„Líná huba, holý neštěstí.” Říkávala paní učitelka Kalušová, co by má třídní v páté třídě. Tak tlustá učitelka a tak krásnou dceru měla. Jen o několik málo let starší než já.
„Líná huba, holý neštěstí.” Říkávala paní učitelka Kalušová, co by má třídní v páté třídě. Tak tlustá učitelka a tak krásnou dceru měla. Jen o několik málo let starší než já. Tun krásnou dceru jsem objevil později než v páté třídě. Až v dobách kdy mi bylo dvacet a byl jsem na pět a dvacetiletý. A zjistil jsem, právě existenci té dcery. Bohužel mě nechtěla. Už mi dvacet není, ale záliba v těch pět a dvacetiletých mi zůstala. Některé chutě nepodléhají času a nepřejedí se. Může jim být i o málo víc, ale ty pětadvacítky jsou prostě nejkrásnější.
Proč vlastně zmiňuji to přísloví. Mohl bych ho lehce parafrázovat. „Líný psát a neštěstí tě nemine.” Volal mi Libor, že co dělám vlny s projektorem, když přeci vím, že on se tím živí a tedy z přátelství nakluše do knihkupectví, projektor připojí, zapojí, zprovozní a budeme promítat. Jo, když něco člověk opravdu potřebuje, pak se stačí jen tak do prostoru zmínit a Pán Bůh se postará. Je-li to na dobrou věc, funguje tohle zcela spolehlivě. Pokud potřebuje, pokud ne, pak nedostane nic. Tuhle zkušenost jsem udělal mnohokrát. Sice se nedá asi vědecky falsifikovat, tedy bud experimentem prokázat a ověřit, případně vyloučit, ale funguje.
Tedy rozhodně mě nenapadlo, že Libor čte mé blogy. No vida, další čtenář o kterém se dozvídám. Stejně je príma, že moji známí, kamarádi i klienti čtou mé blogy. Jsme takhle alespoň víc v kontaktu. Tak jsem hned po té skvělé zprávě zavolal Pavlu Ždárskému, jinak starostovi městské části Praha Kbely a místostarostce Ivaně Šestákové a pozval je na uvítání knihy. Bez nich bych si to neuměl ani představit. Nakonec Pavel způsobil, svou soukromou dotací mých knih, že se vydávají. Poskytl kdysi provozní kapitál ve výši 100 000 Kč a už se jelo. Dalších 100 000 jsem vyžebral jinde. Což dohromady pokrylo náklady na vydání dvou knih.
Ne nadarmo jsem se stal kdysi novicem žebravého řádu Ordo Fratrum Predicatorum, neboli Dominikánský řád. Ti si museli na své potřeby, aby mohli učit a kázat vyžebrat u donátorů. Že se ale museli ohánět. On ten středověl nebyl zas tak jednoduchý ani pro řeholníky, i když dnešní ateisté mají představu jakéhosi luxusu.Luxus byl v kostele, nikoliv v řeholních celách. Řeholníci osobně slibovali chudobu. Tak ostatně činí i dodnes. Řeholník má minimum osobních věcí, tedy alespoň ti, co jsme se s nimi během těch dvaceti let setkal, tak měli. Žádný z nich osobními statky neoplýval.
Dominikánem jsem se nakonec nestal, ale žebravou dovednost jsem rozvinul. Nakonec, když člověk žebrá o potřebné věci, ze kterých těží všichni, pak má právo dokonce mít z toho i osobní prospěch. Nakonec být bez mzdy Kristus nežádá. Hoden je dělník mzdy své, říká Písmo. Zavolal jsem i Milušce, té co udělala tu krásnou obálku pro „Průvodce životem v abstinenci, která je volně ke stažení ve formátu PDF i v tištěné podobě. Zavolal a pozval ji také. V případě vydání příručky se angažovali jiní, já jen žebral a napsal. Tiskárna a sazba, jiní. Tak bych prosil, ty zbožné abstinenty, co se umí modlit, aby za ty dobrodince modlitbičku utrousili. Když modlitba nepomůže, tak neuškodí a dokonce i těm, co se za ně modlíme udělá naše snaha radost. Udělat někomu radost, není málo.
Vyrazil jsem odpoledne rovnou z blázince k dceři. Je Kateřina, měla svátek, takže jsem šel gratulovat. Chvíli jsem poseděl, musel jsem házet tenisáky Vojtovi, pak udělat pejska a kočičku a po těstovinovém salátu a kafi jsem naznal, že jsem už akorát tak zralý jít domu. Vojtěch je pořád pohodový chlap, který sice věkem a vzrůstem malý, ale dobrou náladou velký. Doufám, že mu ta dobrá nálada vydrží dlouhodobě. Já bych mu asi za půl hodiny, co bych se zdržel navíc, svojí utahaností a rozmrzelostí pohodu kazil.
Povídali jsme s Katkou, na nikom nitky suché nenechali, tak to má být, ty co tam nejsou, to slíznou. Mají tam být. Ale spíš jsme povídali o těch co máme rádi. Dokud jsem povídal, tak to šlo, ale až když sem dorazil domu, najedl se, chvíli psal blog, abych zjistil, že už přestávám myslet, tak jsem se natáhnul a probudil ráno o půl páté. Což mi přijde zdravé. Měl jsem i sny, naštěstí si je nepamatuji, ale byly lehce příjemné. Ranní kafe a ranní blog na sobotu není nejhorší úvod do dne. Zjistil jsem , že mám sice černé polobotky, černé kotníčkové botky, matný krém, na čištění bot, ale kartáč na leštění nemám. Někam zmizely mé kartáče, co jsem měl ještě od vojny. Sice čistím takovými těmi houbičkami, ale rozhodl jsem se, že si odpoledne dojdu do města koupit kartáč na boty.
Čištění bot, podobné jako mytí nádobí je příjemná relaxace. V dobách dětství jsem je tedy musel povinně čistit tátovi, nejvíc onu činnost vyžadoval, když přišel nalitý domů, leč přesto mě bavilo se dívat do vyleštěných bot jako do zrcadla. Jsou činnosti, které prostě ve mě vyvolávají pocity uklidnění a mírné euforie. S pobavením vzpomínám, jak nám na internátě vždycky říkali. „Na vojně se vám bude hodit umět uklízet a umět čistit boty.” Jako by se ono umění nehodilo v celém dalším životě. Mě se tedy hodilo. Tehdy se samozřejmě na internátech pěstovala polovojenská disciplína. Vycházky jen jednou týdně, rajony atd. Naštěstí byl jsem na internátě jen rok. V Krásné Lípě.
Stejně byla tehdy silně „sexistická” doba. Umění úklidu a vyčištěných bot bylo dobré pro vojnu, s dalším se nepočítalo. Na všechny další práce v domácnosti byly ženské. Já díky tomu, jsem všechny tyhle dovednosti využil i v následném životě. A měl klid, dokonce si umím ten klid těmi činnostmi navodit. Doma, kdysi na lodi a nebo v dobách, které většinou převažovaly, kdy mě dámy navštěvují, ale domácí práce nevykonávají. Tedy ne hned. V dobách, kdy jsem neměl služku jsem si je dělal sám, nijak mi nepřekážely a dost sem se divil chlapům, kteří se chlubili, že oni si neumí ani uvařit vajíčka. Vůbec u některých lidí existuje taková zvláštní pýcha na svou „neschopnost.” Dávají tím najevo jakousi nadřazenost, že se pro práci nenarodili.
Pořád zastávám názor, že podle přístupu k práci se ukazuje i přístup k sobě samému. K jakékoliv práci. Ochota naučit se drobné domácí práce podle mne vede k ochotě se změnit, pokud je třeba. Umění úklidu vnějšího, napomáhá k umění úklidu vnitřního. Lidé tou ochotou k úklidu, mají zabudovanou potřebu žít v čistotě vnitřní i vnější. Čas od času je potřeba uklidit v sobě, i kolem sebe, a kdo tenhle úklid udělá, neprodělá. Jsme co cítíme, tím že se cítíme po úklidu dobře je známkou toho, že mnohé si prostě člověk může nastavit sám a nemusí čekat na nějaké extra štěstí. Štěstí se neděje, štěstí se udělá, říká Frankl a já říkám: Zlatá slova.