Zřejmě se vracím do dětství. Celý den si až na malou výjimku hraji se Solarisem. Instaloval jsem Texlive, jenže nainstaloval leč tomu chybí jedna knihovna, kterou nemohu nikde sehnat.
Zřejmě se vracím do dětství. Celý den si až na malou výjimku hraji se Solarisem. Instaloval jsem Texlive, jenže nainstaloval leč tomu chybí jedna knihovna, kterou nemohu nikde sehnat. Tedy Texlive nelze spustit. Večer se najím, jdu si číst, ještě zatím mi nečtou, čtu a z ničeho nic se probudím o půlnoci. Zřejmě jsem se potřeboval vyspat a nebo působí nějaké pozitivní geopatologické proudy, či zóny.
Tak jsem prožil sobotu. Teď už je neděle. Ta malá výjimka v činnosti byl mládenec, kterého přivezla maminka. Ujistil mě, že se mnou mluví jen proto, že si to přeje maminka, já ho ujistil, že se mnou zcela klidně nemusí mluvit vůbec. Tohle moje prohlášení ho mírně vykolejilo: „Jak to, že s ním nemusím mluvit? Já mám přeci povinnost ho přesvědčit.” Takže napřed jsme si vyjasnili cíle a pozice, pak už se začal bavit sám. Řekl toho poměrně dost, jen málo se mu toho, co řekl líbilo, protože stačí jen tak zlehka vždycky shrnout, co vlastně říká a nabídnout mu jím řečené k poslechu.
Tohle většinou zafunguje. Na mou otázku: „jak říkáš lidem, co se dlouhodobě chovají nevýhodně a proti svým zájmům?” Pravil: „Hlupáci.” Tedy jsem mu po předchozí debatě, kde přiznal, že mu ta tráva zas až tolik dobře nedělá z dlouhodobého hlediska, jsem mu sdělil: „že tedy jestli mu dobře rozumím a pokud trvá na tom, že mu tráva činí potíže, má deprese, chmurné myšlenky, na světě ho pranic netěší například politická situace, že zřejmě musím dát na tvoji informaci a pravděpodobně se chováš jako hlupák.”
Neměl mě ani trochu rád v tu chvíli. Jenže s vlastními slovy a prohlášeními se těžko debatuje. Mnozí mě obviní z manipulace, co je vždy další manipulace, tohle v diskusích na internetu ovládala například slinta, když jsem ji vytočil, tak mě obviňovala ze všech možných i nemožných manipulací a podvodů a já ji jen trošku přiblížil její vlastní slova. Líbili se mi na Abíčku nějaký čas její bezmocné osobní útoky. Už jsem tam dlouho nic nepublikoval. Přestal mě bavit ten kanál, který tam někteří systematicky pod mými blogy vytvářeli. Bavil mě rok, nic nového za rok z nich nikdo nic nepřinesl, takže číst pořád staré, hloupé kecy, nuda.
Všímám si, že na většině internetových diskusích diskutuje vždy několik málo jedinců, kteří se spolehlivě od daného tématu dostanou až do kanálu. Ne že by tam chtěli, ale jeden dva jedinci, co mají pocit, že bez hrubých urážek to jinak nejde. Ovšem poté, co se jim dostane stejného jsou jako slinta a další rozhořčeni. Jinde s nimi mohu buď diskutovat podobným způsobem, nebo mlčet, nechat na sebe lít kýbly špíny, co je chvíli zábavné, pak už jen nudné a nebo odejít a nechat kanálníky sobě samým. Což jim nevyhovuje a někteří se pokoušejí přejít jinam.
Problém takto diskutujících lidí spočívá většinou v tom, že se cítí sami, pokouší tedy na sebe strhnout pozornost a navíc, neunáší odmítnutí. Odmítnutí jako takové neseme těžko všichni, každý se s ním velmi těžko vyrovnává. Projevujeme různou formou nespokojenost, což je pochopitelné, ale většinou je naše nespokojenost celkem přijatelná pro toho, co nás odmítl. Já patřím mezi ty, co klidně svou nespokojenost nasměrují k tomu, kdo mě odmítl, nikoliv urážkami, prostě dám najevo, že jsem nespokojený a nic víc, nejdu za nějakou pomstou. Jenže mnozí lidé mají za to, že urážka z odmítnutí se dá smýt jen pomstou.
Tedy potom jako slinta a další ji podobné bloudí internetem a hledají „viníka” své samoty. Když ho najdou, třeba jeho blog, diskutují as ním zásadně o jeho osobních vlastnostech. Nikdy o napsaném. Je zajímavé se o sobě dozvídat věci, o kterých jsem doposud ani netušil, že jich jsem schopný. Myslím, že je zajímavé tohle sledovat, třeba obvinění, že si hledám případy na internetu. Tomu se dá rozumět zcela jednoduše. Zabývám se každým, jen ne jimi. Takže o co méně se zajímám o ně, o to více se zajímají o mě. Než se časem vyčerpají marnými útoky, kterými se ty osoby chtěly pomstít.
Chápu je. Ono se dost těžko čte, že někdo, kdo jim podle jejich postupně nabytého přesvědčení a mínění nesahá ani k patám. Klidně si žije po svém, netrpí ani hladem ani zimou, neřkuli samotou. Nejen, že si žije po svém, ale bez nich. Žít bez někoho, to je pro mnohé neodpustitelná urážka. Kdysi jako mladý chlapec jsem se divil svým novým láskám, které opustily své staré lásky, jak o nich nehezky mluví. Než jsem pochopil, že je to z toho důvodu, že ti, které opustily, opravdu je nechtěly, si dovolili, ti chlapci být bez nich s jinou a nezhroutit se bez nich.
Pak se jim dokonce i mstily. Jo přitažlivé síly, uražená ješitnost, skryté motivy, to všechno někdy lidi nutí dělat různé věci. Takové, za které se někdy stydí natolik, že dokáže vytvořit zcela neprůstřelnou racionalizaci, které je umně budovaná jako byly ty bunkry v bývalém československém opevnění. Jsou také na jednorázové použití. Na boj, jinak jsou celkem k ničemu. Stejně tak ty racionalizace, jako u toho mládence, který si vytvořil takovou racionalizaci, aby zakryl strach z toho, že bude muset jít k psychiatrovi, protože má deprese. Než ukázat takovou slabost, tak z jeho hlediska je lepší kouřit trávu a být ve sporu s matkou a dalšími členy rodiny.
U slinty, případně dalších mých přátel, co mi píšou vzkazy na různá fóra, jejich racionalizace má zakrýt jejich samotu, jejich smutek, že ve svém věku už těžko shánějí přiměřené partnery, kteří by jim poskytli, co by si ony přály. Být sám je pro většinu lidí těžké. Pokud se k samotě nerozhodne někdo zcela cíleně. Ani potom není ta samota jednoduchá, ale má-li pro toho člověka smysl, pak je snesitelná. Ti osamělí lidé, spíše ženy píší pod různými nicky a chtějí tak vytvářet dojem, že jich je hodně těch, co mě dávají najevo, že mě skutečně nemusí.
Mají potíž v jednom. Ti, co mě skutečně nemusí, ti mě nikde nevyhledávají, nečtou mé blogy, nepřihlašují se z různých zemí aby zjistili, co jsem zase napsal. Prostě mě nemusí a tedy se o mě nijak nestarají. Nemusím komunisty, nechodím na jejich web. Co by mi mohli říct nového? Nic, všechno už řekli za těch čtyřicet dva let, co byli moci. Kam došli jsem viděl a kam chtějí opět dojít už vím, Takže takhle jak to mám s komunisty, mám i s těmi, co nemusím. Podobně tak to mají i další lidé. V mnohém jako lidé jsme si podobní. I když každý originální. Máme podobné styly uvažování, prožívání, stereotypy, neverbální projev.
I lidé, kteří nejsou sami, jak už jsem ukázal na těch svých bývalých milenkách nesou těžce, že sice opustily, ale nakonec samy byly opuštěny, tím, který se přestal zabývat jejich osobou. A našel si jinou. I tohle ony ženy vnímají jako odmítnutí. Nepříjemné odmítnutí. Holt, život nám připravuje mnohá překvapení, která jsme vůbec nebrali v úvahu. Takže, když muž či žena nadává příliš na toho předchozího, může to znamenat, že opravdu byl/a zlý/á a nebo to může znamenat, že se nesrovnali ti muži i ženy s tím, že už nejsou středem pozornosti a středem zájmu. Jo jo.