Neděle. Hana Hegerová zpívala v roce 1963, myslím, že to bylo v roce 1963 písničku o zlé neděli.
Neděle. Hana Hegerová zpívala v roce 1963, myslím, že to bylo v roce 1963 písničku o zlé neděli. Zlá neděle Tehdy jsem s pány Šlitrem a Suchým moc nesouhlasil. Mám na mysli tuhle píseň. Jinak jo, ty jsem mohl a mohu dodnes. Ale ta píseň se mi zdála nespravedlivá k neděli. Tehdy jako dnes, jsem se mohl válet dopoledne, máma mě nijak netahala z postele, nemusel jsem do školy, to byly ještě časy, kdy se chodilo do školy i do práce v sobotu. Končilo se v poledne. Jo už je to padesát let. Žil jsem v té době v hlubokém socialismu, stály se fronty na všechno myslitelné, v televizi byl jeden program, nebyl internet, černobílý film byl samozřejmostí, barevné fotografie jen pro vyvolené. Byly drahé pro jejich zpracování.
Jo jsem nostalgický stařík, byl socialismus, jenže jsem byl kluk a bral jsem život jinak. Kluci berou většinou život jak je. Naučí se brát věci jak jsou, mají své sny, některé uskuteční až za dlouho, už třeba jako šediví pánové, co žijí spořádaně a najednou je popadne „amok” a oni si vzpomenou na ten sen a vyrazí za jeho splněním. Bez ohledu, co na to řeknou lidi kolem, jejich děti. Prostě muži žijí ve stínu svých klukovských snů. Většina mužů. Z některých se stanou bohužel intelektuálové a nikdy nedospějí natolik, aby pochopili, že některé jejich dětské iluze, což nejsou sny, iluze o všeobecné spravedlnosti a rovnosti, nikdy nedojdou naplnění. A co je nejhorší, když se z intelektuálů stanou fanatici v jakémkoliv směru. To je pak pecka.
Ti pak pobíhají v uniformách, snaží se ten svět násilím změnit k obrazu svému a ze světa klukovských snů se stane svět spáleniště a pustina. Naštěstí nevyrostou ze všech kluků intelektuálové, co mají patent na rozum, ale většinou slušní lidé, kteří vědí, co a jak, a jen tak občas si splní své sny a jejich děti je pak za to milují.
Včera jsem si sice neplnil své sny. Zatím. Pouze jsem udělal, co jsem měl na sobotu naplánováno. Po práci a povinnostech, jako cvičit, sprchovat se studenou vodou, jsem vyndal dva steaky z lednice, udělal si je s vajíčkem, abych měl něco zdravého do žaludku a sílu na squash, který jsem měl s Martinem naplánovaný na odpoledne. Martin přijel, u kafe jsem probrali svět kolem nás, ženský, divadlo, které budeme hrát, „jak Fagot a Yesterday.” Tak „Týpek a Jolana„ Ten se zatím připravuje.
Dopisuji ho, sháním herce a herečky, shánění peněz se ujal Jirka, má v tomhle směru buňky. Inu nežijeme v iluzích, že je něco zadarmo, ani ochotnické divadlo není zadarmo, o nějaké granty nehodlám žádat, to nechám méně schopným. Celý svůj „umělecký” život jsem si poradil bez dotací. Stačilo jen oslovit správné lidi, co měli zájem aby něco bylo. Ať už se to týkalo knih, co jsem napsal, divadla a nebo dalších podobných aktivit.
Sice jsem asi z té menšiny, co si myslí, že kulturu, když ji lidé chtějí provozovat a mít ji, jednoduše nemusí zaplatit daňový poplatník, ale nehodlám měnit názor. Klidně si mohou intošové vykřikovat, že stát má tohle a tamto, protože je taková činnost nutná a potřebná, ale souhlasit s nimi naštěstí nemusím. Nakonec, dobu kdy všechno platil stát a všechno kontroloval bolševik si pamatuji.
Jistě, vzniklo tehdy spoustu krásných věcí, jako třeba ono zmíněná píseň, co jsem zmínil v úvodu, protože pánové Suchý a Šlitr, založili a udrželi divadlo Semafor, bolševikovi navzdory, což nebylo jednoduché, ale spousta krásných věcí se mezi lidi nedostala, protože bolševik to nedovolil a nezaplatil a nedovolil aby to zaplatil někdo jiný. Dnes naštěstí tohle může zaplatit někdo jiný, pak se mohou lidé realizovat v něčem, co bylo třeba jejich sen, co se jim zdál těžko uskutečnitelný, nebo téměř nemožný. A nemusejí se dovolovat někoho, jehož kvalifikace byla stranická legitimace.
Tak i tom bylo ono povídání s Martinem. Že se on i jeho žena těší, až zase budeme hrát, těší se na novou hru. Jo tohle staříka potěší. Takže jsem si pustil hned zrána onu písničku, zasnil jsem se, udělal si vajíčka, snědl avokádo a dvě rajčata a budu se těšit na ten steak, co ještě na mě čeká v lednici, až ho vyndám.
Mezitím si pročtu zprávy o tom, jak intošové spravují svět, co „moudrého” zase vymysleli a budu doufat, že sem tam zdravý, selský rozum, co nefunguje třeba v kvantové mechanice, ale funguje při správě věcí veřejných, občas zvítězí. Jo jo.