Zdá se že skutečně z národa velmi technicky orientovaného, velmi schopného přemýšlet v souvislostech, ukázat schopnost při praktickém řešení potíží, se stává národ, kde má místo jakási postmarxistick
Zdá se že skutečně z národa velmi technicky orientovaného, velmi schopného přemýšlet v souvislostech, ukázat schopnost při praktickém řešení potíží, se stává národ, kde má místo jakási postmarxistická humanistická slupka, případně na druhou stranu orientovaná jakási východní mystika.Případně rádoby humanistická doktrína která káže humanitu a práva a zapomíná na práci a povinnosti. Připadá mi, že tenhle způsob uvažování pro samé instinkty, bere lidem schopnost logicky a strukturovaně myslet. Uvědomil jsem si tuhle pravdu na blozích o ekonomii, které jsem inzeroval na abíčku v poslední době. Ty blogy ukázaly jedno. V téhle zemi jen dost těch, kteří jsou ochotni vzít na sebe odpovědnost za svůj život. U některých jasně načrtnuté podmínky pro osobní rozvoj vyvolává pobavený úsměv.
U těch s pobaveným úsměvem by se dalo říci. Žijete v zajetí socialistických modelů, které ovládají Evropu padesát let. Máte pocit, že každému musí nějaký všemocný stát zajistit osobní štěstí. Ne vy sami, ale druzí odpovídají za váš život. Tak je to nějak hlásáno. Pokud se někdo ozve nesouhlasně, pak v komentářích, čteme urážky, odkazy na jakási poselství plná povinností vůči druhým lidem a zesměšňování těch, kteří jasně ohraničují svou ochotu nést odpovědnost za druhé lidi. Jestliže se jasně ozve, že k osobní spokojenosti a štěstí vede jen tvrdá osobní práce. Okamžitě se ukáže poukazování na zloděje a podvodníky, kteří stejně všechno ukradnou a buduje se jakýsi nihilismus, jež má dokázat, že jakákoliv práce je zbytečná.
Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, jak asi muselo být našim předkům, když měli jen několik kusů nářadí, trochu dobytka, osevu a museli klučit les, orat pole, aby dostali trochu jídla, které bylo vlastně nejvzácnějším výsledkem celé práce. Žijeme v přesycenosti a vymýšlíme si blbiny. Jinak se to říct nedá. Zkoumáme zda přechylování není ponižováním ženy a vlastně si ani nevšimneme, že se ponižujeme sami před sebou, když spoléháme na to, že nám někdo něco dá z majetku druhého. Máme za to, že peníze druhých nám patří automaticky. Budujeme „sociální stát” a rušíme lidské vztahy. Děti mají za to, že se o rodiče musí postarat někdo jiný než oni sami. Rodiče mají za to, že jejich děti má vychovávat „námezdní síla,” kterými jsou učitelé, nikoliv oni sami. Navíc ti rodiče učí své děti k velké neúctě té námezdné síle.
Co vlastně očekáváme? Tvrdíme ekonomické nesmysly o zvyšování spotřeby, která rozjede ekonomiku. Předpokládáme, že když si peníze půjčíme abychom je projedli, spotřebovali, že se dostaneme z potíží, které máme. Nedostaneme. Zatím se nikdo, kdo nadělal dluhy jen na projedení, nikdy ze žádných potíží nedostal. Život na dluh je destruktivní. Děláte dluhy, splácíte, děláte dluhy splácíte, děláte dluhy, splácíte. Nemáte reservu, nemáte klid pro chvíle těžkostí. Nastane krize a jediný výsledek dluhů je, že máte ještě větší dluhy, na krku věřitele, kterým je zcela jedno jestli zbankrotujete a budete žít v chudobě a o hladu.
Poznal jsem stovky lidí, kteří nadělali nesplatitelné dluhy a dnes žijí způsobem, který bych nikomu nepřál. Stěhují se na místa kam by se nikdy nenastěhovali. Pokud něco mají, tak to vlastně nemají, stále někde číhá věřitel, exekutor, který jen bere co je. Bez ohledu na děti, a zdravotní stav. Tak jak to funguje u lidí, funguje podobně i u států. Buď je zachráníme z vlastních peněz a nebo je necháme zbankrotovat. Když je necháme zbankrotovat uvrhne onen bankrot milionu lidí do chudoby. Říkáme. Jenže ti lidé bez ostychu brali, co nevydělali. Půjčovali si společně. Třeba jen prostřednictvím státu. Volení zástupci je ujišťovali, že se nic neděje, dluhy se neplatí, platí se jen úroky z dluhů. Říkají někteří ti volení zástupci.
Dočetl jsem se, že jsou stavební firmy, které jsou ochotny klidně postavit dálnice, nebo lépe řečeno, jsou ochotny stavět a počkat tři roky na zaplacení od státu. Tak si říkám, z jakého důvodu jim stát neodprodá onu dálnici, nebo její část, kdy ji dostaví, budou ji provozovat, vybírat na ni mýto a splácet úvěr? Pokud některý region potřebuje dálnici, z jakého důvod se nevytvoří nějaké místní konsorcium, co dokáže přesvědčit banky aby financovaly výstavbu? Potřebuje-li ji onen region, pak se jistě najdou jedinci, kteří budou ochotni nést riziko, riziko, které se jim vyplatí. Život je jedno riziko a žádná pojišťovna není schopna garantovat, život bez potíží. Takže ono konsorcium by mohlo lacino a v relativně krátkém čase uspokojit svou potřebu po dálnici.
Američané potřebovali spojit Východ se Západem. Jen a jen z toho důvodu postavili železnici z jednoho konce USA na druhý. Privátní firmy za privátní kapitál. Nikdo neprodělal. Možná jednotlivé dodavatelské firmy v konkurenčním boji odpadly, ale v konečném důsledku zbohatli všichni. Potřebuje-li majitel soukromého pozemku silnici, nechá si ji udělat. Možná jen malou, skromnou, jenže ví, že pro něj tenhle dost značný náklad je výhodný, protože může dopravovat relativně bezproblémově. Sebe i zboží, které chce vyexpedovat. To jen tak na okraj.
Nejsem znalec ekonomie a asi jim nikdy nebudu. Jen jsem se trochu pokusil a ještě pokusím si něco víc nastudovat teorii, abych aspoň trochu víc pochopil ten systém, kterým se člověk staví, buď do pozice svéprávného a nebo jen věčně přijímajícího člověka. Abíčko koupili dva mladí lidé. Ozývají se v některých komentářích posměšné hlasy, jak že to bude vypadat a jak to asi dopadne. Radí jim jak mají vést tenhle podnik a koho sem mají pouštět a koho ne. Jenže, ti lidé se pokoušejí udržet a rozvinout něco, co je tu několik let. Ti co se jim tak blahosklonně posmívají, si vůbec nic takového netroufli udělat. Možná jen čekají až jim nějaký „milostivý stát” dá práci. Pokud jim ji nedá, budou plakat. Tak jako pláčí tady na soukromém place, kde se chovají náramně blahosklonně k těm, kteří ten soukromý plac udržují a starají se aby byl funkční. Tihle lidé mě náramně baví.
Baví mě z toho důvodu, že oni sami nic nevytvořili a jen kritizují ty, co zaměstnávají jiné lidi, co se starají aby běžela nějaká výroba a produkce. Házejí na ně špínu, že svým úsilím vykořisťují ty druhé. Tak si tak říkám: „Z jakého důvodu se nepokusí také podnikat, aby mohli vyplácet spravedlivé mzdy, které těm lidem zajistí mnohem důstojnější život, život podle jejich představ?” Je krásné pracovat v oblasti sociálních služeb a v pomáhajících profesích. Právem je tahle činnost oceňována společensky vysoko. Jenže aby to někdo mohl dělat, musí to také někdo platit. Někdo na to musí vydělat. Bez peněz, těch kteří na to vydělají to nejde. Takže asi tak.