusíš nic měnit!

Spoluzávislost je pro vztah stejně ohrožující jako závislost a mnohdy
vztah, který díky ziskům plynoucích z pozice oběti, stíhačky nebo zachránce,
se udržel do doby, kdy ty zisky přestaly, se rozpadne, nikdo toho závislého
neopraví, protože nikdo neopraví toho spoluzávislého. A ten
spoluzávislý/spoluzávislá, riskují buď další podobný vztah, nebo dlouhodobou
samotu, díky zklamání, které nastane. Závislost a spoluzávislost se nejvíc
zrcadlí právě díky těm extrémům, které jedno i druhé produkuje.

Na jedné straně extrémní starost, na druhé extrémní bezstarostnost. Na
jedné straně extrémní obětavost, na druhé extrémní sobectví. Ani jedno není
nikomu prospěšné a v dlouhodobém toku událostí se ukáže jako destruktivní a
vedoucí do debaklové situace. Takže měnit své chování, své stereotypy, své
postoje, musí všichni. Pak se mohou sejít a mohou spolu žít, podle svých
představ. Jo jo.