Slunce svítí do oken, zalil jsem kytky, udělal si kaši, snědl banán, pak trochu sušených švestek, ačkoliv teď je čas švestek jako takových.
Slunce svítí do oken, zalil jsem kytky, udělal si kaši, snědl banán, pak trochu sušených švestek, ačkoliv teď je čas švestek jako takových. Mívali jsme v Děčíně na zahradě dost švestkových stromů, které se česaly, partaje se o ně rozdělily, takový kolchoz to býval. V domě čtyři partaje, veliká zahrada, to vše po Němcích. Než postupně pan Strnad stromy vykácel. Potřeboval dřevo na otop. A vysvětloval, že stromy jsou staré a málo rodí. No, někteří lidé jak se tak na to dívám si výmluvu najdou. Byl to společný majetek, on kovaný komunista, i když jeden z mála těch kovaných, co zůstali ve fabrice u dřiny. Původním povoláním holič. Občas mě ostříhal.Než jsem začal nosit imperialistický háro.Pak mě naháněla bolševická policie jako živla.
Pan Strnad byl jinak slušný člověk. Ale jak už jsem řekl, nekvalifikovaný dříč a kovaný komunista. Tohle mi nikdy nešlo do hlavy. Na tomhle se právě mnohdy poznalo kdo je kdo? Dělník, kvalifikovaný dělník a rozumný člověk nemohl být komunistou, protože ten je zároveň jistým způsobem hospodář, který hospodaří s tím co má, neničí co nese užitek. Poznal jsem pár tehdejších kvalifikovaných dělníků, kteří byli skutečně vychováni k úctě k práci druhého člověka, ke své práci, ještě pořád žili v představě, že třeba strom není jen palivo, ale také zdroj ovoce. Těm bývalým bezzemkům chyběla taková ta úcta k majetku, úcta k hospodaření. Hospodařit neuměli. Moji rodiče jako potomci narozeni v selských rodech, tohle měli zakořeněné. I já cítím, že mám tuhle vlastnost. I když dnes preferuji lenost. Má lenost je ovšem dána víc jak třicetiletou dřinou a možností si zaplatit lidi, kteří za mě mnohé udělají.
Mimo těch švestek byly na zahradě jabloně, hrušky a třešně. V dětství jsme málokdy kupovali ovoce. Uspokojovali jsme spotřebu ovoce už ze zmíněné zahrady, nebo jsme chodili s tátou po Děčíně, kde bylo tehdy spousta ovocných stromů a česali jsme ono ovoce a uskladňovaly. Pamatuji zavařování ovoce, vaření povidel, domácí slepice, králíky a další podobné radosti. Okresní město, padesát tisíc obyvatel a tohle všechno to město poskytovalo.. Jo už je to všechno pryč. Dnes mají lidé zahrádku, trávník a sekačku. To je celé hospodářství. Na takových městech. Možná se mýlím, ale myslím, že moc ne. Ono je skutečně dost práce ovoce načesat, roztřídit, uskladnit, nechat dozrát, protože zimní jablka se hned jíst nedaly, ty se musely dát do sklepa, „aby došly,” jak moji rodiče říkali Už na tu práci lidé dnes nemají čas a je levnější si koupit maso, třeba i toho králíka a nebo ovoce.
Tak se dívám z balkonu a právě mi ještě se vybavuje vzpomínka na návštěvu u mé sestry, která je v invalidním důchodu a na své chalupě, tohle pomalu si znovu buduje. Jako domov, kde bude, vlastně už má slepice, ovocné stromy, malou zahrádku jako takovou. Sestru tohle baví. Mě ne. Já ani v dětství na zahradničení nebyl,. Záhon zrýt umím, nasázet mrkev, petržel taky, ale když nemusím, nedělám. Stačilo mi ležet v trávě pod borovicí a dívat se do nebe. Případně udělat malý ohníček a snít o dalekých cestách.
Je mi líto, té obrovské kanadské borovice, kterou jsme měli na zahradě, byla chráněná, tu nesměl porazit ani pan Strnad, ač se snažil a která byla průvodce, mého života. Do svých padesáti, co jsem v tom domě s přestávkami bydlel, než se nastěhovali dvě cikánské rodiny, zahrada byla a a borovice stála. Pak už ze zahrady a borovice nezbylo nic, jen ten pozemek. Už jsem se tam ani nešel raději podívat. Chci si to všechno pamatovat, jak to bylo.
Borovice nezůstala, ohníček už nerozdělávám, i když bych občas měl chuť, ale daleké cesty to jo, to ještě pořád můžu. Lehká pochodová výstroj a jde se. Možná si vezmu v říjnu krátkou dovolenou co mi zbyla a udělám si výlet v podzimním počasí. Někde po středních Čechách. Říjen, když se vyvede je zvláštní měsíc. Není vedro, není zima, je akorát, voda je chladná, ale ještě není studená, dá se v ní koupat, den není dlouhý, ale ještě není krátký, prostě pokud se říjen povede, je to moc hezký měsíc. Takový říjen jsem zažil právě ve Skotsku. Poměrně teplo, nikde nikdo, žádní turisté, slunce víc svítilo. Až koncem října v Yorkširu byla pár dní zima, jenže to už nebylo Skotsko, ale severní Anglie. Už jsem o tom podzimu v Británii pod širým nebem psal.
Podzim ve střední Evropě, nebo západní, je pěkný právě tím, že může být hezky, nikde turisté, nikde zbyteční hlučící lidé. Ale ono tohle jsem nakonec zažil i letos v Polsku. Po těch okreskách byl klid, nikde nikdo neotravoval i přesto že bylo léto. Stejně tak v Čechách. Mimo pár zdivočelých pupkatých cyklistů, co navlečou na své pupky dresy a už mají pocit, že jedou Tour de France, také všude klid. Právě i ta cesta z Prahy do Náchoda, středními a východními Čechami byla hezky poklidná, až na ty dva dny deště, ale to se dalo vydržet. Pohodlné hubnutí, přes naprostý dostatek tučné stravy, dobře značené turistické cesty a většinou pohodlný nákup. Jo, člověk by musel mít dovolenou alespoň půl roku, aby všechno užil.
I ten nákupní den v Náchodě byl skvělý. Mám právě vzpomínku, jak jsem si pohodlně nakoupil, dvakrát se dobře najedl, s děvčaty poklábosil a pak přešel hranice, abych po dvou hodinách chůze v jedné pěkné restauraci si dal první polské jídlo. Majitel vyzvídal kam jdu, já mu to řekl a on mi podal ruku s přáním dobré cesty. Pak bylo ještě několik dní až do Klodska hezky, vlastně ještě kousek dál aby mě potom počasí začalo opravdu školit.Občas. Místy se zdálo, že se počasí zlepší, ale zdání dost často klame. No zvládl jsem i tuhle cestu a už mám zase roupy. Jak mi říkávala máma.
Dnes by měl přijít na návštěvu Honza.A, co zde občas komentuje. neviděl jsem ho kolik let, tak jsem rád, že ho uvidím. Slibuji mu také, že se u něj v Birminghamu stavím, až budu mít cestu kolem, tak s e domluvíme dnes. V zimě chci jet do Anglie s Babetou, až se narodí vnouček a slíbil jsem jak Lukášovi, tak Honzovi, že se stavím. Sice trasa Londýn, Norwich, Birmingham, Londýn, není nejkratší, ale pár dní si na to vyšetřím. Aspoň tři.Z Norwiche pro mne přijede Lukáš a jak se dostanu do Birminghamu se domluvím s Honzou. Jo zas něco, na co je možné se těšit. Vnouček a cesta po Anglii. Jo jo.