Byl jsem dnes u zubaře. Zážitek doslova a do písmene za pět tisíc. No nekupte to.
Byl jsem dnes u zubaře. Zážitek doslova a do písmene za pět tisíc. No nekupte to. Strávil jsem u něj hodinu a půl, prožil si trhání, škrábání kosti, čištění, vyplňování jamky po zubu, nějakým granulátem aby kost dorostla a mohl se tam dát implantát. Nakonec šití, to vše za výše uvedenou cenu. Takhle si na starý kolena žít rozmařile.
Nakonec jsem se odebral domu. Než jsem dorazil domu, otrnulo mi a našel jsem na mrazáku guláš a knedlíky. Rozmrazil a docela mi chutnalo. Pak nadešel čas na skupinu. Měl jsem strach jestli zvládnu dvě skupiny po takovém zákroku, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Antibiotika a analgetika vykonaly svoje.
Jak tak běží debata kolem financovaní zdravotnictví, uvědomuji si, že zubaři se s tímhle vyrovnali celkem bez potíží. Chceš dobré ošetření, zaplať. Když jsem viděl vybavení, které Jirka má, pochopil jsem, že opravdu to jinak nejde. Ceny přístrojů, které umožňují takové zákroky skutečně nejsou laciné. Musí si na sebe vydělat, pokud je zubař nemá, je poměrně v koncích,protože jak si pamatuji socialistické zdravotnictví, platili jsme také i když bokem a rozhodně takový sortiment nebyl. Ani takové možnosti. Bohužel nic není zadarmo a chápu, že jsou lidé, kteří když si mají dát spravit zuby, mají problémy, protože ten výdaj je někdy obrovský. On je ale občas obrovský jen z toho důvodu, že se o zuby nestarají.
Je to jako se vším. Většinu podobných problémů si způsobujeme sami, jsme v problému a nakonec místo toho abychom připustili, že jsem součástí problému, hledáme viníka jinde.Neinvestuji do péče o zuby, dostávám s e do potíží nejen se zuby, ale i jiných dalších zdravotních potíží. Zažívací trakt, záněty v těle od zánětu v zubech atd. Holt se musíme smířit, že zdravé zuby, nebo alespoň zuby ošetřené jsou i příčinou lepší psychické pohody. Neznám moc horších věcí, než jsou bolavé zuby a neznám víc znervozňujících událostí, než se třeba díky potížím se zuby mizerně najíst, špatně kousat.
Občas chodí lidé do terapie a mají právě potíže se zuby, špatně ošetřené, špatně udržované a dost často s e diví, že terapie jim nepřináší tu úlevu, kterou čekali. Bodejť by jo, když mají trable se zuby. Takže většinou v rámci terapie se je snažím i nasměrovat k tomu a by podstoupili návštěvu u zubaře, s tím, že se jejich psychický stav zlepší. Znám to z vlastní zkušenosti. Zubař je drahý, ale myslím, že investice do zubů a zdraví, je investice, která se vrátí mnohonásobně. Ať se jedná o zlepšenou výkonnost, či lepší psychickou vyladěnost.
Jinak jsem měl první skupinu pro rodinné příslušníky v Novém roce. Za peníze. Město přestalo financovat tuhle službu a nic jiného mi nezbylo, protože jsem zatím nedokázal sehnat sponsora, abych nemusel vybírat mírný poplatek od účastníků. Zastávám názor, že za práci se platí a terapie spoluzávislých není lehká práce. Dnes to bylo dost smutné, protože dvě matky se vyrovnávaly se skutečností, že děti nedají na jejich dobré rady a k potížím, které ty děti mají s drogami a alkoholem si ještě přidaly potíže s partnery. Ty děti. A ještě mají za to, že rodiče by se měli postarat o ně i jejich milence, či milenky. Ten názor kupodivu dost často zastávají obě strany. Rodiče i děti.
Vzhledem k tomu, že jsem staromódní, zastávám názor, že dospělé děti jsou zcela schopné se postarat, jak o své sexuální uspokojení, tak i o ostatní k životu potřebné věci. Teď přemýšlím, jestli je sex nutný k životu. Asi je to ta příjemnější součást. Ovšem, zatím mě ještě nikdo nedokázal přesvědčit o tom, že jen sex si dospělé děti dokáží opatřit bez pomoc rodičů, ale to ostatní, jako je strava, oblečení, bydlení nikoliv. I když mnozí rodiče se o to dost snaží. Vidí ve svých dospělých dětech, děti malé, neschopné samostatného myšlení a konání a udělají vše, pro to aby tenhle stav vydržel až do smrti. Buď do smrti rodičů, nebo někdy bohužel těch dětí. Já se zase snažím ze všech sil, abych je z toho bludu vyvedl. Někdy je to fuška.
Jednu maminku už jsem skoro přesvědčil. Vyprávěla jak synáček se svou láskou největší, která přestala údajně brát pervitin, už jen hulí trávu, dorazil na Vánoce domu k mamince na návštěvu. K jejímu největšímu zděšení oba v zapraných nevyžehlených tričkách. To mamince dělalo velkou starost, zda z nich ty trička neměla sundat, pokusit se je řádně vyprat a po uschnutí v sušičce i vyžehlit. Nakonec tomu pokušení odolala, ale bylo to vyprávění na půl hodiny. Pochválil jsem ji. Nemohla pochopit, že láska jejího syna ve dvaceti čtyřech letech neumí prát. Bodejť by to uměla, když ona dívka měla podobnou maminku, jí, která svou dceru vychovala v přesvědčení, že stačí být krásná a chytrá a o ostatní se už někdo postará.
Bohužel, jak zjistila, nepostará. Dcera opustila domov, vydala se za štěstím do ulic, našla si sobě rovného, který také žil v přesvědčení, že stačí být hezký a chytrý, plus mladý a už jde všechno samo. A jak říkával můj nebožtík tatík. „nažer se lásky, když se nechceš starat.” Láska je úžasná věc, dokonce i hory přenáší, ale proti zapranému prádlu nepomáhá a k nalezení dobrého zaměstnání to také není nejlepší přístup. Obě dětátka žijí z toho co brigáda dá, ulice poskytne a maminka se pomalu jen učí se dívat kam ten přístup k životu spěje. Ale docela ji věřím, že má osypky z těch zapraných triček a lásky jejího synáčka k oné zrzce, o které zásadně mluví jako „O ní” Jako kdysi jedna maminka mluvila o milenci své dcery jako o tom člověku. Z takových poznámek i laik hravě pozná, že asi ti partneři jejich dětí, nezapadli hluboko do srdcí maminek.
Ale, když se maminky naučí neprat synáčkům trička, která jim zapere a nevyžehlí jejich láska, pak mají synáčkové šanci při návštěvě domova pochopit, co si našli, co mají a rozhodnout se zda v tom chtějí setrvat. Jen málokteří chlapci, pokud už zcela nesklouzli až na dno, ono srovnání vydýchají. Časem se začnou zamýšlet nad tím zda si opravdu přejí až tak emacinpovanou partnerku, která se skutečně nehodlá zabývat takovými maličkostmi jako je roztřídění prádla, hledáním žehličky, když jdou oba ven. Nebo na návštěvu. Přiznám se že sám osobně jít v nevyžehleném tričku neberu až jako takovou tragédii. Konečně jsem jen chlap, jak říkají některé emancipované, případně i neemancipované ženy. Ale představa, že vedle mě jde ženská, v nevyžehlených zapraných hadrech, tak to radši toho zubaře. Jo jo.