Když tak trhám občas na kusy ty bolševické pohůnky a bolševické časy, lemované pitomými častuškami a ještě pitomějšími sovětskými filmy, nedá mi abych se nezmínil o jednom filmu, co jsem viděl jako kluk.
Mám na mysli: „Balada o vojákovi.” Apolitický sovětský válečný film. Něco neuvěřitelného. Hrdina, co má strach, přesto zničí ze strachu dva tanky, dostane dovolenou. Na ni zažije romantickou lásku, ukáže se tak trochu život ve válečném Rusku.
Baladický konec, čekající máma na syna, který ji na konci dovolené, co dostal aby ji mohl opravit střechu, nakonec jen obejme, vrátí se na frontu aby ho už nikdy neviděla. Devatenáctiletý kluk, jakých bylo mnoho. Říkalo se jim: „Tříprocentní generace.” Z ročníku 1920 – 1924, co narukovali během války, se jich údajně vrátilo jen tři procenta.
Jeden z mála tehdejších filmů, které se pokoušely ukázat tu válku bez patosu, bez těch ideologických obezliček. Podobné románu Nicolase Monsarrata a podle jeho románu natočeného filmu „Kruté moře.” Mladí muži se vydali do války. Jedni do širých ruských stepí, druzí na nekonečný oceán. Žádný z nich neměl potřebu nějaké války.
Je zvláštní, že se do podobných románů a filmů politika necpala a ona tam byla víc než v těch agitkách, co se psaly, točily aby pozvedla ducha národa. Politika je věc veřejná. Nelze se nezajímat o politiku, jde jen o způsob jak? Nemám moc rád takové ty dehonestující příspěvky, kdy není nic dobře, stejně jako nemám moc rád ty příspěvky, kde je všechno skvělé.
Osobně preferují přístup, kdy si pojmenuji problémy, což je nutné, a hledám způsob jak se z nich dostat. Bez nějakých ideologických přístupů. Pochopitelně, jsem zastánce života ve svobodné společnosti, která není zatížená ideologií, ale vyznává se ten způsob života, kdy se hledají cesty jak něco zlepšit, jenže ne vše za každou cenu, bez ohledu na lidi či tradice.
Mám rád filosofii, která svět vykládá, nikoliv, že se ho pokouší změnit. A mám rád, když se změny se dějí pomalu, citlivě a přirozeně. Jazykem darwinistů: Evolučně. Revoluce je slovo, které se používá ve všech směrech, aby se nakonec ukázalo, že se jedná jen o násilí, které nikam nevede a nic neřeší. Jakobíni, komisaři těch zastánci těch revolučních změn, správného myšlení, ucelených učení nikdy svět neposunuli, jen zahltili svými ideologickými představami, co jim pomáhaly ničit své odpůrce po tisících.
Ano i neúprosně šířené náboženské pravdy pomohly zahubit mnohé dobré, co náboženství přináší. Díky fanatikům, jimž jimi hlásané náboženské, pravdy sloužily jen jako výtah k osobní moci. Nikoliv ke zlepšení stavu světa. Z toho důvodu jsem alergický na všechny ty „spravedlivé světa”, kteří se mi pokoušejí říkat, jak mám myslet, co si mám myslet. Přesto, že jsem křesťan a katolík.
Ať se jedná o bolševiky, genderistky, či feministky. Všechny ty spasitele jednotlivých skupin, co si osobují jeden správný výklad světa. Případně další ideologie. Ideologie plné krásných slov o spravedlnosti, dobra pro všechny, správného pohledu a správné mluvy o lidech a vidění světa a nakonec z toho vyleze jen a jen svět plný nenávisti a omezeními, kterými se pokoušejí ti „spravedliví” ovládnout lidské společenství.
Z těchto důvodu mi tak nějak vytanuly asi na mysl jak ty filmy, tak ten román.Umění prosté ideologie, kde se ve vypjatých extrémních situací ukazuje, že lidská slušnost je důležitá i ve válce, žít se chce, láska nezná omezení a smutek ze ztráty blízkého člověka, syna, partnerky může být neskutečně zahlcující a pro mnohé až nepochopitelný. Ta scéna, syna mlčky vyhlížející máma z Balady o vojákovi, je neskutečně výmluvná. Víc než všechny slova o smutku a zoufalství. Jo jo.